Článek
Kolik životů zachránily či zničily lockdowny? Odpověď na tuto extrémně důležitou otázku se bohužel v dnešním newsletteru nedozvíte. Na jednom případu si ale ukážeme, jak by její hledání nemělo probíhat.
Řeč totiž bude o vědecké práci, kterou sestavili Jonas Herby, Lars Jonung a Steve Hanke. Možná jste si jí již nevědomky všimli, protože byla podkladem celé řady článků i v českých médiích: Echo24, Novinky, HN. Nejchytlavějším tvrzením bylo, že lockdowny zachránily jen mizivé množství životů – měly snížit počty úmrtí o pouhých 0,2 procenta.
Pokud je to pravda, je to bez nadsázky skandál století. Takže jak autoři k výsledku dospěli? Upřímně řečeno, podivně, jak si ukážeme na několika případech.
Například hned na začátku práce definují, co je podle nich „lockdown“. Vždyť co přesně mají společného lockdowny v Česku, v USA nebo v Číně? Tři autoři se jednoduše rozhodli, že za lockdown budou počítat každou „nefarmaceutickou intervenci“, která nějak omezuje možnosti občanů.
Podle této zcela vágní definice by tedy za lockdown mohlo být považováno i vládní rozhodnutí o nošení roušek v MHD či obchodech. Autoři zjevně měli na mysli něco jiného, protože jejich další analýzy se zabývají v podstatě pouze případy, kdy došlo k výraznému omezení pohybu obyvatel v dané zemi.
Svou podstatou je však práce jinak vlastně běžná. Jde o metaanalýzu, tedy analýzu stávající literatury na dané téma. Podobné studie s sebou nesou problém, co do nich zahrnout. Za prvé proto, že ve vědeckých časopisech vychází řada balastu; některá vydavatelství a časopisy mají na vydávání nesmyslů ostatně založenou živnost. Za druhé, ne každý výsledek se může přímo porovnat s jiným, i když je třeba ve stejných „jednotkách“ (v tomto případě úmrtích).
Autoři nakonec zběžně prošli zhruba tisícovku vědeckých prací, mezi kterými hledali vhodné kandidáty na zařazení do analýzy. Nakonec jim zbylo pouhých 34. Prosívání ovšem probíhalo v některých krocích dosti podivně. Například práce zatím vyšla jen jako nerecenzovaný text (neprošel do vědeckého časopisu), ale autoři ze své analýzy všechny nerecenzované texty předem vyloučili. To někdy může dávat smysl, ale právě v pandemii, kdy výsledků přibývá velmi rychle, jde o nezvyklé rozhodnutí.
Z analýzy vyloučili práce popisující „včasné lockdowny“ – tedy lockdowny, které mají být nejefektivnější. Také rozlišují mezi studiemi, které sestavili sociologové, a těmi, které napsali odborníci z jiného oboru – včetně epidemiologů, tedy expertů na šíření nákazy. Sociologové jsou podle nich totiž „odborníci na určování dopadů opatření“.
Když pak dojdete k tabulce s hlavním výsledkem – tedy, že lockdowny snížily počet úmrtí jen o 0,2 procenta – zjistíte nemilou skutečnost: V podstatě nejde o nic jiného než zopakování závěrů jiné práce z počátku loňského roku. Jak jsem vyznačil v následující tabulce, Herby a jeho spoluautoři dali této jediné práci mnohem větší váhu než všem ostatním dohromady.
Ne všechny studie mají stejnou váhu…
Tohle není bohužel zdaleka jediná zvláštnost. Ty další celkem obstojně na svém blogu shrnul Jan Kulveit. Z velké části přitom jde vlastně o (pro českého čtenáře samozřejmě přínosný) překlad twitterového vlákna epidemiologa Gideona Meyerowitz-Katze.
Musím se upřímně přiznat, že libovolný autor a práce by mě těžko přesvědčovaly o tom, že české lockdowny nezachránily vůbec žádné životy (nebo dokonce vedly ke zvýšení počtu úmrtí). Bohužel v tomto konkrétním případě se o to nikdo ani příliš nepokoušel. Takže z práce Herbyho a kolegů se člověk může dozvědět jen to, že boj o odkaz pandemie běží naplno. Zatím není jasné, kdo bude vítězem, ale už nyní se snaží psát dějiny po svém všichni.
Když je 5 sekund blíže věčnosti než 18 minut
Mezi čtenáři TechMIXu bude asi jen málokdo, kdo by si nevšiml nedávného rekordu na termojaderném reaktoru JET. V experimentu se tam podařilo udržet ve stabilním stavu zapálené plazma – tedy plazma, ve které ve velkém měřítku probíhalo spojování jader a vznikala energie. A to zhruba na pět sekund.
O výsledku jsem napsal článek, ve kterém jsem ale podle ohlasů z diskuze i dopisování s našimi čtenáři evidentně dostatečně nevyjasnil jeden důležitý aspekt. Cílem článku nebylo realitu nijak pokroutit, ale nevyhnutelně jsem do něj musel vybrat jen něco a jiné věci pominout. V tomto případě krácení nedopadlo ideálně, takže zkusím chybu napravit a rozebrat, protože i v tomto případě jsou věci trochu jinak, než se na první pohled jeví.
Opomenutí se vtělilo do otázky, kterou jsem dostal několikrát: Proč je 5 vteřin důležitějších než 18 minut? Oněch 18 minut není náhodné číslo. Pochází z výsledků čínského reaktoru EAST, viz například zpráva na webu ČT, ze které si dovolím odcitovat klíčovou informaci: Na čínském tokamaku se „podařilo udržet plazma o teplotě 170 milionů stupňů Celsia po dobu 1056 sekund, tedy téměř 18 minut. V tiskové zprávě [vědci] uvedli, že jejich úspěch je novým rekordem v udržení přehřátého plazmatu.“
Oněch 1056 čínských sekund se zdá opravdu výrazně více než pět sekund evropských. Ale význam rozdílu je vlastně malý. Mnohem důležitější je, že JET v malém použil postup, který se má používat i ve fúzních elektrárnách. Ten se z technických a především administrativních důvodů při experimentech obvykle nepoužívá (podléhá přísnému dozoru kvůli radioaktivitě). Evropský tokamak tak ověřil, že výzkum nejspíš postupuje správným směrem.
Výsledek EASTu je samozřejmě také veliký technický úspěch. Ovšem čínský tokamak hodně hrubě řečeno držel jen extrémně horkou a extrémně řídkou mlhu. V JET se podobnou „mlhu“ podařilo i zapálit a dostat z ní měřitelné množství energie.
Rozdíl v dosažené době udržení plazmatu je dán hlavně tím, že EAST je zhruba o 20 let mladší, a tak používá supravodivé magnety. JET má magnety z běžné mědi, které se zahřívají po zapnutí tak rychle, že je možných jen pár sekund provozu. Což ovšem vědcům stačí, protože plazma se během pěti sekund bezpečně ustálí do „klidu“, ve kterém by jej neměl být problém udržet delší dobu.
Lidstvo má ovšem potíže vůbec termojadernou fúzi spustit, udržení není tak palčivý problém. A v tomto ohledu ani EAST řešení nepřináší. Ani s sebelepšími supravodivými magnety totiž není jasné, jak by se dalo takové zařízení – EAST i JET jsou oba tzv. tokamaky – udržet v chodu po takovou dobu, aby mohlo reálně sloužit jako elektrárna.
Problém je v samotném konceptu. Tokamak je vlastně velký transformátor, jehož jedním závitem je rozžhavené plazma. Proto má komora tvar pneumatiky – plazma se vlastně ovíjí kolem zmíněného transformátoru. V „plazmovém vinutí“ se tak může indukovat proud, tím vzniká magnetické pole, které dokáže (společně s dalšími poli) jinak extrémně neposlušné plazma ukáznit.
Ovšem proud se v plazmatu může indukovat pouze v případě, že proud v transformátoru stále roste. A nic nemůže růst do nebe: Nakonec prostě každé zařízení narazí na hranice svých možností a pak se experiment prostě musí ukončit. Tokamak je tedy pulzní zařízení a ani výkon EASTu (natož JETu) na tom nic nemění.
Fúzní odborníci měli donedávna luxusní výhodu, že mohli tento praktický problém ignorovat. Jak ale naznačují výsledky na JET, doba vědeckých experimentů už snad končí. Bude čas řešit opravdu praktické otázky a navrhovat praktické řešení.
V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc – třeba další podrobnosti o pokusech s termojadernou fúzí nebo rozbor potíží s obřími americkými elektroauty. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.
