Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V dubnu uplynulo nepříliš kulatých 147 let od chvíle, kdy byla založena Sociálně demokratická strana. Rovněž v dubnu uplynulo naopak velmi kulatých 30 let od chvíle, kdy se v Bohumíně konal sjezd sociálních demokratů (tehdy ještě pod značkou ČSSD), na němž bylo schváleno takzvané „bohumínské usnesení“. Pro mnoho lidí už je to dnes neznámý pojem, ale byly časy – a není to zase tak dávno –, kdy tohle sousloví otřásalo politickým děním a stabilitou největší politické síly v zemi, jíž ČSSD, věřte nebo ne, svého času bývala.
Usnesení zakázalo sociální demokracii spolupráci s „extremistickými stranami“ a zároveň jmenovitě „vylučuje spolupráci“ se stranami, jejichž zkratky dnes něco řeknou jen skutečným fajnšmekrům: SČK, SPR-RSČ, MNS či LB. Kromě toho je ale v tomto výčtu uvedena i KSČM.
Když Vladimír Špidla v roce 2002 sestavoval po vítězných volbách vládu, mohl (jak mu radil Miloš Zeman) se svými 70 poslanci postavit menšinový kabinet a pohodlně ho opřít ve Sněmovně o podporu 41 komunistů. Právě kvůli silnému „bohumínskému“ étosu uvnitř ČSSD se ale nakonec rozhodl pro křehoučkou koaliční „stojedničku“ s lidovci a Unií svobody.
Jistě, v porevoluční době měla sociální demokracie lídry, kteří se příležitostné spolupráce s komunisty neštítili ani v nejmenším. Bohumínské usnesení bylo mnohokrát relativizováno, regionální politici ČSSD jej zásadně vykládali tak, že zakazuje spolupráci s komunisty na celostátní či vládní úrovni a krajů či obcí se netýká (byť se v něm nic takového nepíše). Dostalo tisíckrát na frak od Jiřího Paroubka i od Bohuslava Sobotky, v poslední fázi skončili sociální demokraté v menšinové vládě Andreje Babiše, která se o podporu komunistů přímo a oficiálně opírala.
O zrušení usnesení se v ČSSD mluvilo mnohokrát, ale nikdy k tomu nedošlo, protože každý z lídrů cítil, že by mu takový krok stranu když ne roztrhl, tak alespoň silně destabilizoval.
Tento nudný historický úvod je nezbytný pro pochopení toho, co nyní hodlá udělat předsedkyně SOCDEM Jana Maláčová. Její rozhodnutí domáhat se přes prvotní hrdé odmítnutí spolupráce přece jen míst na kandidátkách hnutí Stačilo! je přímým a definitivním popřením historického protikomunistického postoje části sociálních demokratů.
Součástí hodnotové DNA české sociální demokracie je trauma z fierlingerovské zrady a tvrdých komunistických perzekucí těch sociálních demokratů, kteří se nepodrobili násilnému sloučení své strany se stalinskou, z Moskvy řízenou KSČ.
To je jeden z důvodů, proč jednání Maláčové s lídryní Stačilo! a šéfkou KSČM Kateřinou Konečnou vyvolalo dvojí vlnu odchodů ze strany. Protikomunistický, demokratický étos mohl uvnitř Sociální demokracie vlivem mnoha pragmatických rozhodnutí posledních let oslabit, ale nevyhynul. A jeho přímé popření potupným louděním míst na komunistických kandidátkách prostě část členů nerozdýchá.
Dalším důvodem může být popření dosavadních tradičních stranických postupů. Sociální demokraté si vždy potrpěli na rozhodování na širokém fóru, ať už na velkolepých sjezdech, nebo alespoň v týmu desítek lidí užších vedoucích orgánů. Připomeňme, že aby ČSSD přijala v roce 2017 rozhodnutí vstoupit do menšinové vlády Andreje Babiše, vyžádalo si to dva sjezdy a několikatýdenní vnitrostranické referendum.
Rozhodnutí pateticky „volat všechny stoupence levice“ a přitom prosit na poslední chvíli o drobky z komunistického stolu učinilo předsednictvo v čele s Maláčovou a Lubomírem Zaorálkem, čímž zcela popřelo své dřívější rozhodnutí s komunisty nespolupracovat.
„Čas bohužel ukázal, že hnutí Stačilo! nechce zdůrazňovat levicová témata, ale je postaveno ryze na antisystémovém programu,“ řekla v únoru Maláčová. Koncem června je vše jinak. Antisystémový program nevadí, koketerie s ruskou propagandou nevadí, vypovědět obrannou smlouvu s USA nevadí, tažení proti „politickým neziskovkám“ nevadí, protiunijní étos nevadí. Vyhlídka na reálnou, byť zdaleka ne stoprocentní šanci zisku pár poslaneckých mandátů a přidruženýcch výhod nakonec po jistém morálním boji zvítězila. Jinak se to bohužel číst nedá.
SOCDEM nebude mít v této fázi už žádnou šanci jakkoli korigovat radikální program Stačilo!. Ten je v podstatě hotový a hnutí Kateřiny Konečné nemá žádný důvod jej kvůli náhlému prozření sociálních demokratů jakkoli přepisovat. Zbylo jen doprošování se několika volitelných míst pro vedoucí figury SOCDEM.
„Je sympatické, že tomuto snu (vrátit sociální demokraty do Sněmovny) Maláčová přes nepochybně velké pokušení neobětovala všechno. Zachovala nejstarší české politické straně část důstojnosti a nenatlačila ji do národovecko-pseudokonzervativního slepence,“ napsal v únoru autor tohoto textu. Nic není staršího než pár týdnů starý komentář.
Ano, čistě pragmaticky se Maláčová prostě snaží zvýšit šance, že SOCDEM bude po volbách parlamentní značkou, byť zcela okrajovou. Cena je ale obrovská. Navíc dosud není jisté, zda Stačilo! na spolupráci kývne. Maláčová sice může hypoteticky přinášet dvě, možná i tři procenta voličské přízně, ale kolik z těchto voličů je pravověrných sociálních demokratů, kteří vyhlídku na spolupráci s Konečnou nestráví stejně jako mnoho osobností z horních pater strany? Kolik z dnešních preferencí SOCDEM se ke Stačilo! může skutečně přenést?
Starší, dnes už neaktuální komentář k tématu:
Hnutí Kateřiny Konečné Sociální demokracii k ničemu nepotřebuje. Potenciálně je to sice pár hlasů navíc, ale také to jsou kverulanti, kteří mohou zpochybňovat pečlivě vyladěnou antisystémovou rétoriku, na níž hnutí staví. Aktuální stanovisko zní: „Ano, vyslyšíme SOCDEM, která se chce vrátit k jednání. Jejich návrhy (co už unikly na internet) si prostudujeme a jsme připraveni se o nich bavit.“
Nebylo by zase tak překvapivé, kdyby si Konečná s Vidlákem Maláčovou na chvíli „povodili“ a pak ji prostě odmítli. To by byl asi nejpotupnější možný konec politické kariéry Jany Maláčové a možná i skoro 150leté historie jedné politické značky. Motivace jít do takového rizika musí být hodně silná.
