Hlavní obsah

23 000 procent měsíčně. Příběh inflace, který varuje dodnes

Petr Holub
reportér
Foto: Profimedia.cz

„Bankovka“, respektive kupón na 50 miliard marek, vydaný v Sasku v listopadu 1923. Tehdy skoro bezcenný.

Reklama

7. 7. 15:00

ANALÝZA. Poválečné Německo začalo bezhlavě tisknout peníze, které nebyly kryté hospodářským výkonem. Výsledkem byla hyperinflace: ceny po celý rok rostly nejméně o polovinu proti předchozímu měsíci. A někdy i řádově víc.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Co se v analýze dočtete:

  • Tvrdé poválečné reparace Německo nemohlo (a nechtělo) splácet. Francie kvůli tomu obsadila Porúří, aby převzala kontrolu nad uhlím a těžkým průmyslem. Němci odpověděli "pasivním odporem".
  • Německá vláda musela nahradit ušlou mzdu zaměstnancům a zároveň ručila za bilionové půjčky podnikům. Proto začala "tisknout peníze".
  • Na nevídanou úroveň se hyperinflace roku 1923 roztočila i pod tlakem odborů, které si vynutily, že se platy automaticky zvyšovaly podle růstu cen.
  • Za bochník chleba se v srpnu platily tisíce marek, v září miliony a v říjnu miliardy.
  • Frustrace z roku 1923 bývá označována za jeden z pramenů pozdější německé agrese, která vyvolala druhou světovou válku.

Termín hyperinflace se začal v médiích skloňovat už loni na podzim, když se meziroční růst cen přiblížil k pěti procentům. Ačkoli „s hyperinflací, jakou zažilo Německo před stoletím, nemá dnešní zkušenost nic společného,“ tvrdí ekonom Petr Zahradník. Ekonomický příběh Německa roku 1923 a Česka v roce 2022 má přesto několik společných faktorů.

Politika pasivního odporu

Za úsvitu dne 11. ledna 1923 překročily Rýn tři vojenské kolony. Z Duisburgu a Düsseldorfu pak pokračovaly dál do Porúří, do srdce německého průmyslu. Francouzští a belgičtí vojáci pod velením generála Jeana-Marie Degoutta se nesetkali s odporem. Region mezi Rýnem a Dortmundem obsadili hladce během tří dnů.

Přesto měla francouzsko-belgická invaze dalekosáhlé důsledky. Padly dvě vlády v Německu a jedna ve Francii, na scénu poprvé vstoupil pozdější válečný zločinec Adolf Hitler, nejdůležitější však byl fakt, že Německo prošlo tak hlubokou finanční krizí, jakou do té doby nikdo nezažil. Nechvalně známou se stala pod označením hyperinflace.

Jisté je, že generál Degoutte ani jeho bezprostřední šéf, premiér Raymond Poincaré, nic takového neplánovali. V knize „1923: Německé trauma“ vysvětluje populární americký historik Mark Jones, že Poincaré chtěl v první řadě ponížit Německo. Velmoc nedávno poražená ve světové válce se podle něho příliš vymkla sotva nastolené kontrole, když na jaře 1922 uzavřela v italském Rapallu smlouvu o vzájemné podpoře se sovětským Ruskem.

Francie měla podle mírové smlouvy z Versailles právo zasáhnout v Německu, pokud by Němci nespláceli válečné reparace. Skutečně měli se splátkami zpoždění, a proto Poincaré poslal vojska do Porúří s odůvodněním, že převezmou kontrolu nad uhelnými doly a srovnají německé dluhy vytěženým uhlím.

Francouzský premiér se ovšem přepočítal, protože Němci zareagovali na invazi podobně jako Češi o necelé půlstoletí později, jen s větší rozhodností. V Reichstagu vystoupil kancléř Wilhelm Cuno a oznámil poslancům: „Říšská vláda se takovému násilí nemůže bránit, není však ochotna se podvolit, nebo se dokonce, jak jí bylo navrženo, podílet na realizaci francouzských záměrů. Tuto drzost odmítá,“ prohlásil a sklidil všeobecný potlesk.

Tím vyhlásil politiku „pasivního odporu“, jež předpokládala, že německé úřady v Porúří nebudou spolupracovat s okupačními jednotkami a důlní společnosti zastaví těžbu, aby okupanti uhlí nezabavili. Ovšem také Cuno se přepočítal, protože svou strategií způsobil mnohem horší škody než samotná invaze.

„Politika pasivního odporu nám přinese řadu katastrof, které budou mít osudové dopady zvláště na německou dělnickou třídu,“ varoval jako jeden z mála komunistický poslanec Paul Frölich. Bylo to málo platné, protože situace v Porúří eskalovala a o smíření nemohla být řeč. Okupační jednotky rozháněly nenásilné demonstrace ostrou střelbou. K obětem na životech docházelo sporadicky, logicky však vyvolávaly nenávistnou reakci civilního obyvatelstva, stejně jako znásilňování německých žen vojáky, ke kterému podle historika Jonese docházelo mnohem častěji.

Nabídkový šok

Jádrem problému se ukázal fakt, že německá vláda musela nahradit ušlou mzdu všem zaměstnancům těžkého průmyslu v Porůří v řádu bilionu marek měsíčně a zároveň se zaručila za rovněž bilionové půjčky podnikům těžkého průmyslu, poště a železnici. To se neobešlo bez „tištění peněz“, tedy rozdávání horentních částek, jež nebyly kryty žádným výkonem.

V tuzemsku zvolil podobný postup premiér Andrej Babiš během pandemie covidu v letech 2020 a 2021, když také nahrazoval ušlou mzdu a snižoval daně. „V tom případě se však jedná o zvládnutelný problém,“ vysvětluje ekonom České spořitelny Petr Zahradník. Vládní pomocí se mezi občany dostala částka v řádu pěti set miliard korun a takový přebytek dokáže Česká národní banka odčerpat zvýšením úrokových sazeb.

Říšská banka Německa se snažila držet situaci pod kontrolou tím, že posilovala kurz marky vůči dolaru prodejem zlatých a devizových rezerv. Dařilo se jí to do 18. dubna, pak ale nedokázala sílící poptávce po dolaru čelit. Do dubna se prodával dolar nejvýš za 25 tisíc marek, v červnu to už bylo 120 tisíc, v červenci 353 tisíc a počátkem srpna 4 a půl milionu.

Nejhorší na tom bylo, že stejně rychle jako oslabovala marka rostly ceny spotřebního zboží. Německá ekonomika tak zažila tzv. nabídkový šok, při kterém podle definice prudce vyrostou ceny a zároveň se sníží ekonomický výkon. Ekonom Zahradník připomíná, že ani Češi se v současné krizi nevyhnuli nabídkovému šoku vinou zdražení energií.

Šestnáctiprocentní meziroční inflace a meziměsíční zdražování o necelá dvě procenta však nejdou dost dobře srovnat se situací Německa před 99 lety. Tamní zdražování naplnilo po celý rok definici hyperinflace, která předpokládá růst cen nejméně o 50 procent proti předchozímu měsíci.

Na dosud nevídanou úroveň se hyperinflace roku 1923 roztočila i pod tlakem odborů, jež si v srpnu dokonce vynutily, že se platy automaticky zvyšovaly podle růstu cen. To ovšem životní úroveň neudrželo, protože ceny byly vždycky napřed a jejich růst zrychlil až na 23 tisíc procent měsíčně. „Zaměstnanci se snažili maximalizovat svůj užitek, a přitom neřešili nabídkovou stranu,“ vysvětluje Petr Zahradník nedomyšlenou strategii, ke které se – v menším měřítku – i dnes v Česku hlásí odbory a mnozí opoziční politici.

Únik z pohromy

Tím se Německo postupně probouzelo do zlého snu, jenž trval několik měsíců. Už v květnu vyrostly ceny potravin proti dubnu na dvojnásobek. Za bochník nejlevnějšího chleba se v srpnu platily tisíce marek, v září miliony a v říjnu miliardy. Zvlášť tvrdě byly postiženy ženy, dramaticky stoupl počet ilegálních potratů a sebevražd. S minimem prostředků musely obstarat potraviny pro celou domácnost, stály až 24 hodin i s dětmi fronty na maso nebo jakékoli výživnější potraviny, přitom samy hladověly. Rodiny často marně vyjížděly za sedláky na venkov, kde se jim na žádost o jídlo pro děti dostávalo podle tradovaného vyprávění odpovědi: „Dejte jim kamení.“

Rostoucí podvýživu popsal berlínský primátor Gustav Böss. Dodávky mléka do hlavního města poklesly už v únoru 1923 na 300 tisíc litrů denně, tedy na čtvrtinu dodávek z období před deseti lety. Z toho se ovšem 50 tisíc litrů kvůli vysokým cenám neprodalo.

„Peníze se tehdy staly démonem s obřím bičem, který dosáhl na každého i v jeho nejtajnější skrýši,“ shrnul svou zkušenost s každodenním životem v hyperinflaci spisovatel Elias Canetti.

V srpnu 1923 smetla nespokojenost kancléře Cuna, jenž trval na tom, že pasivní odpor v Porúří nemůže skončit. Jeho nástupce Gustav Stresemann si ovšem uvědomil, že francouzský premiér neustoupí, a koncem září přislíbil, že Němci zase začnou těžit uhlí. Takové rozhodnutí vyžadovalo značnou míru odvahy. Ukončení odporu považovala radikální opozice za slabost nebo zradu. V říjnu se pokusili v Düsseldorfu o puč porýnští separatisté podporovaní francouzskými dotacemi, v listopadu Hitlerovi národní socialisté v Mnichově. Pouze nasazení armády zabránilo, aby komunisté s podporou Sovětského svazu ovládli Sasko a Durynsko.

Stresemann vydržel ve funkci do konce listopadu, mezitím však jeho ministr Hans Luther rozjel reformy, které opět jako mávnutím kouzelného proutku změnily poměry, tentokrát k lepšímu. Byla zrušena Říšská banka, jež se diskreditovala tištěním bezcenných peněz. Novou centrální bankou se stala Rentenbank (Penzijní banka), jejíž marky překvapivě udržely hodnotu. K tomu vláda zvýšila daně z příjmů a předem dala vědět, že jejich sazbu bude při znehodnocení měny zvyšovat. Platy státních zaměstnanců byly stanoveny na 60 procentech předkrizové úrovně. „Jak byla Lutherova opatření nepopulární, tak byla účinná,“ shrnuje historik Mark Jones. V lednu 1924 hyperinflace skončila.

Ve stejné době vypracoval americký finančník Charles Dawes plán, podle něhož začaly německé oživení podporovat americké investice. Zároveň dočasně omezil reparační platby na dvě pětiny. Už v březnu dosáhla berlínská vláda vyrovnaného rozpočtu.

Za intervenci v Porúří zaplatila také Francie. Do finanční krize ji dostaly náklady na armádu a také to, že Německo zaplatilo v kritickém roce 1923 jen 263 milionů franků reparací, tedy dvě procenta odvodů z předchozího roku. Poincaré rezignoval v červnu 1924, poslední francouzský voják opustil Düsseldorf v srpnu 1925.

Německá frustrace z roku 1923 bývá tradičně označována za jeden z pramenů německé agrese, která vyvolala druhou světovou válku. Už v roce 1942 vysvětloval slavný německý spisovatel Thomas Mann posluchačům na americké Princetonské univerzitě, že od traumatického zážitku hyperinflace roku 1923 vede přímá cesta k masovým vraždám ve jménu nacionálního socialismu.

Zároveň se ovšem historik Jones ve své knize podivuje nad tím, proč Německo události z roku 1923 nehodnotí častěji jako úspěch své demokracie. „Měla tehdy dost síly, aby s pomocí ústavy odvrátila všechna nebezpečí, která bezprostředně hrozila,“ připomíná.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované