Článek
Politická debata v České republice se vyhýbá zcela zásadním tématům, která jsou vcelku spolehlivě pro výraznou část populace důležitá. Nejspíš proto, že tato skupina tolik nenadává na sociálních sítích.
Nevřeští vzteky, že politické reprezentaci nejde o velká civilizační témata, jako je například klimatická změna. Spíše neslyšně přemýšlí nad tím, jak bude svým dětem vysvětlovat, proč tak zásadní problém nebyla současná generace schopna řešit, byť o jeho existenci už panoval všeobecný konsenzus.
Fascinující je stav, kdy se politici vyhýbají vysvětlení veřejnosti, proč schválili Green Deal nebo jaký je politický motiv za novým systémem obchodování s emisními povolenkami známým jako ETS2. Dávají tak nevědomky prostor radikálním politikům, kteří nejenže o podobně zásadní témata nejeví zájem, protože jim primárně vůbec nerozumí, ale především dokážou na jejich zesměšňování vybudovat vlastní politický kapitál.
Co chybí v Česku
V Česku chybí dvě základní politické orientace: sociálnědemokratická a globálně odpovědná. V prvním případě je současná SOCDEM spíš křeč než politická síla. Klíčoví lidé stranu opouštějí a strana ani nedokáže smysluplně komunikovat neexistenci sociálně demokratické politiky v našem státě. Hodnoty jako sociální spravedlnost, solidarita, rovnost či důstojnost se vyprázdnily, nikdo jim neumí dát v politické diskuzi obsah, který by stranu vytáhl z bahna.
Spojení s komunisty je tragické rozhodnutí, protože jen prohloubí vštěpovanou mylnou představu v naší zemi, že solidární, komunitní a sociálně spravedlivá politika je komunismus. Ale ani alternativa neroste. Hnutí ANO de facto neříká nic, a přitom má přes 30 procent, což jsou jen protestní hlasy, opozice nepotřebuje cokoliv říkat.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Stačí se poohlédnout za naše hranice do Rakouska, kde se nevede složitá diskuze o tom, proč by rodiny s dětmi měly či neměly mít univerzální dávky bez ohledu na plat – prostě živí děti, mají méně času na všechno ostatní a společnost je podpoří. Nediskutují o tom, zda by se měla zrušit progresivní daň – v Česku nepředstavitelná –, která nad milion eur činí 55 procent. Progrese je postupná a prahové hodnoty se pravidelně mění podle inflace.
Kvůli výraznému zdanění má země i vysoce kvalitní veřejný prostor, služby, umí být solidární a zajišťuje lidem komfort a důstojnost, pokud zrovna dočasně vydělávat nemohou. To vše se děje díky kultivované sociálnědemokratické debatě. Ve společnosti panuje konsenzus, že nízká kriminalita nebo zajištění důstojnosti všem je zodpovědná, správná a nakonec i ekonomicky výhodná politika, protože zajišťuje společenskou stabilitu.
To samé se týká globálních témat, jako je klimatická změna, ale i okrajového tématu, jako je planetární obrana před asteroidy a kometami. Jde o mezinárodní úsilí astronomů a inženýrů z kosmických agentur, kteří monitorují Sluneční soustavu a především dráhy asteroidů. Rakousko, které má méně obyvatel než Česko, je v této otázce výrazně aktivnější. Jednak má politickou podporu a také ve společnosti panuje konsenzus, že být účasten řešení globálních a celoplanetárních problémů je samozřejmost.
Města tu nemalují cyklopruhy mezi auta, ale postupně adaptují celé ulice, které se rok za rokem zelenají, počet aut klesá, počet individuálních jízd na čemkoliv menším se zvyšuje, kolem škol vznikají celé bloky, kam auta nesmějí, takže si děti mají kde hrát.
Kdo se bojí klimatické změny
Klima je před volbami tématem číslo jedna pro všechny důležité strany. Zelení navrhují zakotvit povinnost klimatické ochrany v ústavě, ÖVP klade důraz na výhody pro průmysl, SPÖ navrhuje dvacetimiliardový transformační fond, dokonce i liberální NEOS prosazuje daň z oxidu uhličitého. Pouze Svobodní (FPÖ) neurčitě mluví o „skutečné ochraně namísto hysterie“.
Fakta o klimatické změně ale nepopírá nikdo. Jak k ní zodpovědně přistoupit, je jedno ze tří hlavních bitevních polí pro politické strany vedle ekonomiky a migrace.
Z výzkumů veřejného mínění plyne, že politika reakce na klimatickou změnu je pro obyvatele na obou stranách hranic, Rakušany a Čechy, totožně důležitá. Osmdesát procent Rakušanů žádá ráznější přístup a 80 procent Čechů si přeje to samé.
Proč si v Česku politické strany myslí, že to zde nikoho nezajímá?
Politici, kteří mají obavu vnášet do veřejné debaty témata globální odpovědnosti a role Česka v ní, by se měli probudit. Tomio Okamura hystericky pokřikuje, což mobilizuje jeho voliče v průběhu hroucení jejich domácích mikrosvětů, ale nemalá část společnosti nemá koho volit. Politici by měli vnímat, že neexistence tématu ve veřejném prostoru není důvod s ním nepřijít. Stejně tak by měli umět kontrovat, jsou-li napadáni jako „komunisti“ při vznášení témat společenské solidarity, což je trapný evergreen.
V evropském kontextu jsme státem zahrabávajícím se na svém písečku. Tím primárním důvodem je nevůle, nebo možná malá odvaha politické reprezentace postavit se za témata, která nebudou zajímat pouze nás doma na zahradě za betonovou stěnou, ale jejichž rezonance rozezní naši důstojnost i v evropském nebo světovém kontextu. Dokázali jsme to s podporou Ukrajiny, dokažte, politici, že to umíme i jinde.
