Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Lidé nemají kde bydlet. Z krize bydlení se stalo téma, které se ve veřejném prostoru takzvaně zabydlelo. Vedlejším důsledkem toho je, že vlastně málokdo reálně čeká, že by se skutečně vyřešilo. Ostatně o bydlení mluvila při svém nástupu tato vláda, stejně jako vláda předchozí. Na závěr volebního cyklu lze konstatovat totéž co naposled, situace je horší než byla a výhled do budoucna je tragický.
V mentální, mediální a politické rovině se bydlení v devadesátých letech podařilo vytlačit do soukromí a do ryze individuální záležitosti, do které státu mnoho není. Případné debaty se točí především okolo tématu složitosti stavebního řízení a jiných předpisů, což je prakticky jediná oblast, se kterou se prý něco dělat může a zároveň spadá do kompetence státu. Nicméně vlády přicházejí a odcházejí a žehrání na složitost stavebního řízení zůstává.
Vedle toho stát po dekády podporuje takzvané stavební spoření, což je matoucí název pro spoření na cokoli s podporou státu. Stát také podporuje daňové odpočty úroků hypoték, tedy pomoc těm, kteří se k bydlení nějak dopracovali. A nakonec jsou zde příspěvky na bydlení, což je státní příspěvek pronajímatelům bytů na jimi stanovené nájmy, které nájemnictvo nezvládne ze svých příjmů zaplatit, nebo příspěvek provozovatelům ubytoven, na něž stát implicitně přesunul sociální bydlení pro ty nejchudší a segregované kvůli barvě pleti či národnosti.
Neustále se v tichosti našlapuje okolo pomyslného slona v místnosti, kterým je nutnost byty postavit. Desetiletí vzývání soukromého sektoru evidentně nestačí a do prostoru tak bude muset nakráčet stát a byty prostě začít sám stavět. Dekády si vyprávíme, že to nejde, protože to přece dělal předchozí režim, a proto to nesmí dělat tento. Podobná tabu jsme si ovšem nevystavěli okolo jiných elementárních věcí, bez nichž život v čemsi jako společnost není možný.
Stát, respektive nižší územní celky v rámci veřejné správy a samosprávy, bez problémů zvládá organizovat jiné k životu nezbytné záležitosti, jako je školství, zdravotnictví, veřejná doprava. Stát se stará o energetiku nebo lije stovky miliard do stavby především dálnic, po kterých část společnosti vytrvale volá, jako by snad rychlá jízda mohla dát životu konečně nějaký smysl.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
U žádné z těchto oblastí stát nesedí s rukama v klíně či spíše pod zadkem a nečeká, až se věci nějak vyřeší, zatímco by se v médiích točili experti hovořící o krizi školství, dálnic či vodohospodářství, které může zachránit jen změna zákona či nějakého jiného předpisu, a pak čekání, až se všeho chopí trh. Ale aby to bylo přesnější, museli bychom ke všemu ještě pustit investory a spekulanty, kteří by nově postavené nemocnice a silnice skoupili, a ty by pak zely buď prázdnotou, nebo poskytovaly služby za ceny tak nehorázné, jaké si neumíme ani představit. Tedy s výjimkou bydlení.
Pokud o bydlení již minimálně dekádu hovoříme jako o čemsi v krizi, pak by řešení mělo rovněž vypadat krizově. U krize většího rozsahu typu války, zemětřesení nebo povodně bychom snad nečekali uprostřed rozvalin, až se trh vzpamatuje, uvolní se předpisy, klesnou úrokové sazby - doplňte si sami příslušný zázrak, který krizi sám vyřeší.
Bydlení je u nás takový nedostatek, že ho máme prakticky nejméně dostupné v Evropě. Pro mladší generaci pak bydlení není reálně dostupné vůbec. Přes média se jim jen naznačuje, že pokud snad chtěli vlastní bydlení, měli se narodit o pár dekád dříve. Na nejmladší generace proto můžeme aplikovat poznatky antropologů, sociologů a sociálních pracovníků, týkající se lidí žijících v ubytovnách, vyloučených lokalitách a jiných bytově deprivovaných oblastech, protože do podobné bytové situace míří celá generace, respektive se v ní již nachází.
Čeští politici myslím nikdy nepochopili, že o soudržnou společnost je třeba pečovat a že zajištěné a dostupné bydlení je základním stavebním kamenem takové soudržnosti. Narážel na to třeba v poválečném Německu kancléř Adenauer, když porůznu opakoval, že masivní bytová výstavba je klíčem sociální stability a hrází proti komunismu. Chápal to náš bývalý režim, jehož masivní panelová výstavba řešila na druhé straně tu stejnou rovnici s podobným výsledkem.
Polemický názor si můžete přečíst zde:
Podobně ale přemýšlejí i jiné státy v Evropě, které zákony a daněmi kontrolují, aby prázdné byty a domy neležely ladem. Pomocí regulací a cenových map kontrolují výši nájemného, města staví a vlastní bytové domy, aby měly kontrolu nad základní lidskou potřebou na svém území. Stát podporuje družstevní a neziskovou výstavbu a především pečuje o práva nájemnictva.
Pak je zde náš stát, který přemýšlí jinak, tedy nijak. Výsledkem je stav, kdy ani případná náhlá větší výstavba nevyřeší nic, protože místo, aby se byty dostaly k těm, kdo bydlet potřebují, zmizí v portfoliu investorů, kteří do cihel a jiných stavebních materiálů seskládaných do podoby bydlení ukládají své peníze. Ostatně neprojdete sociálními sítěmi, aniž byste nezakopli o další a další rady, jak výhodně investovat do bydlení. Vždyť do bytů investuje i premiér a sbírání nemovitostí coby investic je obvyklá praxe politiků na všech úrovních.
Systém, kdy je bydlení považováno za legitimní a možná nejlepší investici, kdy si může kdokoli koupit libovolný počet nemovitostí a s těmi nakládat dle svého rozmaru, je přitom v zásadě amorální a těžko obhajitelný. Nikoho nenecháme skupovat zásoby pitné vody ani nemocnice, aby si z nich dělal opuštěné sarkofágy pro své spoření. O bydlení musíme uvažovat stejně: jako strategickém pojivu, bez něhož nemůže žádná společnost, a tedy ani stát přežít.
Pokud máme krizi bydlení, pak k ní takto musíme přistupovat a nasadit všechny známé metody, k nimž je tento stát zcela apatický. Od masivní státní a městské výstavby přes regulace nájmů, progresivní zdanění majetku až po posílení práv nájemníků a povinností pronajímatelů. A samozřejmě ukončení stavu, kdy bydlení není základní lidská potřeba, ale jakási investice.
