Komentář: Koalice s ANO? Politika vylučovací metodou ničemu neprospívá

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Snad všichni političtí pozorovatelé i aktéři se shodnou na tom, že nevědí, jak za dva a kousek měsíce dopadnou sněmovní volby a co se po nich bude dít. Zajímavé je, že současně má až příliš mnoho aktérů zcela jasno v tom, co se po volbách dít nebude. Což je problém.

Jistě, silácká prohlášení o tom, kdo s kým po volbách zcela kategoricky vylučuje koalici, patří už nějaký ten pátek ke koloritu českých kampaní. To je ale nečiní o nic méně hloupými a nepraktickými.

Potřeba ujistit voliče, že po sečtení hlasů se nemůže stát úplně cokoli, se datuje k časům opoziční smlouvy. V ní, jak známo, spojily síly dvě strany, které proti sobě ještě pár týdnů předtím vedly nesmiřitelnou kampaň včetně „mobilizačních“ výzev. Následné nestoudné rozparcelování moci na všech úrovních státu mezi Klausovu ODS a Zemanovu ČSSD, včetně protiústavního pokusu o změnu volebních pravidel, je nepochybně temným a bolavým místem českých politických dějin.

Snaha sdělit před každými volbami voličům, že se něco podobného nebude opakovat, je do jisté míry pochopitelná. Postupem času, a zejména po vstupu Andreje Babiše do politiky, ale nabrala extrémní podoby. Základem tří posledních volebních kampaní se stalo vysvětlování, kdo všechno a proč v žádném případě, ať volby dopadnou jakkoli, nepůjde do koalice s hnutím ANO.

Podobná prohlášení nabírají na absurditě zejména po volbách nižšího řádu. Po loňských krajských volbách „demokratické“ strany zvesela skočily s hnutím ANO do koaličního chomoutu na Ústecku, Plzeňsku, jižní Moravě či Pardubicku. Protože v regionech je to přece něco jiného. Ale zase ne vždy. Po komunálních volbách v Praze byl magistrát dlouhé týdny paralyzován, protože navzdory téměř absolutní programové i osobní harmonii pražské ODS a pražského ANO bylo z nějakého důvodu nutné slepit metropolitní koalici „na vládním půdorysu“.

Před blížícími se sněmovními volbami to slyšíme znovu. Piráti vylučují koalici s ANO (a rovnou varují, že ODS do koalice s ANO půjde). ODS rovněž vylučuje koalici s ANO. Také TOP 09 vylučuje koalici s hnutím ANO a upozorňuje, že někteří jiní by to vylučování nemuseli myslet dostatečně vážně. Asi nepřekvapí, že také hnutí STAN vylučuje koalici s ANO. A stejně to vidí i lidovci.

Naproti tomu se na „vylučovací“ notu naladil také Andrej Babiš a jeho hnutí. Postupně a průběžně byla vyloučena spolupráce se všemi vládními stranami. A aby toho nebylo málo, Babiš „absolutně vyloučil“, že by vzal do vlády komunisty, kteří jeho menšinovou vládu drželi nad vodou celé předchozí volební období. Na druhé straně ale také připustil, že hnutí Stačilo! pro něj nejsou komunisté.

Všechna tato prohlášení jsou samozřejmě náležitě kořeněna ostrými výroky určenými ke kolování na sociálních sítích, a tak Karel Havlíček označí vedení ODS za „svoloč“, Alena Schillerová Petra Fialu za „parchanta“ a vládní strany vykreslí Andreje Babiše jako úhlavního spojence válečného zločince a masového vraha Putina. Jako příprava nástupu povolebního realismu a racionálního vyjednávání v širším zájmu republiky je to skutečně mizerné. Naopak je to skvělá příprava na to, aby většina stran mohla po volbách ublíženě rozhodit rukama, říct, že voliči rozhodli špatně, a pohodlně se usadit v opozičních lavicích.

Opět lze pochopit, proč se to děje. Loňský průzkum agentury STEM mezi nespokojenými voliči stran vládní koalice ukázal, že sveřepý boj proti hnutí ANO obecně a proti Andreji Babišovi zvláště je pro příznivce vládních stran atraktivní součástí nabídky. Oblíbená teze, že „Antibabiš nefunguje“ tím dostala jisté trhliny. Je pravděpodobné, že voliči hnutí ANO od své strany nějakého toho „Antifialu“ také vyžadují, jinak by protivládní ryk včetně svoločí a parchantů nebyl stěžejní součástí jeho politické komunikace.

Jenže až se sečtou hlasy z volebních uren, nastane situace, kterou bude nutné vyřešit. A každé předem zabouchnuté dveře mohou představovat zbytečnou komplikaci. Kolem pětiprocentní hranice ponoru je letos, podobně jako před čtyřmi lety, mimořádně živo. Může se opakovat minulá situace, kdy víc než milion hlasů pro menší strany propadl – a otevřel tehdy cestu k dnešnímu vládnímu uspořádání. Může to ale také dopadnout mnohem roztříštěnější Sněmovnou, v níž se vedle ANO, Spolu a STAN budou o slovo hlásit posílení extremisté ze dvou (ve skutečnosti však asi sedmi) politických uskupení, možná navíc ještě Motoristé nebo Piráti.

Babišovým snem, vynecháme-li spíše nerealistickou touhu po jednobarevné většinové vládě, je co nejmenší koalice, ideálně jen s Motoristy, kteří se v nabídce menších protestních uskupení přes všechny problémy pořád jeví jako nejpříčetnější varianta. Není divu, že Babiš investoval nemalé úsilí do nakonec neúspěšné snahy usmířit šéfa Motoristů Petra Macinku s šéfem Přísahy Róbertem Šlachtou.

Tento pokus vytvořit si téměř jistého koaličního partnera selhal. Účast samostatných Motoristů v příští Sněmovně rozhodně není vyloučená, ale je dost nejistá, a tak musí Babiš zvažovat i další varianty. Těch se ale, když si projdeme, kdo všechno byl pro povolební spolupráci vyloučen, zase tak moc nenabízí. Silný může být „vlastenecký“ slepenec kolem Tomia Okamury, ale tam dlouhodobě nefungují osobní vztahy obou lídrů. A „náhradní premiér“ Karel Havlíček chová k SPD ještě silnější odpor než Andrej Babiš.

Představitelé ANO dlouhodobě hlásají, že chtějí ve volbách uspět do té míry, aby bez nich nebylo možné sestavit žádnou vládu. To se může docela dobře podařit. Jen se kvůli siláckým předvolebním výstupům mohou dostat do situace, kdy to nebude možné bez nich, ale ani s nimi.

Ani dnešní vládní strany, kdyby pomýšlely na nějakou realistickou formu volebního úspěchu, nemohou úplně klidně spát. Pokud jako blok nepřekonají 101 hlasů, což by alespoň z dnešního pohledu odpovídalo zázraku, pak by se měly stát standardní součástí povolebních vyjednávání. Velkohubým zabouchnutím dveří k nejpravděpodobnějšímu vítězi voleb se z něj ale předem vylučují. Protože jednat s Tomiem Okamurou nebo Kateřinou Konečnou by skutečně neměly.

Jak už bylo zmíněno, potenciální prostor v povolebním období se naházením všech opozičních stran do jednoho „extremistického“ či „proruského“ pytle zužuje na bezradné rozhození rukama, obvinění voličů a pohodlný odchod do opozice. Po čemž ostatně část vládních politiků po náročném období správy země zřejmě touží. V zájmu státu a povolebních možností by bylo lepší nechat paletu variant pestřejší. Tomu ale stále oblíbenější „vylučovací“ metoda politiky nenahrává.