Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Představte si, že jdete do pekařství, kde mají housky, vdolky a croissanty. Ale místo toho, abyste si koupili to, na co máte chuť a peníze, rozhodujete se podle toho, co si odnášejí ostatní lidé ve frontě. Zejména ti, kteří jsou vám sympatičtí. Nedává to smysl? Vítejte ve volební místnosti.
Existuje zajímavá studie z Duke University z roku 2016, která potvrdila to, co političtí stratégové dávno tušili a co si my voliči neradi přiznáváme: Naše volební rozhodnutí vzniká ze souboje mezi racionálním rozhodnutím (dělám to, co pro mě bude výhodné) a sebeutvrzením (je pro mě důležité, jak budu sám sebe vnímat a jak mě budou vnímat ostatní).
Volební lístek coby průkazka naší „identity“ vyhrává na plné čáře.
A teď co to znamená pro podzimní volby 2025? Současná vládní koalice se dostala do situace, kterou by Daniel Kahneman popsal jako ukázkový příklad „myšlení chránícího identitu“ – tedy způsobu uvažování, jehož hlavním cílem je bránit a upevňovat vlastní obraz o sobě.
Mezi voliči stran současné vlády vidíme dva kmeny. První říká: „Tato vláda zklamala ve všem kromě prozápadního směřování, ale to nestačí. Je třeba ji potrestat.“ Druhý: „Prozápadní směřování je tak důležité, že musíme tolerovat vše ostatní. Jinak skončíme jako Slovensko nebo Maďarsko, ne-li hůř.“
Obě skupiny se navzájem obviňují z nemorálnosti nebo virtue signallingu (mávání ctností), ale ve skutečnosti jen chrání svou identitu. Není to o tom, co je pro zemi nejlepší. Je to o tom, kým se cítíme být. Jsme ti, kdo „trestají neschopnost“, nebo ti, kdo „chrání demokracii“?
Výsledek voleb nevzejde z analýzy programů, ale z toho, která identita bude v den D silnější. Což je, přiznejme si, iracionální.
Pokud volby nejsou způsobem správy veřejných věcí, ale rituálem identity, jak k nim pak přistupovat racionálně? Navrhuji metodu, kterou jsem si už v minulých volbách dovolil nazvat „Čermákovou“.
Princip je jednoduchý. Nejprve negativní selekce: Sestavte si seznam stran, které považujete za nebezpečné nebo s jejichž postoji zásadně nesouhlasíte. Tyto strany vyřaďte.
Ze zbývajících stran vyberte náhodně jednu – ale tak, abyste ani nevěděli kterou. Všechny hlasovací lístky kromě jednoho zničte, ten jeden vhoďte do obálky, aniž byste se na něj podívali.
Tento postup má několik elegantních vlastností. Zaprvé, víte, že jste nevolili nikoho, koho opravdu nesnášíte. Zadruhé, nemáte výčitky – nevíte přece, komu jste dali hlas. Nemusíte se trápit tím, že jste volili konkrétního politika, který vás zklamal, nebo se divně obléká (případně obojí, jako Petr Fiala). Zatřetí, nemusíte trávit týdny studiem programů, které stejně kandidáti neplní.
A především: Je to poctivější než tradiční „informované“ volební rozhodnutí, které ve skutečnosti řídí vaše předsudky a sociální „signalling“.
Když nevolíte vůbec, nechtěně podporujete všechny strany proporcionálně. Když volíte „ze srdce“, klamete sami sebe iluzí o racionalitě svého rozhodnutí. Náhodný výběr ze „schválených“ možností je nejblíže skutečně racionálnímu přístupu.
Pojďme se vrátit do našeho pekařství. Zastánci neúčasti ve volbách říkají, že přece nedává smysl chodit do pekařství, které nabízí jen rohlíky a vdolky, ale vy si chcete koupit croissant. Zdá se být logické, že nepůjdete nakupovat vůbec, protože nemáte šanci dostat to, co máte rádi.
Jenže volby nejsou návštěva pekařství. A kdyby byly, tak to znamená, že i když do pekařství nepůjdete, tak pak stejně dostanete trochu rohlíků a trochu vdolků, podle toho, jak nakupovali ti, kteří do krámu přišli.
Croissant nedostanete v žádném případě.
S tím je potřeba se smířit. A zbývá jediný detail: Pokud nevidíte rozdíl mezi rohlíky a vdolky, pak nedává smysl do pekařství chodit. Ale pokud máte radši vdolky, nebo dokonce rohlíky nesnášíte, pak je dobré to překousnout. Jasně, croissant to není, ale aspoň jste pomohli tomu, abyste se nemuseli cpát rohlíky.
Rozumíme si?
Zmíněná studie z Duke University odhaluje, že demokracie je vlastně obří experiment s lidským mozkem, který nebyl na takové úkoly evolucí připraven. Jsme lovci-sběrači vybavení algoritmy, které umějí vybrat nejlepší film na Netflixu na večer, ale ztrácíme se ve světě, kde o složitých otázkách mají rozhodovat miliony lidí současně.
Možná je čas přiznat si, že ideál racionálního voliče je stejně nerealistický jako ideál homo economicus. A místo aby nás to deprimovalo, můžeme z toho těžit. Pokud víme, že volíme srdcem, můžeme alespoň zajistit, aby naše srdce nevolilo někoho, komu nemůžeme věřit.
Můj plán: K volbám v říjnu půjdu, ale s obálkou, jejíž obsah nebudu znát. Ale budu vědět jistě, které strany a která jména v ní určitě nebudou. V roce 2025 je to možná maximum racionality, kterého lze dosáhnout.
