Česko potřebuje lídra intelektuálně odpočatého se spirituálním rozměrem

Otázky pro Volební porotu Seznam Zpráv tento týden zní:

Jaká by měla být vize příštího Česka – byť jsou programy stran dosud často publikovány jen útržkovitě, nabízejí již nějakou, se kterou se ztotožňujete? A potřebuje vůbec Česká republika svou „Velkou vizi“, plán pro toto století, pokud to záměrně přeženeme? Nepostačí jednoduše, pokud se zvoleným politikům podaří udržet zemi alespoň v základním provozu?

Jindřich Šídlo, novinář, publicista, komentátor Seznam Zpráv.

Vzpomněl jsem si, jak „vizi pro Českou republiku“ žádal po politicích v roce 1994 Václav Havel. Z dnešního pohledu to zní absurdně. Naší tehdejší vizí bylo stát se normální evropskou zemí, členem NATO a Evropské unie, aspoň takové byly tehdy většinové nálady ve společnosti. Do deseti let se nám to povedlo, což je úspěch, jehož étos se ale už logicky vyčerpal: Nikoho pod 35 tím rozhodněte nedojmete, protože jiný svět ani neznají.

Pak jsem si vzpomněl na řadu konferencí politických stran, od ODS přes ČSSD po ANO, kde se řešila „Vize 2020“, později 2035, což bylo datum, k němuž svou představu moderního Česka směřoval už před osmi lety Andrej Babiš ve své knize „O čem sním, když náhodou spím“. Mimochodem, země, kterou Babiš tehdy vykreslil (pomiňme, že knihu nenapsal ani nepřečetl), vypadá i dnes dost atraktivně, bohužel autor se záhy začal orientovat na voličskou skupinu, kterou tenhle výhled příliš nezajímá.

Jak asi čtenář pochopil, velkým vizím a plánům už úplně nevěřím. Jsem skromný, rád bych žil v bezpečné, svobodné západoevropské členské zemi EU a NATO, která jednoduše funguje, má kvalitní veřejné zdravotnictví i školství, nabízí spolehlivou hromadnou dopravu, staví rozumně dálnice a silnice, se svými občany komunikuje srozumitelně, jednoduše a hlavně předvídatelně, bez těch tradičních dramatických vyhlášení, co všechno příští vítěz po volbách zruší. Zemi, která dává šanci schopným, protože ví, že právě ti ji patrně posunou dopředu, slouží všem a nezapomíná na ty méně šťastné. Vlastně se dostáváme ke konci otázky: Stačila by mi země právě s takovým „základním provozem“. Stále čekám, kdo mi takovou vizi nabídne, protože je ve skutečnosti hodně ambiciózní.

Pavla Horáková, spisovatelka a překladatelka, držitelka ocenění Magnesia Litera.

Vize je samozřejmě potřeba, pokud chce Česká republika obstát. Ovšem vize nerovná se ideologie, není to ani vyrovnaný rozpočet nebo dostavěná dálnice, vize se nedá vepsat do excelové tabulky. Společnosti se udržují pohromadě sdílenými příběhy a ten náš tak trochu uvízl v minulosti. Přesvědčení, že co je české, to je hezké, nás bohužel nikam neposouvá. Produktivnější je, pokud společný příběh směřuje k budoucnosti. Pro začátek by stačilo pojmenovat si, čím jako občané Česka můžeme kolektivně prospět civilizaci, a společně na tom pracovat.

Vize se pochopitelně neobejde bez vizionáře či vizionářky a nemůže vznikat v poklusu. Taková osobnost těžko vzejde z nejvyšší etáže každodenní politické praxe, kde se hasí problémy, které se měly řešit včera, a kde není prostor pro nadhled. Musí to být někdo, kdo dohlédne za horizont aspoň dvou volebních období, člověk intelektuálně odpočatý a nadaný jistým spirituálním rozměrem. Člověk zralý a laskavý, na rozdíl od mstivých, malicherných a svévolných jedinců stižených senilitou nebo naopak dětinskostí, kteří nastavují laťku současné světové politiky.

Společnosti a jejich čelní představitelé jsou spojené nádoby. Politici jsou naše zrcadlo a my dostaneme, co si zasloužíme. Takže pokud se garnituře vzešlé z nadcházejících voleb podaří udržet republiku aspoň v dosavadních kolejích, budu to považovat za úspěch.

Pavel Rychetský, bývalý předseda Ústavního soudu, místopředseda tří porevolučních vlád, signatář Charty 77.

Pro budoucnost naší země považuji za nejdůležitější její členství a pevné spojenectví a spolupráci v rámci nadnárodních seskupení, tj. v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Hrozbu agresivního Putinova Ruska bychom neměli podceňovat a současně vnímat i rizika spojená se vzestupem Andreje Babiše, kterého vnímám jako jednu z nejostudnějších a nejodpudivějších postav na naší politické scéně. To ostatně potvrzuje i jeho spřízněnost s Ficem a Orbánem. Z politických stran fandím zejména Pirátům a Zeleným.

Adéla Šimková, vědkyně, popularizátorka vědy, stojí za projektem Zeptej se vědce.

Myslím si, že by nám vůbec nemělo stačit „udržet zemi v provozu“. Naším cílem a cílem celé politiky by mělo být ten provoz zlepšovat a zefektivňovat.

Zároveň si myslím, že to poslední, co teď potřebujeme, je hromada vizí v kombinaci s všudypřítomnou pochybností, že je v Česku umí někdo doručit.

Velká slova nic nestojí a lidé jsou vizemi přejedení - zvlášť proto, že jejich realizace zpravidla pokulhává.

Mě osobně oslovují zpravidla takové politické subjekty (respektive vidím jen jeden), které se snaží nabízet řešení založená na datech a expertíze. Měl by to totiž být naprostý standard.

Plošně nám chybí vyhodnocování dopadů přijatých opatření. Ve chvíli, kdy má politik změřený efekt toho, co udělal on nebo jeho předchůdci, může smysluplně a racionálně vykonávat svoji funkci. Zároveň by měl v ruce argument s potenciálem přesvědčit ke spolupráci další politické subjekty a omezit tak neustálé „plácání do vody“.

Dominik Landsman, satirik, spisovatel, kromě jiného autor Deníčku moderního fotra.

Ze zveřejněných programů napříč politickým spektrem jasně vyplývá, že nikdo nemá žádný plán. Respektive žádný relevantní proveditelný plán, ale jenom vzletné, leč prázdné fráze typu snížíme daně, zlevníme bydlení, vypálíme EU do základů nebo zavedeme rubly.

Co se týče vizí, tak vize typu „do tří let budeme mít platy jako v Německu“ nepovažuju za příčetné vize, ale jen takové úsměvné zbožné přání (pokud tedy není v plánu ekonomicky sabotovat Německo, aby tamní platy klesly na úroveň těch českých).

Z mého pohledu tedy žádná strana nenabídla konkrétní plán ani vizi. Nechystá se podle všeho nic velikého a přelomového. A já jsem za to rád.

Česká republika je ve světovém měřítku úspěšná země a žije se tu dobře. Problémy jsou a budou, nicméně já bych se asi nepouštěl do velikých akcí, protože za stávajícího stavu to ani není moc možné.

Vláda rozjede něco velikého, za čtyři roky jde od válu a nová vláda tu rozjetou věc zastaví a rozjede zase něco vlastního a tak stále dokola.

Navíc nějaké veliké změny s sebou nesou riziko toho, že nevyjdou a věci akorát zhorší.

Já bych se do žádného rizika nepouštěl. Nestojí to za to. Pokud si posteskneme, že v Německu se mají lépe, připomeňme si, že to sice jo, ale v Africe nebo ve spoustě jiných zemí (ano, vím, že Afrika není země, ale světadíl) se mají mnohem hůř než my.

Jako takhle. Mít nějakou partu vysoce fundovaných, spolehlivých a hlavně nadmíru schopných lidí, která by vládla sama rukou pevnou a neochvějnou, tak ti ať se pustí klidně do nějaké velkolepé vize a přestavby celé republiky.

Já tam ale nikde žádné velikány nevidím. Ti nejlepší z nabídky dosahují tak maximálně průměru a tam bych opravdu jenom poprosil, ať tu republiku drží v chodu, nic nevymýšlí, nic nepose*ou a za čtyři roky tu štafetu předají zase dál za stejným účelem, dokud se třeba jednou neobjeví opravdu někdo výjimečný.

Kateřina Kadlecová, ředitelka výrobce luxusních vířivek a swim spa, dle Forbesu jedna z nejvlivnějších žen Česka.

Je možné něco dělat bez vize? Bez rámce? Bohužel zjevně ano.

Naše země dlouhodobou vizi potřebuje, ale ta nejde rozsekat a otočit vzhůru nohama po každých volbách. Vize je o kontinuitě a dlouhodobém naplňování. Vize je něco, co vyžaduje shodu. Je otázka, jestli je něco takového možné dosáhnout v aktuálním politickém prostředí.

Jsou strany, které mají vizi, svou vizi, pro kterou se jim daří „nakoupit“ jen své příznivce, jiné mají místo vize cíl svého zakladatele, další pak destrukci systému a po nich potopa.

Nakonec ale každá strana reprezentuje přinejmenším nějaký směr a program má být cesta. O to víc je tristní, že nám ho někteří nabízí až těsně před volbami, obzvlášť když aspirují na to zemi vést. Jsou za tím obavy o vlastní úspěch, nebo pohrdání voliči, je to snaha nejdříve načíst ostatní, a pak udělat syntézu potenciálně volebně nejúspěšnějších slibů jako pejsek s kočičkou? Každopádně je to zbabělé a určitě ne vizionářské.

Vize není marketingové sexy prohlášení plné rozdavačných slibů. A v tom je největší zádrhel vizí v kontextu politiky. Je to výhled do budoucna, je to také seznam úkolů k odpracování, není to příslib koláčů bez práce teď hned, na což bohužel nemalá část elektorátu slyší stále nejvíce. Pes je zakopaný u nás všech. V celospolečenském nastavení, vnímání osobní zodpovědnosti a vlastní prospěšnosti celku. Žádný spasitel, který za nás všechno vyřeší, nepřijde. My se musíme (každý osobně) zasloužit a naštěstí tu možnost máme ve svých rukou. Máme svobodu a demokracii - a to je nejdůležitější rámec pro jakoukoliv vizi do budoucna.