Článek
Obsáhlý balík výbušných zjištění představili investigativní novináři z projektu Disclose spolu s odborníky z americké Princeton University na webu pod názvem Mururoa Files odvozeném od jména jednoho z atolů ve Francouzské Polynésii, kde v druhé polovině minulého století docházelo k četným jaderným testům.
Celkem podle Guardianu mezi lety 1966 až 1996 přímo na atolech Moruroa a Fangataufa, nebo v jejich blízkosti, Francie podnikla 193 jaderných testů. Při 41 z nich byly bomby odpáleny přímo v atmosféře, a vystavily tak obyvatele ostrovů v okolí i personál francouzské armády radiaci.
Z 2000 stránek dokumentů zveřejněných v roce 2013 autoři analýzy sestavili obraz tří klíčových jaderných testů a jejich reálných dopadů, které podle nich byly podstatně horší, než dosud Francie připouští.
Vůbec poprvé Francie vyzkoušela atomovou bombu na Sahaře v Alžírsku
Snímek z prvního francouzského jaderného testu v roce 1960.
„Stát se hodně snažil, aby toxické dědictví těchto testů pohřbil,“ řekl vedoucí investigativní skupiny Disclose Geoffrey Livols. „Toto je první opravdu nezávislý a vědecký pokus o vyčíslení rozměrů škody a upozornění na tisíce obětí francouzského nukleárního experimentu v Pacifiku,“ uvedl Livols.
Výsledkem analýzy je například souhrnný odhad, podle kterého byla reálná radiační kontaminace atomových testů dvakrát až desetkrát vyšší, než uvádí ve zprávě z roku 2006 Francouzská komise pro jadernou energii (CEA)
Vítr zanesl radioaktivní mrak přímo nad Tahiti
Detailněji zpráva rozebírá například okolnosti posledního atmosférického testu před tím, než se program přesunul pod zem.
K odpálení bomby s názvem Centaur došlo 17. července 1974 na atolu Mururoa. Asi za 42 hodin od výbuchu byli podle zprávy obyvatelé zhruba 1200 kilometrů vzdáleného ostrova Tahiti a okolních ostrovů vystaveni „významnému množství ionizujícího záření“. Počet zasažených obyvatel přitom měla Paříž následně podhodnotit o 40 %, čímž podle autorů zapřela až desetitisíce obětí škodlivých následků a připravila je o právo na kompenzaci.
Podle investigativců šlo o důsledek špatné předpovědi, kdy se počítalo s tím, že toxický mrak pocestuje z Mururoa na sever ve výši 9000 metrů, ale místo toho zůstal ve výšce 5200 metrů a vítr ho odvál na západ přímo nad Tahiti, kde jeho příchodu nepředcházela žádná preventivní opatření. To všechno se vědcům podařilo zrekonstruovat z meteorologických dat a vojenských záznamů o velikosti atomového hřibu.
Dávky radiace, kterému byli vystaveni obyvatelé hlavního města Tahiti a celé Francouzské Polynésie, byly podle nových propočtů dvakrát až třikrát větší, než uvádí studie CEA.
Jaderné testy v Pacifiku prováděly i USA. Video ukazuje ten vůbec první z roku 1946 na atolu Bikini:
Projekt obsahuje i zmínku o důvěrné zprávě, kterou Paříž poslala polynéské vládě před rokem a v níž pojednává o „clusteru rakoviny štítné žlázy“ na Gambierových ostrovech, které byly zasaženy při prvním nukleárním testu v roce 1966. Nezveřejněná zpráva je podle vyšetřovatelů vůbec prvním oficiálním dokumentem, který spojuje výskyt rakoviny u původních obyvatel oblasti s jadernými testy.
Další dokument z roku 2017 pak zmiňuje, že 2 až 6 tisíc francouzských vojáků, kteří byli do testů zapojeni v letech 1966 až 1974, od té doby prodělalo alespoň jeden typ rakoviny.
V roce 1966 po prvním testu také v oblasti podle vyšetřování docházelo k tomu, že místní pili i dešťovou vodu, zatímco zpráva CEA z roku 2006 to popírá. Obecně právě dešťovou vodu Francie při vyhodnocování škodlivých dopadů podle zprávy často vůbec nebrala v potaz.
Například v roce 1971 při dalším testu podle vyšetřovatelů zařízení měřící radioaktivitu operovala s 50% chybovostí. Radiace se v oblasti měří i nyní, měřicí stanice ale podle zprávy dosud pokrývají jen 20 % povrchu ostrovů.
Kompenzaci dostalo jen 63 místních
Veškerá nová odhalení se týkají jen zlomku z celkového počtu jaderných testů a odhadnout, kolik lidí v důsledku programu mohlo zemřít, nebo dosud trpí zdravotními problémy, si autoři netroufají. Podotýkají ale, že kromě personálu francouzské správy a armády dosud organizace Civen fungující až od roku 2010 vyplatila kompenzace jen 63 místním obyvatelům.
Další snímek z testu na atolu Fangataufa z roku1970.
Oficiálně jsou parametry pro přiznání kompenzace podle Guardianu přitom poměrně mírné. Teoreticky by k vyplacení mělo stačit, když je člověku diagnostikován jeden z 23 typů rakoviny a zároveň v danou dobu obýval dané území. Většina dosavadních žádostí ale byla odmítnuta.
Jak velký počet obětí by mohl být, ilustruje například rádio France Inter rozhovorem s místní ženou Catherinou, která řekla, že osm členů její rodiny má rakovinu. „Tohle není normální. Proč tady máme tolik rakoviny?“ ptala se žena, co byla v době testů ještě dítě.
Guardian připomíná zprávu Francouzského národního institutu pro zdraví a výzkum medicíny z minulého měsíce, kde se píše, že „nemůže přímo potvrdit jaderné testy jako příčinu mnoha případů rakoviny, ke kterým na ostrovech dochází, ale zdůrazňuje potřebu zpětně zpřesnit odhady dávek radiace“.
