Hlavní obsah

Volný pátek je jako sněhová koule. Stačí jedna firma, další se nabalí

Foto: Profimedia.cz

Pátek, zejména páteční odpoledne, se postupně začal chápat již jako součást víkendu, říká expert na psychologii práce Jan Urban.

Reklama

6. 9. 2020 10:00

Vztah k práci určuje i doba, v jaké daná generace nastupuje do zaměstnání. Více si jí váží ti, kteří začínají v těžších dobách, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy expert na psychologii práce Jan Urban.

Článek

Neomezená dovolená, pokud stihnete všechny úkoly. Nebo šestý týden dovolené. Nebo dvanáct dní navíc v roce, kdy může zaměstnanec čerpat volno jen tak: aby si vyřídil pochůzky, obstaral děti nebo nemocné rodiče a neukrajovalo mu to z klasické dovolené.

To je jen ukázka z výčtu benefitů, které firmy vymýšlejí, aby získaly a udržely kvalitní zaměstnance. Ve světě se nahlas mluví o zavedení čtyřdenního pracovního týdne. A i v Česku se tento trend, byť pomaleji, začíná objevovat.

„Pátek, zejména páteční odpoledne, se postupně začal chápat již jako součást víkendu. Ze strany firem jde někdy o záměrný tah, tedy určitý typ benefitu,“ popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy vysokoškolský pedagog a expert na psychologii práce Jan Urban.

Upozorňuje ovšem, že ne každý je schopen uvolňování pracovních podmínek využít ve svůj prospěch. „Problémem některých lidí je, že propadli workoholismu a vícedenní odpoutání od práce si nedokážou představit. A to i tehdy, kdy jejich práce jejich nepřítomnost velmi dobře vydrží,“ říká autor několika publikací o přístupu k práci s tím, že nejdůležitější je dobře si volno naplánovat a co možná nejvíce se odpoutat „od nejrůznějších komunikačních nástrojů, které mají sklon nás do práce vracet“.

Jak se proměnilo vnímání pracovní doby, řekněme, v posledních deseti letech?

Pro Česko i značnou část Evropy, a to na rozdíl od USA či východní Asie, je v posledních letech skutečně patrné určité uvolnění nejen pracovní doby, ale i pracovních povinností. Jeho projevem je větší důraz na mimopracovní čas a tlak na prodlužování dovolené. Nebo fakt, že se lze stále častěji setkat s lidmi, kteří si svou profesní dráhu občas přeruší delším pobytem v zahraničí, v jehož rámci se věnují zcela odlišným aktivitám. Občas se lze sejít i lidmi, kteří již v relativně mladším a rozhodně ne důchodovém věku po úspěšném předchozím zaměstnání či podnikání dojdou k závěru, že mohou s vydělanými penězi úspěšně odejít „na odpočinek“.

Volnější vnímání pracovní doby však občas souvisí, a to zejména u nás, i s jejím využíváním k jiným činnostem či nižším pracovním nasazením, jež se projevují určitým oslabením vztahu k práci.

Svou roli při tom nepochybně sehrála skutečnost, že u nás až donedávna vládl na pracovním trhu nedostatek pracovníků. To zaměstnancům v tomto ohledu v jisté míře nahrávalo. Dávalo jim nejen větší možnost výběru zaměstnání, ale i častějších přesunů z místa na místo.

V některých případech však svou roli zjevně sehrály i menší zkušenosti či schopnosti manažerů, které ústily v nižší schopnosti vynutit si v podmínkách nerovnováhy na trhu práce potřebnou pracovní disciplínu.

Podobnou roli však v Česku hraje i poměrně velkorysá, a ne vždy promyšlená, sociální politika, jež dává prostor možnostem spojovat pobírání nejrůznějších dávek s jen občasnou prací, vykonávanou navíc většinou načerno.

Foto: Petr Topič/MAFRA, Profimedia.cz

Krizová léta vztah k práci mění, tvrdí Jan Urban.

Jan Urban

- Vysokoškolský pedagog, lektor MBA a podnikový lektor.

- Autor publikací Přestaňte se v práci stresovat, Jak lépe naložit s časem či Vezměte svůj život do svých rukou.

- Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Je důraz zaměstnanců kladený na možnost mít více volného času generační záležitostí? Říká se, že generace Z už práci tolik nedá jako dřívější generace.

K určitému generačnímu rozvolňování vztahu k práci nepochybně dochází. Částečně jde však o projev, který je spojen s každou nastupující generací či s mladším věkem vůbec. Důležitou roli v tom hraje fakt, do jaké ekonomické doby daná generace dorůstá. Tedy zda své prvé pracovní zkušenosti získává v dobách růstu mezd a poptávky po práci, nebo naopak jejich stagnace, či dokonce poklesu spojeného s nedostatkem pracovních příležitostí.

Vztah k práci se pak mění i v průběhu života, tedy tím, jak lidé postupně vstupují do nových životních rolí, především rolí rodičů. V této fázi života se vztah k práci zpravidla láme, a to i pod vlivem snahy získat v ní vyšší postavení, budovat si kariéru, ale také potřebou skloubit ji s rodinou.

Proměnila vnímání práce koronakrize?

Krizová léta vztah k práci mění. A k těmto situacím do značné míry patří i současné období. V dobách, kdy rozsah příležitostí na pracovním trhu klesá, začíná často řada lidí brát svou práci vážněji. Často jsou například ochotni za ní dojíždět dále než dříve, a to i do zahraničí.

Koronakrize, stejně jako každá krize, vede k tomu, že pracovních možností ubývá. V případě koronakrize navíc dvojím způsobem. Jednak tím, že v důsledku „uzavření ekonomiky“ brání stát lidem pracovat a podnikům je zaměstnávat, jednak tím, že oslabuje poptávku po zboží a službách, a poptávku po práci tím dále snižuje.

Z dlouhodobějšího hlediska se tak může promítnout ve vzniku větších rozdílů v příjmech, ale i nutnosti vyšší pracovní mobility a vzniku nových profesí. Tato krize navíc zřejmě přinese i trvalejší změnu organizace práce, především rozvojem práce z domova, která může vztah mezi prací a volným časem dále poněkud uvolnit.

To mi připomíná: Ve světě běží debata o čtyřdenním pracovním týdnu a třeba podle pátečního provozu v Praze by se dalo usoudit, že i Češi si „vyrobili“ alespoň částečně třídenní víkend…

To je nesporně určitý trend. Dochází k němu i v některých dalších evropských zemích, kde pátek, zejména páteční odpoledne, se postupně začal chápat již jako součást víkendu. Ze strany firem jde někdy o záměrný tah, tedy určitý typ benefitu, někdy však i o to, že volnější vztah k práci získávají i manažeři.

Souvisí to i s tou zmíněnou prací z domova, kdy, když si ji vezmu v pátek, tak už jsem „jednou nohou“ na víkendu?

Myslím, že v případě menší intenzity páteční pracovní doby většinou nejde o projev rostoucí práce z domova, ale spíše o určité dlouhodobější „rozvolnění“, ve kterém se firmy či další organizace vzájemně podporují. Nelze-li již v pátek odpoledne na pracovištích nikoho sehnat, vede to prostě k tomu, že svá pracoviště, často s mlčenlivým souhlasem svých nadřízených, opouštějí i pracovníci firem dalších.

Na druhé straně se však páteční odpoledne občas stává dobou, kterou zaměstnanci věnují určitým podnikovým i mimopodnikovým vzdělávacím aktivitám, například kombinovanému studiu vysokých škol.

Platí podobný trend jen pro profese, kde je to přirozeně možné, neboli kanceláře? Nebo je to i záležitost směnných profesí, kdy si snaží lidé seskládat služby tak, aby měli delší volno v kuse?

Snazší možnost uplatnit tento nový páteční režim přináší pochopitelně především kancelářská či administrativní práce. Faktem však je, že se tento trend, opět spíše jako benefit, postupně přenáší i na další profese, mimo jiné třeba zdravotní. Tento fakt však nemusí být vždy pozitivní, a to nejen ve zdravotnictví, a mnohdy svědčí spíše o neschopnosti příslušných manažerů zjednat si na pracovišti pořádek.

Což je podle mého názoru, pokud trochu odbočíme, i jedna z příčin toho, proč je v Česku dlouhodobý nedostatek určitých profesí.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované