Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Demokracie je diskuse, tvrdil kdysi prezident Masaryk. Z jeho věty se stala známá česká politická floskule, kterou se šermuje, když je třeba ukázat, že to s tou naší demokracií myslíme zatraceně vážně. Asi by se nenašel v Česku politik, který by větu TGM neodkýval a nehlásil by se k ní. A přece se diskutuje tak málo, i když se hodně mluví. Monologů spousta, dialog zcela výjimečně.
Diskuse není primárně jakýkoliv názorový konflikt, nýbrž (snad) dialogická přestřelka, z níž má vzejít nějaké poznání. Přinejmenším poznání o rozdílu, který je nepřekonatelný, přičemž samozřejmě, jak se ukazuje právě v diskusi, existuje zároveň spousta rozdílů, které v zájmu celku – dnes v době uměle oživovaného nacionalismu by se řeklo spíše v zájmu naší země, našich lidí – překročit nejen lze, ale dokonce je to velmi potřeba. Diskuse je připravenost na takové rozlišování, které potom vede k rozhodování kudy jít, co dělat, jak se v danou chvíli zachovat.
Diskuse není něco jako battle MMA nebo boxerský zápas, v němž je jeden vítěz a druhý poražený. Diskuse se více blíží pragmatické ekonomizaci názorového střetu do produktivního dialogického tedy výměnného konfliktu, který slouží někomu jinému než těm, kteří se v kleci či ringu bijí. Nejde ani o Fialu, ani o Babiše, ani o Okamuru, Hřiba nebo Konečnou, ale o politické společenství, o my, které společně vytváříme.
Všimněte si: všude tolik velkých slov o naší republice, naší zemi, našich občanech, naší společnosti, všichni by za tu naši malou zemi v srdci Evropy položili život, a přece skoro nikdo není schopen v politickém boji společné naše zohledňovat. Znamenalo by to umět změnit perspektivu, vidět více, ba mnoha očima než jen svýma, a to je demokratická dialogická dovednost, kterou je třeba se dobrovolně naučit. A kdo to nedělá, neví, co je my, kdo neumí takto být a myslet spolu, může si své patriotistické vlastenecké předvádění nechat od cesty (leda by anarchie měla vlast).
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Vystát názor druhých a vyslechnout ho, na což apeluje TGM, je minimum, které se musí v demokracii zvládnout. Ani to už se však v Česku nedaří, o čemž symptomaticky svědčí pravidelné překřikování moderátorů politických diskusí, kteří se až příliš často dostávají do role pozorovatelů či posluchačů několika samovolně mluvících politických automatů, jejichž řeč pak splývá do jednoho proudu hluku.
Takový je rovněž dojem z českého politického provozu posledních let: jedno hlasité hučení, které znemožňuje udržet distinkci mezi společným a soukromým, mezi tím, co si myslím já za sebe, a tím, co si myslím a co dělám za jiné jako součást my. Politici nejsou v politice za sebe, nýbrž za voliče, za občany, na to jsme jaksi zapomněli, přestože to sami politici pořád opakují, chovají se však úplně jinak. Krize reprezentace začíná tady, v neschopnosti měnit v politickém myšlení, v politické rozpravě perspektivu.
Ekonomičnost a pragmatičnost politického provozu, na tom by se dnes většina politické reprezentace rétoricky deklaratorně shodla, není s to se na tom domluvit prakticky. Česká demokracie je stále méně funkční mimo jiné i proto, že pracuje zbytečně zdlouhavě, s průtahy, které nemají věcné opodstatnění a jsou ryze destruktivní. Destrukce společného my v zájmu našich lidí, to je asi nejperverznější vyjádření toho, co se dnes v Česku děje.
Některé věci je jistě nutné promyslet, o tom není pochyb, ale v parlamentu, zejména na jeho plénu, se myslí jen minimálně a opět zcela výjimečně. Parlament nutně potřebuje nová pravidla svého provozu odpovídající zrychlené moderní době a také potřebě odklonit rozpravy od osobních exhibicí a zaměřit diskusi na celé politické společenství a jeho zájmy. Na to se přece mají zákonodárkyně a zákonodárci z Ústavy primárně soustředit.
Na potřebě změnit jednací řád byla už v parlamentu shoda, ANO ale s vidinou vlastního volebního vítězství řeklo – až po příštích volbách. Po volbách zase může hrozit, že totéž řeknou poražení, nová opozice, které se zrovna pevnější svázání se zájmy společného my nebude moc hodit. V tomto začarovaném kruhu ostatně politicky žijeme už více než desítku let, odvahu k jeho rozetnutí doposud reprezentanti (!) občanů nenašli. Všechny parlamenty střední Evropy mají pružnější a efektivnější mechanismy projednávání, schvalování i prostého jednání než ten český. Přitom zcela zachovávají práva všech účastníků politického konfliktního provozu. Odpovědnost společnému, my, je nadřazena, soukromé zájmy zachovány jen v zájmu efektivity celku.
Existují pořád demokratické země, kde se soupeřící strany shodnou na 70–80 procentech politických změn, protože jde o agendu měněnou v zájmu celého společenství. Něco takového je v Česku zázrak. Děje se snad, jen pokud se jedná o jaderné elektrárny. Ty chtějí stavět všichni, kdo jsou dnes v parlamentu, a z většiny i ti, kteří ještě pobývají mimo něj. Vše ostatní podléhá náladové labilitě scény a jejích účastníků.
Příčina je pořád stejná: neschopnost přijmout jinou než svou perspektivu, jinak řečeno, nulová politická a sociální imaginace. To se samozřejmě žádnou úpravou jednacího řádu v parlamentu změnit nedá. Provozní změny ale někdy vedou i k proměně myšlení, v tomto případě mohou minimálně přispět ke zmiňovanému tlaku na ekonomický a pragmatický přístup k věcem, který je dnes v souvislosti s mediálním vlivem Donalda Trumpa adorován jako nový světový politický styl.
Česká demokracie sice nepotřebuje politika, který by si hrál na římského imperátora, trocha té „přízemní praktičnosti“ by ale českému systému jistě prospěla. V ušetřeném čase by se politici mohli více věnovat tomu, za co jsou placeni: totiž vymýšlení, jak vylepšit podmínky pro plnější existenci společného českého my.
