Článek
Češi se už dnes chystají na volby svých zástupců do Sněmovny. Vědí o tom nejen z billboardů, ale také díky obálce, která každému voliči dorazila do schránky. Tenké hlasovací lístky mají nízkou gramáž. Ale oprávněných voličů jsou miliony, jde tak o stovky tun potištěného papíru. Když si volič lístky zapomene doma, ve volební místnosti na něj čeká sada náhradních.
Papír ale zdaleka netvoří největší nákladovou položku. Tou jsou organizační náklady, zejména odměny pro lidi, kteří budou odevzdané hlasy ručně počítat a přepočítávat. „Máme 14 711 okrskových volebních komisí, v zahraničí je 108 zvláštních volebních okrsků, celkem v komisích působí přibližně sto tisíc lidí,“ uvedlo Ministerstvo vnitra. A pokud využijete možnost kroužkem označit až čtyři konkrétní osoby na kandidátce, i tato kolečka budou muset posčítat lidé.
Asi vás taky – nejpozději během sobotního čekání na výsledky – napadne, jestli by to nešlo jinak. Rychleji, levněji, moderněji. Prostě lépe.
Papírové lístky, volební místnosti, ruční počítání a lidská kontrola celé volby zdržují. Zároveň jsou jejich největší předností. Úplně všichni totiž chápou, jak funguje papír, tužka a ruční sčítání. A hlavním cílem voleb je důvěra.
Ohledně technických zlepšováků patřím mezi nadšence, zastánce inovací a podporovatele digitalizace. Papírové volby mi tak vždycky připadaly jako papírové bankovky: chápu, že byly potřeba dřív, ale teď už hotovost nosit nechci a platím raději elektronicky.
Proto jsem byl – dokonce ještě dřív, než jsem mohl volit – jednoznačným zastáncem internetového hlasování. V posledních cca deseti letech jsem ale tento názor zásadně přehodnotil. V tomto textu chci ukázat, proč si myslím, že klasické volby – papíry, obálka za plentou, urna, ruční sčítání – jsou to nejlepší, co si teď momentálně můžeme přát.
On-line volby by byly (skoro) ve všem lepší…
Než vysvětlím, proč jsem zastáncem papírového hlasování, pojďme se napřed férově podívat, kde naopak jednoznačně vedou elektronické volby přes internet. Tak by ostatně měla začínat každá polemika: souhrnem těch nejsilnějších argumentů názorového oponenta. A v případě elektronického hlasování je těch dobrých argumentů opravdu hodně.
- Rychlejší – Na výsledky voleb by se nemuselo čekat. Okamžitě bychom měli k dispozici přesné výsledky.
- Pohodlnější – Lidé by nemuseli chodit do volebních místností, mohli by volit z domova, z práce, z dovolené, zkrátka odkudkoli.
- Méně neplatných hlasů – Snížila by se šance, že někdo omylem hlasuje způsobem, který je neplatný.
- Levnější – Jednorázové náklady na vytvoření systému sice můžou být značné, ale s každým dalším opakování se tyto náklady rozmělňují. Dlouhodobě by šlo zřejmě o metodu levnější.
- Ekologičtější – Místo stovek tun papíru by lidé použili zařízení, které už beztak mají u sebe.
- Odolnost vůči nenadálým situacím – Elektronické volby mohou nerušeně fungovat i ve chvíli, kdy zuří vánice, pandemie nebo dopravní zácpa.
To jsou pořádné důvody pro to, abychom se volbami přes internet vážně zabývali. A to se samozřejmě děje po celém světě. Několik zemí dokonce uvedlo myšlenku on-line voleb do praxe. Díky tomu se můžeme podívat na několik technických překážek, se kterými se takové celostátní on-line hlasování musí vypořádat.
Problémy on-line voleb
Nejdále jsou s on-line hlasováním v Estonsku. Pobaltská země si už v 90. letech dala závazek kompletní a transparentní digitalizace veškeré státní agendy. „Rozhodli jsme se, že provedeme kompletní obrat směrem k digitální strategii,“ popsala mi Erika Piirmetsová, estonská expertka na digitální transformaci. „Cílem bylo co nejdříve představit užitečné digitální služby. Zavést inovace ve veřejném sektoru – digitální podpisy, on-line služby – a tak proměnit celou zemi.“
Což se jim povedlo a Estonci dnes přes internet vyřizují většinu komunikace se státem. Identifikují se e-ID (nebo jeho mobilní variantou mobil-ID), daňové přiznání podává 98 % občanů digitálně a obecně je důvěra v on-line komunikaci velmi vysoká.
S volbami přes internet ale i v Estonsku začínali opatrně a postupně. Museli totiž technicky zajistit řadu důležitých aspektů, které papírové volby nabízí:
- Ověření voliče – Musí být jasné, že za voliče nemůže hlasovat někdo jiný. U papírových voleb to řeší volební komise a kontrola občanského průkazu. On-line volby to ošetřují pomocí elektronických dokladů a šifrovaných podpisů.
- Vynucený či koupený hlas – Jeden člověk, jeden hlas. Nikdo nesmí někoho jiného nutit k hlasování. Ve volební místnosti je to zajištěno tak, že každý jednotlivec hlasuje v soukromí "za plentou". Internetové volby zase tím, že každý může hlasovat vícekrát. Každým novým hlasováním zruší svůj předchozí hlas.
- Nikdo nesmí vědět, jak jste hlasovali – Aby byla volba skutečně svobodná, musí být tajná. Jak ale vyřešit výše zmíněnou možnost dodatečné změny hlasu, aniž by nikdo nemohl zjistit váš hlas? V Estonsku se k tomu používá kryptografický princip "dvojité obálky". Server tak umí ověřit, kdo hlas poslal, ale neví, pro koho hlas je. Před závěrečným sčítáním hlasů se pak odstraní informace o tom, kdo hlas podal, a teprve pak jej oddělený systém dešifruje a zjistí, komu tento hlas přičíst.
- Nikdo nesmí mít možnost hlasy upravit – Tradiční systém voleb je díky množství volebních místností velmi odolný vůči manipulaci. U elektronického je příležitost k přepsání velkého množství dat větší. Proto nastupují další kryptografické metody, které zajišťují, že změny jsou prováděny jen autorizovaným personálem a za předem daných pravidel. Nelze tedy například "ručně" změnit výsledek hlasování.
- Vše musí být auditovatelné – Jak zajistit, že v případě pochybností o průběhu voleb může někdo nade vší pochybnost zkontrolovat, že vše proběhlo férově. Celý systém je proto doplněný o řadu ověřovacích operací, automatických kontrolních součtů a zápisů do důvěryhodných tabulek bez možnosti dalších úprav.
Vidíme, že zatím každý nalezený problém internetových voleb má technické řešení. Dohromady ale paradoxně právě tato sofistikovaná řešení skládají ten zřejmě nejvýznamnější argument proti on-line volbám. Jsou velmi těžko srozumitelné i jen v hrubých obrysech. Podívejte se schválně na toto – stále výrazně zjednodušené – schéma on-line voleb.
Dost možná existuje jen hrstka lidí, kteří do detailu rozumí všem jednotlivým technologiím, které jsou v on-line volbě nasazené. A možná nikdo dokonale nerozumí jejich kombinaci. Což může být problém.
Shůry dosazené panovníky už nechceme
Představte si, že sledujete kouzelnické představení. Kouzelník vám nechá vybrat kartu. Tu kartu podepíšete. Pak ji před vašimi zraky roztrhá. Ale stačí jeden pohyb ruky a – abrakadabra! – karta i s vaším podpisem je neporušená, v obálce, která celou dobu ležela na stole. Publikum nadšeně tleská. Neví, jakým trikem kouzelník dosáhl této iluze, a to je právě to, co je na představení baví.
Jenže demokratické volby nejsou kouzelnické představení. Vlastně mají být jejich pravým opakem. Na lidmi nepochopitelném rozhodnutí „shůry“ byla postavena monarchie. Král nebo císař si trůn nárokovali „z Boží vůle“. Bylo tedy doslova mimo lidské chápání, proč je na trůně právě ten a ten člověk.
Demokratické volby musejí být „srozumitelné pro každého člověka bez nutnosti zvláštních znalostí“, shrnul to v roce 2009 nejvyšší německý soud. Což v Německu v podstatě ukončilo snahy o zavedení internetových voleb, a je to také dobrý souhrn větší části předchozí argumentace.
Pokud by někdo nechápal, jak volby fungují, jak můžeme očekávat, že se bude řídit jejich výsledky? Proč by měl věřit kouzelníkům – odborníkům na kryptografii a digitální podpisy – že jsou volby regulérní? Jak by mohli sami odlišit sadu čísel, která vznikla součtem zašifrovaných datasetů, od naprosto stejně vypadajících čísel, která tam mohl nastrčit třeba hacker?
Na druhé straně, těžko si představit univerzálně srozumitelnější činnost, než sčítání papírků. I děti ve školce to zvládnou. Žádný trik, žádné abrakadabra. Je to zdlouhavé, trvá to, ale každému jednotlivému kroku porozumí kdokoli. Aktivní jedinci se pak mohou stát jeho součástí, do okrskové volební komise se může přihlásit každý, komu už bylo osmnáct a není zároveň kandidátem některé ze stran.
Výsledkem je proces, který je nesmírně odolný jakékoli tajné manipulaci. Kdyby někdo chtěl volby zfalšovat, musel by si koupit mlčení ohromného množství lidí z mnoha různých politických stran. Elektronický útok by mohl snížit dostupnost webu, na kterém se výsledky vyhlašují, ale nemůže přepsat mnohonásobné papírové záznamy, které vznikají ve volebních místnostech po celé republice.
V praxi jsou samozřejmě i papírové volby poměrně komplexní proces. Musí řešit řadu specifických případů – voličské průkazy, korespondenční volbu, volbu lidí s omezenými možnostmi pohybu – a tato řešení nejsou vždy pohodlná. Obecně lze ale říci, že systém je velmi srozumitelně navržen. Což zvyšuje jeho odolnost a tedy i důvěryhodnost.
Hlavním produktem voleb není číslo, ale důvěra
Když platím elektronicky, namísto abych po kapsách tahal mince a bankovky, také se mimoděk spoléhám na systém, kterému nemůžu do detailu rozumět. Ale nevadí mi to. Je v zájmu banky i obchodníka, aby transakce proběhla podle pravidel. Kdyby se stala chyba, mám se na koho obrátit.
Jenže na koho bych se obrátil, kdybych nevěřil volbám? Na jejich organizátora? To je jako chtít po kouzelníkovi, aby mi vysvětlil ten trik s tou mizející kartou. Jak můžu věřit někomu, kdo mi právě ukázal, že mne umí podfouknout?
Výjimečné postavení demokratických voleb spočívá v jejich legitimizační roli. Volby jsou proces, kterým vybíráme své reprezentanty, z nichž je sestavená vláda. A ta vláda pak má za úkol uspořádat další volby, ve kterých musí mít lidé možnost jí buď mandát prodloužit, nebo zvolit jiný směr. Demokracie je založená na tom, že ten, kdo má moc, musí ustoupit hlasu většiny.
Nejdůležitějším produktem voleb není sada čísel. Hlavním produktem je důvěra lidí v to, že ta čísla skutečně odrážejí rozhodnutí všech lidí. Nebo aspoň všech, kteří se na rozhodnutí chtěli podílet.
Cokoli by dávalo byť jen záminku takové hlasování zpochybnit, by ohrozilo samotnou podstatu demokracie. Máme ostatně ještě v živé historické paměti dobu, kdy se v tehdejším Československu volební rituál prováděl jen „naoko“, coby utvrzení neochvějné důvěry obyvatelstva ve vládu komunistické strany.
Volební účast 99,39 %, všichni kandidáti Národní fronty zvoleni (květen 1986). Takové volby si velká část Čechů ještě pamatuje. Všichni předem věděli, že tyto volby nemohou nic změnit.
Volby musejí být nastavené tak, aby ani jejich organizátor neměl žádnou možnost do výsledku zasáhnout. Nejen faktickou, ale ani zdánlivou. Proto jsou celé volby tak „okaté“ a mají tolik papírových pojistek. Z pohledu státu jde ve volbách opravdu o všechno: bez transparentních voleb neexistuje legitimita vlády, a tedy ani demokracie.
Elektronické volby by byly rychlejší, pravděpodobně levnější a určitě neskonale pohodlnější, než se trmácet na nejbližší úřad či do místní základní školy. Ale ta cesta je daní za to, že celé volby jsou srozumitelné pro každého.
Neříkám, že nikdy nebude Česko připraveno na elektronické volby. Až bude většina lidí brát digitální technologie za srozumitelné a zavedené, má cenu to otevřít. Ale v současné polarizované době musíme být vděční za robustní nezpochybnitelnost, která z papírové volby přirozeně vyplývá.
Dokonce i ve zmíněném Estonsku, kde jsou elektronické volby dostupné už od roku 2005, ještě velká část země preferuje tento klasický rituál a hlasy odevzdává osobně. Zatímco ostatní agendu řeší běžně přes internet přes 90 % populace, elektronické volby mají přibližně poloviční účast. Zbytek lidí volí postaru papírově.
Zatímco nikdo neprotestuje proti on-line podávání daňového přiznání, u voleb se i v digitálně zdatném Estonsku objevují kontroverze. „Jedna z největších opozičních stran si pohrávala s myšlenkou, že on-line volby jsou důvodem, proč prohráli,“ upozorňuje Priit Vinkel, estonský odborník na digitalizaci státu. „Když něco není srozumitelné, když to není na první pohled zřejmé, lze to zpochybnit. On-line volby nelze nasadit do prostředí, které na to není připravené. Důvěra se musí budovat postupně mnoho let.“
Až se dozvíme výsledek voleb, můžeme si být jistí, že jej nějaký kryptograf nevytáhl z rukávu. Je to součet práce milionů lidí, kteří osobně do volebních místností donesli své hlasy. Stovky tisíc rukou následně papírky spočítalo a přepočítalo. Ne každému se bude výsledek líbit. Ale nemusíme pochybovat o jednom: není to výsledek shůry, není to trik, není to vůle hackerů. Je to součet lidských rozhodnutí. Můžeme si za něj sami.
