Článek
Žijeme v pulzující době a pro spisovatele je úžasné, že to mohou zaznamenávat, říká v rozhovoru pro Seznam Jáchym Topol. Právě o současnosti je také jeho poslední kniha, se kterou přichází po osmi letech. Jeho Citlivý člověk vzbudil velké vášně, mimo jiné nadzvedl i bývalého prezidenta Václava Klause, který k tomu se svými kolegy Weiglem a Jaklem sepsal filipiku. Spisovatel Jáchym Topol tak poprvé pro Seznam reaguje na Klausovu otázku, zda vůbec měl svého Citlivého člověka napsat.
Po osmi letech jste vydal knihu - a váš Citlivý člověk rovnou zvedl mandle bývalému prezidentovi Václavu Klausovi. Jak jste vzal jeho kritiku?
Patřím k lidem, kterých bylo docela hodně - když jsem to četl, vůbec jsem tomu nevěřil. Myslel jsem, že to je nějaká mystifikace, legrace nějaké skupiny recesistů. Uvěřil jsem tomu až ve chvíli, kdy jsem začal číst reakce. Byl jsem ale zrovna na čundru – dneska se říká na treku – s kamarády v Jizerkách, pak s rodinou... Vůbec jsem zkrátka nechtěl reagovat. Některá média chtěla, abych se hned ozval, ale to jsem odmítal. Mně výplod téhle trojice úředníků připadá doteď tak neuvěřitelně směšný a trapný, že vůbec nevím, co k tomu mám říkat.
Václav Klaus byl se svými kolegy za svůj článek dost kritizován. Není ale toto příklad svobody slova? Vy jste také pracoval se svobodou slova a řekl svůj názor – takže on pak také.
To určitě jo.
Proč by on nemohl reagovat?
To samozřejmě - svoboda slova spočívá v tom, že každý můžeme cokoliv říct a cokoliv napsat. Nicméně si myslím, že to, co Klaus se svými dvěma kolegy napsal, je hanopis. Je to dost urážlivé a směšné. Zároveň jsem slyšel, že třeba v Památníku národního písemnictví nebo Ústavu pro českou literaturu to kvitovali úplně s nadšením. Jak napsal Petr Placák, je skutečně neobvyklé, že exprezident desetimilionové země se dvěma podřízenými podepíše cosi, kde je v nadpisu otázka, zda může spisovatel Jáchym Topol napsat román. To je tak neuvěřitelné... Zvláštní.
Když už jste Petra Placáka zmínil, já ho ocituji: „Reakce Klause and his boys na Topola vejde do dějin tuzemské zhůvěřilosti stejně jako projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku, ve kterém generální tajemník, tedy hlava pomazaná, mistroval zpěvačku Hanu Zagorovou za to, že podepsala Několik vět.“ Není to už zbytečná hysterie?
Těch reakcí bylo strašně moc. Já jsem třeba vnímal, že na to reagovaly Johana Hovorková z Echa nebo Jana Machalická z Lidovek. Sám jsem ani všechny reakce nedokázal vnímat. Nevím, co je moc, nebo co není moc. Ale chci říct, že jako veterán svobodného tisku jsem po vydání Citlivého člověka docela koukal, protože bez ohledu na nějaký dopis nespokojených úředníků byly ty reakce strašně moc zvláštní. Pražský literární časopis to jmenoval knihou měsíce a napsal nadšenou recenzi, brněnský literární časopis tu knížku úplně rozsekal a napsal pohorlivou recenzi... Strašně zvláštní. Jsem vlastně asi docela rád. A pan Klaus tomu nasadil takovou zvláštní korunu.
Je to ode zdi ke zdi...
Proč se tímhle politici zabývají?
V podstatě vám ale nemohl udělat lepší reklamu...
Taky jsem si pak nakonec říkal, že to musím brát pragmaticky. Ale zbyla ve mně taková zvláštní pachuť, protože jak jste zmínila Petra Placáka, my jsme vlastně generace, která do pětadvaceti šestadvaceti let pořád zažívala tohle peskování a mentorování. Mohou vydávat knihy a nemohou vydávat knihy... Prostě jsme nesměli vydávat knihy, takže pochopitelně v nás, v těch veteránech, rezonuje dávná doba zákazů. Mně tedy nikdo nic nezakazuje, ale vůbec to, že vyjadřují pochybnost, jestli smím napsat román, nebo nesmím, to je zvláštní.
V této kauze právě rezonuje i interpretace té dávné doby, Václav Klaus k tomu napsal: „Komunistický režim nás omezoval téměř na každém kroku, i v těchto podmínkách se lidé snažili, jak jen to šlo, vydobýt si kousek svého vlastního štěstí a dělat něco dobrého, užitečného...“ Naproti tomu Jana Machalická o stejné době: „Za komunismu se žilo špatně a režim měl ještě jednu příšernou vlastnost, dokázal z lidí dostat jejich nejhorší já. Vedl je k nemravnostem všeho druhu...“ Není ta snaha interpretovat tehdejší dobu jinak, než jaká skutečně byla, nebezpečná?
Ať si to každý interpretuje, jak chce, ale mám pocit, že dopis těch tří pánů tu dobu interpretuje zvláštně po svém. Mně tam podsouvají něco v tom smyslu, že jsem z umělecké rodiny. Takže: Moje vzpomínka na uměleckou rodinu je, že máma je uštvaná zdravotní sestra na zubním, táta vstává v půl šestý do montérek a jde ke kompresoru, brácha je na fízlárně od třinácti a já poprvé v sedmnácti... Jasně, že každý hledá kousek svého štěstí, ale to hledá i...
Václav Klaus.
To hledá každý. Prostě nerozumím tomu.
Václavu Klausovi a jeho kolegům podle všeho nejvíce vadilo, že jste se za totality styděl za to, že jste Čechoslovák a že se i nadále stydíte v zahraničí říci: „I am from the Czech Republic.“ Za co se stydíte?
Když jste tady zmínila ten článek, tak se vlastně stydím za tento článek a za neuvěřitelný výpad a pochybnost, zda nějaký spisovatel může vydat, nebo nevydat knihu. To mi připadá opravdu nestoudné, hloupé, zbytečné a za to se vlastně stydím. Stydím se za politiky, jako je třeba pan Klaus, který strašně rád rozkládá Evropskou unii, ve kterou já vlastně věřím. Tak z tohoto mám takový pocit studu.
Celý rozhovor s Jáchymem Topolem si můžete pustit zde:
Rozhovor s Jáchymem Topolem o nové knize a strachu z umírání.Video: Renata Kalenská
Miloše Zemana jste zase označil za naše ohromné ponížení. Vy sám se cítíte být ponížen Milošem Zemanem? Opravdu to, jak vy se cítíte, souvisí s tím, jestli na Hradě sedí Václav Havel, nebo Miloš Zeman?
Ne, tak samozřejmě zažívám spoustu svého soukromého života, ale pro Českou republiku je tento pan prezident trošku ponížením. Není dobré, jak nás reprezentuje. A za tím si stojím úplně vážně.
Na druhou stranu...
I když na druhou stranu, sám sobě se musím smát, protože nejsem moralista, já jsem se do téhle role dostal tím, že jsem prostě vydal knihu a o té jsem mluvil. Abych posuzoval, jak se kdo chová, je samo o sobě trochu směšné, protože mám také docela divoké sklony... Ale trvám na tom, že pan prezident Zeman se chová ponižujícím způsobem, podlézá diktátorům a to prostě není dobré. A ještě mám jednu věc... Když tady mám tu knížku Citlivý člověk, tak když jsme spolu domlouvali rozhovor, otevřel jsem mail a tam vylezlo, že čínské nakladatelství koupilo tuto knihu. Takže román Citlivý člověk vyjde i čínsky a já ho strašně rád přibalím panu prezidentu Zemanovi do kufru a může ho v Číně nabízet i s Krtečkem.
Co si z Citlivého člověka mohou Číňané vzít?
To nedokážu pochopit. Číňanů je strašně moc a jsou to nesmírně inteligentní lidé. Pár čtenářů si to tam určitě najde.
Ještě zpátky k tomu studu - já jsem se na to ptala, protože sama se nestydím za to, že jsem z České republiky...
Nemůžu říct, že se stydím za to, že jsem z České republiky. Já jsem řekl, že se stydím za chování našich politiků. Když se někde prostě namažu s kamarády, tak se taky chovám divně. Ale když prezident pořád propaguje alkohol a mám pocit, že...
Zatímco vy už rok a půl nepijete...
Já jsem nepil rok a dva měsíce, když jsem dopisoval knihu.
Teď už ano.
Dneska si rozhodně nedám a co bude zítra, nevím. Ale nejsem ministryně zdravovědy nebo profesor aerobiku. Nebudu poskytovat národu zprávy o svém zdravotním stavu. Ale víte, samozřejmě miluji svou domovinu a její pracující i nepracující lid. A mám právě pocit, že podle dopisu těch tří úředníků to vypadá, že jsem jakýsi člověk odtržený od lidu. A tohle si právě přesně pamatuji z těch výslechových místností. Takové to: „Ty už nebudeš psát texty pro Psí vojáky, ty hajzle, nebo tě odvezeme do Kolbenky a tam už si s tebou naši soudruzi poradí.“ Jasně, že takhle se mnou dneska nemluví, ale jakousi ozvěnu v tom prostě cítím. Je to trapné.
Václav Klaus vás kritizuje za to, že píšete o lidech z okraje. Co to je?
Nevím. Já píšu o obyčejných lidech. Velká část knihy se odehrává okolo Sázavy.
A co jsou neobyčejní lidé?
Neobyčejní lidé jsou třeba redaktorky televizních vysílání a tak dále. Já vím, že tohle slovo „obyčejný člověk“ se stává politikem. Všichni se snaží zavděčit, podbízet obyčejnému člověku. A obyčejní lidé už ani neexistují.
Za to byl kritizován Jiří Paroubek, ten pořád mluvil o obyčejných lidech a byl tázán, co jsou to tedy ti neobyčejní.
Když to vztáhnu na spisovatele a spisovatelky, mám pocit – na rozdíl od spousty svých kolegů a kolegyň – že skutečnost je prostě závratná. Že to, co se děje, je neuvěřitelné a že pro napsání románu ze současnosti, byť tam jsou jakkoliv magorické věci, není lepší doba. Možná proto jsou reakce na mou knihu tak silné a recenze tak nadšené i pohrdavé – a teď nemluvím o bývalých politicích – protože je to ze současnosti. A současnost je strašně těžko zachytitelná. Spisovatel je takový pomalý. Děsně. Takový jako šnek. A dívá se na ty závratné, třaskavé věci... Ale mám pocit, že to tak rezonuje a jsem rád, že je to vlastně ze současnosti.
Čímž jsme vlastně dosáhli nějakého optimističtějšího pohledu, než jakým jsme začínali. Vy jste řekl, že od revoluce zažíváme fascinující, překypující dobu. V čem?
Já to tak vidím. Ale samozřejmě člověk může mít depresivní brýle a být nešťastný. Ale mně opravdu připadá, že se všechno děje s velkou rychlostí, události jsou nasvícené... A asi nejdůležitější podle mě je, že po těch třiceti letech svobody se teď opravdu ozývají hlasy po vystoupení z unie a NATO, po referendu... A to považuji za obrovské nebezpečí. Jsem velice proti a doufám, že lednové prezidentské volby dopadnou tak, že se nebudeme muset dál stydět.
Takže Jiří Drahoš?
Já jsem pro Jiřího Drahoše. Ale je tam víc zajímavých lidí a určitě se další objeví a přihlásí. Opravdu je to překypující doba...
Jáchyme, jak vy jste se za těch třicet let ve svobodě změnil?
Já jsem rozhodně zmoudřel, dokonce jsem i zkrásněl a je mi čím dál tím lépe.
Co vás svoboda naučila?
Svoboda je proces skutečně nepřetržitý, ale zároveň si myslím, že pokud jsem do těch pětadvaceti let za tím ostnatým drátem žil, tak to na mě určitě musí být nějak vidět.
Sám jste řekl, že v sobě pořád máte nějaký komplex ze Západu.
Ano... Tak mám blbé zuby a blbé boty a neumím dost dobře anglicky. Takže těm našim politikům, kteří se klaní Rusku, vlastně rozumím. Radši se nechají hostit v Kyrgyzstánu, když tam prodávají vodní toky... Je lepší upřít se tam, kde vás poplácávají po ramenou... Stáváme se trojským koněm Evropské unie. Pro lidi, kteří strávili velkou část života v komunismu, je tohle ale výhodnější než se konfrontovat se Západem. Nějaký komplex ve mně asi je, ale já si z toho nic nedělám.
V Citlivém člověku píšete hodně o smrti...
To pro mě byla jedna z těch nejdůležitějších věcí.
Je pro vás téma smrti zpracované? Jde to vůbec?
Je pro mě nezpracovatelné. A vlastně mě to taky fascinuje - my vztah ke smrti asi máme a to tajemství smrti je pro nás stejně palčivé jako před těmi tisíci, dvěma tisíci lety. Vlastně není možné, abyste měla třeba seriózní pořad nebo jste napsala seriózní reportáž o tom, co si představujete, že bude po smrti. O tom vůbec nemluvíme, o tom vůbec nic nevíme. Je to pro nás stejný mantinel jako pro jakékoli naše předky. Ale mě to vlastně baví.
Nedávno jste tvrdil, že nás smrt už vlastně nezajímá. Není to spíš tak, že v této přetechnizované době ji prostě neumíme pověsit na Facebook, neumíme ji nějak konkrétně uchopit, a tak je nám trapné o ní mluvit?
Neumíme, ale to mně přijde naprosto fascinující, že se pohybujeme v podobných mantinelech vědomí jako ti lovci mamutů. Technologie jsou v podstatě jen taková legrace.
Takže je to tak, že jsme se vždycky zabývali, zabýváme a budeme se zabývat po celý život smrtí, až k ní prostě dospějeme.
Asi ano. Nebo se v něčem blížíme těm úplně archaickým předkům, lovcům, sběračům, válečníkům, kteří žili násilně, umírali násilně a smrt byla natolik součástí jejich života, že na ni ani nebyli zvědaví.
Bojíte se smrti?
Ani ne. To ještě přijde.
A jste na ni zvědavý?
Ne, ani ne. Já si ještě připadám strašně mladý...
Možná to nepřijde, ptala jsem se na to Jiřího Stránského a ten mi řekl, že se smrti nebojí, že v tomhle věku je to i přirozené...
Samozřejmě se všichni pravděpodobně bojíme umírání, bojíme se toho, k čemu vede ta technologie, bojíme se té zadržené smrti. To, co jsem prožíval strašně let s tátou a mámou a vlastně i s bráchou... Ti lidé by umřeli, kdyby neexistovala technologie, a s tím my se nedokážeme vyrovnat. V Citlivém člověku o tom píšu hodně. Píšu hodně o momentu, kdy člověk začíná mít mátožný pocit, že největším nepřítelem je pud sebezáchovy. Tehdy si člověk říká: „Když mně bude strašně, když budu na obtíž i sobě, tak to udělám sám.“ Ale dokud to můžete udělat sama, tak máte ještě tolik síly, že chcete žít. To začíná být problémem. A píšu tam o hunské jízdě - že jsme jakoby navyklí na rychlou smrt. To ve slovanských vesnicích byla hunská jízda: Přijeli, vydrancovali, povraždili, odjeli, my jsme zakopali mrtvé a jeli jsme dál. Ale dneska když umíráte dlouze, když umíráte pět let, deset let, tak co s tím... To neumíme.
A co je podle vás po smrti? Nicota?
Teď se těším na další setkání s jedním výborným knězem, panem Václavem Vackem, který mi bude říkat, že život je věčný, a já si to strašně rád poslechnu.
