Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Propagandistické podání nástupu komunistů k moci líčené ne jako puč, ale jako demokratický vývoj. Kolektivizace a znárodnění podávané ne jako násilné zbavení lidí majetku, ale jako spravedlivý a dějinně nutný proces. Naivní snaha o záchranu komunismu v šedesátých letech líčená jako kontrarevoluce a následná normalizace, která pro stovky tisíc kvalifikovaných pracovníků znamenala odchod z jejich míst, podávána jako záchrana společnosti. Tohle všechno učitelé buď neučili, anebo to z přinucení probrali v co nejkratším čase.
Zbavení moci komunistických dohlížitelů otevřelo možnost vykládat historii svobodně, bez ideologické manipulace, tedy ve shodě s pravdou. Jenže se překvapivě ukázalo, že není jasné, co je to pravda.
Z doby, kdy jsem pracoval v médiích, mám takovou představu, že existují fakta, která jsou nezpochybnitelná. V novinách se tomu říká zpráva. A zprávy je možné různě interpretovat, vykládat či komentovat. Srovnávat fakta s jinými fakty a vyvozovat z toho závěry. Ale stále zůstávají fakta. Soudím, že podobně je to i s fakty historickými.
Společenské systémy mají svoje atributy. Demokracie má svobodné volby, svobodu slova, svobodu cestování, lidé v ní nejsou perzekuováni za své názory a soukromé vlastnictví je nedotknutelné. V totalitní společnosti je tomu naopak. Zdálo by se, že tato jednoduchá rozlišovací kritéria jasně charakterizují systém, v němž jsme žili do roku 1989, jako nedemokratický. Ukazuje se, že to tak jednoduché není. Zmatek do výkladu dějin vnesli tzv. revizionističtí historici, kteří hodnocení naší nedávné minulosti cíleně relativizují.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Tak třeba argument, že i za socialismu existovaly demokratické prvky, spočívající v tom, že dělníci mohli rozhodovat o uvěznění svých manažerů. To je myšleno ne jako vtip, ale jako vážně míněný argument. Také tvrzení, že ne všechna podpora politickým procesům byla zmanipulována, je vydáváno jako důkaz, že režim snad nebyl tak totalitní, jak se o něm asi nespravedlivě říká.
Ještě rozšířenější je snaha vyzdvihovat údajné pozitivní rysy komunistického režimu. Třeba, že poskytoval mladým manželstvím bankovní půjčky nebo že lidé prý dostávali od státu byty. Základním problémem podobné argumentace je, že vychází z propagandy minulého režimu, která skutečnost křivila a upravovala v zájmu komunistické strany. Ti, co tyto argumenty vznášejí, se zpronevěřují základní vědecké zásadě ověřovat si fakta a každé tvrzení podrobovat kritickému zkoumání. Někdy stačí použít i vlastní rozum. Tak třeba, pokud vážně tvrdíme, že minulý režim zabezpečil lidem bydlení, stačí se ptát, kam se ty byty poděly, když jich je zjevný nedostatek ještě i dnes, a přitom počet obyvatel od roku 1989 vzrostl v ČR jen asi o půl milionu, ale bytů se od pádu komunismu postavilo více než milion.
Byty se za minulého režimu samozřejmě stavěly. Vzhledem k tomu, že stát znárodnil všechny stavební firmy i banky, nikdo jiný než státní firmy je ani stavět nemohl. Stejně jako nikdo jiný než státní banka, v tomhle případě státní spořitelna, nemohl poskytovat půjčky. Byty ovšem zůstávaly státní nebo družstevní. Stát je nerozdával ani neprodával. Ale hlavně - za komunistického režimu ve skutečnosti vládla hluboká bytová krize.
Právě proto, že byty mohl stavět jen stát nebo bytová družstva a jen v malém množství svépomocí i individuální stavebníci, byl bytů fatální nedostatek. Rozdělovaly je státní úřady a nebylo legální s nimi obchodovat. Přestože tedy stát byty stavěl, byl jich nedostatek a čekalo se na ně často desítky let. Ve dvoupokojovém nebo třípokojovém bytě bydlely klidně tři generace. Rodiče běžně zapisovaly děti do pořadníků hned po narození v naději, že než vstoupí do manželství, přijde na ně řada. To je opravdu trochu jiný obraz bytové situace, než jaký podávají „revizionisté“, jak si sami říkají.
I kdybychom přistoupili na to, že rozhořčená vyjádření pracujících odsuzující ty či ony nebožáky, které zločinný režim označil za nepřátele, nebyla přímo vynucena jejich nadřízenými, musíme vzít v úvahu, že režim důsledně manipuloval informace, takže lidé nemohli znát fakta, na jejichž základě by si mohli vytvořit relevantní názor. S demokratickým rozhodováním to nemělo nic společného.
Když u nás v roce 1989 skončil komunistický režim, Sovětský svaz procházel demokratickou reformou a věřilo se, že není důvod se jeho vlivu do budoucna obávat. Po více než třech desetiletích vidíme, že to byla planá naděje. Rusko dává jednoznačně najevo, že jeho imperialistické ambice trvají. Když se osamostatnila Ukrajina a získala garance svého území od velmocí i Ruska, zdálo se být samozřejmé, že tyto garance budou dodrženy. A přece je Rusko porušilo a vtrhlo na Ukrajinu s cílem její území ovládnout. Mnohým se snad zdá těžko představitelné, že podobný scénář by Rusko mohlo uplatnit i na nás. Přesto takové nebezpečí je a do budoucna, zejména v případě změny geopolitické situace a rovnováhy ve světě, se může zvýšit.
Komunistická diktatura se sice halila do marxisticko-leninské ideologie, ale ve skutečnosti byla jen projevem ruské imperiální politiky. Líčit ji dnes jako nějakou legitimní alternativu ke svobodné společnosti a relativizovat její zločiny je nebezpečným ohrožováním naší budoucnosti.
Česká společnost má nepochybně mnoho chyb a k dokonalosti a spravedlnosti jí toho hodně chybí. Je třeba usilovat o její zlepšování, trvat na demokratické kontrole a zodpovědnosti politiků za jejich konání. Jakýkoliv návrat k minulosti je ale návratem do nesvobody. Pokud by politici, které si demokraticky zvolíme, pomohli Rusku nad námi znovu získat moc, nemuselo by to už být jen na desetiletí. Také Rusko se poučilo a ví, že chce-li si zachovat kontrolu nad ovládaným územím, musí potlačit jakékoliv demokratické projevy a tvrdě udržovat diktaturu.
Komunistický systém nebyl ani sociální, ani spravedlivý. Ale zejména nebyl hospodářsky udržitelný jinak než snižováním životní úrovně. U nás sice nevytvářel státní dluh jako třeba v Polsku, ale žil z vnitřního nevykazovaného dluhu spočívajícího v neinvestování do obnovy technologií a staveb. Protože komunisté ukradli průmysl, který patřil mezi evropskou a světovou špičku, nemuseli investovat do vybavení a budov.
Ale nejen to. Majetek ani neudržovali, technické vybavení neinovovali, takže sice ušetřili, ale současně ztratili schopnost držet tempo se zahraniční konkurencí. Navíc neudržovaná zařízení samozřejmě nemohla fungovat věčně. Ještě na konci osmdesátých let vyráběly mnohé podniky na předválečných strojích. Staré technologie znečišťovaly životní prostředí a režim neměl prostředky na jejich ekologickou úpravu.
Toto vnitřní zadlužování umožnilo komunistickému systému přežít čtyři desítky let, ale to byl nejzazší možný termín. Obytné domy v Praze a v jiných městech byly v osmdesátých letech obaleny lešením, aby padající zdivo nezranilo chodce, ale na opravy už režim neměl. Lidé dýchali otrávený vzduch, který jim způsoboval zdravotní obtíže. Socialistický systém nebyl schopen kumulované problémy řešit. Pokud bychom nepřešli na tržní ekonomiku a svobodnou společnost, udržel by se jen zvýšeným násilím a bídou, jaké byly třeba v Rumunsku.
Základní chyba, které se dopouštějí vykladači historie komunistického režimu, je jeho spojování s levicovým směřováním. Komunistický režim nebyl sociální, ani sociálně spravedlivý. Ve skutečnosti v něm byli pracující vykořisťováni, ale na rozdíl od svobodných zemí neměli pro svou obranu skutečné odbory ani jiné nezávislé organizace. Režim byl zaměstnavatelem, policajtem, prokurátorem i soudcem. Odpor proti němu byl proto mnohem složitější než třeba konflikt mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem ve svobodné společnosti, kde má zaměstnanec obvykle možnost najít si jiného zaměstnavatele.
V době, kdy na nás Rusko neskrývaně a opakovaně deklaruje svůj nárok a kdy v tu samou dobu dostatečně nevysvětlujeme našim dětem, v čem byl minulý režim zločinný, hazardujeme s tím, že se naše země, podobně jako v roce 1948 s podporou domácích agentů a hlupáků, dostane znovu do ruského područí. Všichni, kdo si to nepřejí, by měli usilovat o to, aby se historie tohoto období vykládala pravdivě, tedy ve shodě s fakty.
