Anatomie selhání. Jak Schröder a Merkelová padli do Putinovy pasti

„Merkelová je nejškodlivější německý politik století,“ tvrdí bývalý polský premiér Mateusz Morawiecki.

„Konečně přiznala, na čí straně stojí,“ přisadil si někdejší litevský ministr zahraničí Gabrielius Landsbergis. A myslí tím, že Merkelová stojí na straně Ruska.

To jsou jen některé z rozjitřených reakcí, které se sypou na hlavu bývalé kancléřky. Příval spustilo její vyjádření, ve kterém sestavila řetězec údajných spouštěčů ruské agrese na Ukrajině. Mezi viníky přitom zařadila i spojence Německa.

„Někteří to nechtěli podpořit. Především pobaltské státy a Polsko byly proti.“ Tak Merkelová popsala krach jedné ze svých posledních iniciativ na mezinárodní scéně: pokus vytvořit diskusní fórum, jehož prostřednictvím by Evropská unie přímo komunikovala s Vladimirem Putinem. „V každém případě se to neuskutečnilo. Poté jsem opustila úřad a začala Putinova agrese,“ uzavřela svůj pohled na nedávnou historii bývalá kancléřka.

Přesvědčení Angely Merkelové, že další a další kola jednání by ruského diktátora odradila od agrese, ale stojí na vratkých základech. Důkladně jej vyvrací i právě vycházející společná kniha Georga Mascoly, jednoho z nejzkušenějších německých investigativních reportérů, a Katji Glogerové, která působila tři desetiletí jako zpravodajka v Rusku.

Publikace s názvem Selhání - investigativní dějiny německé politiky vůči Rusku popisuje, že německé politické špičky měly velmi brzy detailní informace o agresivní povaze Putinova režimu. Přesto se s ním stále více zaplétaly v marné naději, že spolupráce bude mít na Putina civilizující účinky. A teprve ruská anexe Krymu zmařila rozsáhlý projekt, v jehož rámci mělo Německo pomáhat ruské armádě.

První trefná a detailní varování před Putinem měla německá rozvědka k dispozici už v okamžiku, kdy stoupal na ruský mocenský Olymp.

Podle Georga Mascoly za nimi stál blízký přítel budoucího ruského autokrata, který se s Putinem znal z doby jeho působení na rezidentuře KGB ve Východním Německu. Po rozkladu východního bloku se ruský špion a Putinův kolega dal ochotně do služeb německé kontrarozvědky. Mimo jiné pro ni měl vypracovat Putinův profil v okamžiku, kdy si ho Boris Jelcin v roce 1999 coby nadějného politika vybral na post ruského premiéra. Psychogram obsahoval varování, které měla budoucnost tragicky potvrdit: Putin je popisován coby cynický produkt sovětských tajných služeb, posedlý imperiálními ambicemi a nostalgií po velikosti carské říše.

K tomuto varování s postupem času přibývala další, například od německého diplomatického sboru v Rusku. Muž, který měl tyto analýzy k dispozici, ale nakonec dal na svůj instinkt - a zcela propadl Putinovu kouzlu. Kancléř Gerhard Schröder, do té doby vůči ruskému nadbíhání mimořádně skeptický, se v Berlíně v roce 2000 poprvé setkal s Putinem.

„Podle svědků bylo fascinující, jak vzájemné sympatie a porozumění šly z nuly na sto za pár vteřin,“ říká Katja Glogerová. Putin, školený odborník na psychologické operace, „skvěle rozehrál emocionální klaviaturu: řeč byla o ruské duši, rusko-německém porozumění i podobnosti příběhů obou mužů u jednacího stolu“.

Jak ruský prezident, tak německý kancléř měli za sebou krušné dětství ovlivněné válkou. V ní Schröder přišel o otce, kterého nikdy nepoznal. Sdílení dětských traumat dokázal Putin proměnit v to, co se Schröderovi jevilo jako upřímné přátelství.

Jenže ve skutečnosti šlo o mistrnou vlivovou operaci. Emocionální vztah lídrů následovaly společné ekonomické projekty korunované plynovodem Nord Stream. Zatímco Berlín v nich viděl zpečetění stability a prosperity založené na levném ruském plynu, Moskva si mnula ruce, jak úzce se jí k sobě podařilo připoutat klíčovou zemi Evropy.

Svůj vliv na německou politiku měly kromě Schrödera i další vlivné postavy. Patřil k nim Matthias Warning, bývalý špicl východoněmecké tajné služby Stasi, blízký Putinův přítel a donedávna ředitel společnosti Nord Stream 2, který se podle zpráv Financial Times ještě na začátku tohoto roku snažil v zákulisí prosadit zprovoznění poškozeného plynovodu.

Dalším důležitým mužem byl Horst Teltschik, kterého i česká média citovala jako nezpochybnitelnou legendu německé diplomacie. Není divu. Teltschik si získal vavříny coby poradce Helmuta Kohla, který v Moskvě dojednal sjednocení Německa.

Po nástupu Putina začala méně úctyhodná fáze jeho kariéry. Teltschik byl společně s Waringem častým hostem ruského prezidenta. Podle Glogerové a Mascola se opět jednalo o sofistikované operace, jejichž cílem bylo získat Teltschika na svou stranu. „Scénář byl vždy velmi podobný: přátelské rozhovory, hodně alkoholu, vystoupení špičkových operních pěvkyň,“ říká Glogerová. A také řečnění o staleté německo-ruské spolupráci, zcela v duchu paktu Molotov-Ribbentrop.

Teltschik poté řadu let využíval své renomé k šíření tezí ruské propagandy. Ještě dva dny před otevřeným ruským útokem na Ukrajinu vinil z růstu napětí Západ. I poté šířil vyvrácené nepravdy, například že západní státníci zakázali Ukrajině uzavřít na jaře 2022 s Ruskem mír.

„Nejpozději po ruském vpádu do Gruzie měly německým politikům blikat všechny červené kontrolky,“ říká o éře Angely Merkelové novinářka Glogerová. Podle ní měli dbát na slova tehdejšího českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, že „sibiřský vlk se na věky nespokojí s vegetariánskou stravou“.

Kontrolky ovšem neblikaly. Schröderovu následnici Merkelovou sice s Putinem nepojilo přátelství - naopak se k němu stavěla podezíravě ještě předtím, než na ni při jejich prvním setkání poštval svého psa s plným vědomím, že právě ze psů má kancléřka panickou hrůzu.

O to pozoruhodnější je podle Mascoly neschopnost Merkelové adekvátně reagovat na agresivitu Putinova režimu. Tím spíš, že stále otevřeněji cílila i proti samotnému Německu.

Poprvé neochota Německa hájit sebe sama vyvstala se zavražděním Alexandra Litviněnka v roce 2006, ve druhém roce vlády Merkelové. Zabití přeběhlého ruského agenta jeho bývalými kolegy s pomocí radioaktivního plutonia bývá vnímáno většinou jako záležitost Velké Británie, protože Litviněnko byl otráven a zemřel v Londýně. Případ však měl i silnou německou linku. „Jeden z pachatelů odcestoval do Británie z Hamburku a nechal za sebou silnou radioaktivní stopu táhnoucí se městem. Státní zastupitelství to dobře zdokumentovalo. Ruská strana ale naprosto odmítla spolupracovat. A snaha německých politiků zatlačit na Moskvu byla nulová,“ konstatuje Mascola.

Podobný příběh se poté mnohokrát zopakoval. Ať už se jednalo o útok ruských hackerů, kteří pronikli do systému německého Spolkového sněmu, a dokonce i do osobního počítače samotné kancléřky. Nebo hrůzný čin, kdy agent FSB deset minut chůze od budovy Bundestagu zavraždil gruzínského emigranta.

Nakonec to ale byla vždy kancléřka, kdo místo odvety za otevřené napadení německé suverenity zvolil opatrnickou cestu. Místo hromadného vyhoštění desítek ruských agentů, kteří požívali diplomatického krytí na ambasádě v Berlíně, se muselo sbalit a opustit Německo jen několik jednotlivců. Odpovědí na ruskou agresivitu bylo paradoxně další posilování ekonomických vztahů v naději, že společný byznys nakonec přiměje Putina respektovat společné hodnoty.

Tento přístup nakonec přivedl Berlín až na samý pokraj toho, aby se Rusové a Němci stali „bratry ve zbrani“.

V roce 2011 přistál na vřesovištích u Lüneburgu vrtulník Bundeswehru. Na jeho palubě bylo několik vysoce postavených důstojníků ruské armády. Včetně těch, na které je v současnosti kvůli zločinům proti lidskosti vydán mezinárodní zatykač.

Tehdy je ale Německo přijalo se všemi poctami. Jednalo se o obří obchod. A podle mínění vlády Angely Merkelové o další pojistku míru v Evropě.

V Rusku mělo vzniknout celkem osm obřích výcvikových center, nejmodernějších, jaké měla Evropa k dispozici. Objem kontraktu? V přepočtu zhruba 25 miliard korun. Hlavní dodavatel? Zbrojařský koncern Rheinmetall. Tatáž firma, která v současnosti představuje páteř snahy Evropy vyzbrojit se proti ruské hrozbě a jejíhož šéfa plánovaly ruské tajné služby zavraždit.

Pokud by se plán naplnil, dostalo by se Rusku ze strany Německa zacházení, na jaké mají nárok jen blízcí spojenci země. To nejhorší Putinův režim sice teprve chystal, přesto se jednalo o přinejmenším pozoruhodné rozhodnutí.

Připomeňme si, že Rusko už předtím provedlo agresi proti Gruzii a protiprávně okupovalo část jejího území. V téže době už také Putin hrozil Západu novou studenou válku a na obrátkách nabírala hybridní válka nejen proti Ukrajině, ale i proti západoevropským státům. A přesto ještě tehdy neváhal německý ministr obrany Thomas de Maziere prohlásit: „Máme zájem na moderní a dobře vedené ruské armádě.“ Projekt ukončila až ruská anexe Krymu.

Tento přístup ostře kontrastuje s tehdejším německým přístupem k Ukrajině. Merkelová na jedné straně odůvodňovala ústupky Rusku v éře Minských dohod tím, že oslabená Ukrajina potřebuje nabrat sílu. Na straně druhé k tomu zásadně odmítala přispět dodávkami německých zbraní. Přístup, který v počátcích své vlády podědil i Olaf Scholz. Ještě dva měsíce před otevřenou ruskou invazí například Berlín zabránil tomu, aby Ukrajina z USA nakoupila pouhých devadesát původně v Německu vyrobených odstřelovačských pušek.

Co se skrývá za čerstvými, provokativními vyjádřeními bývalé kancléřky? Proč přenáší zodpovědnost za válku na Ukrajině na své spojence? Co ji vlastně nutí vyjadřovat se znovu a znovu k aktuálním otázkám, když německá politická tradice vymezuje pro „Altkanzler“ (bývalé kancléře) spíše upozaděnou roli?

Kromě zcela profánní odpovědi, že se jedná o součást marketingové kampaně, která má zvýšit prodejnost kancléřčiných pamětí, jde nepochybně o instinktivní snahu hájit vlastní politický odkaz ostřelovaný kritikou ze všech stran. A zřejmě i o odraz autentického přesvědčení.

Merkelová podle všeho stále ještě věří, že by dokázala Putina od invaze odradit, pokud by dostala šanci. A to pomocí nástroje, který v jejích očích nabývá až mýtického statusu: jednání. Podle ní to byla covidová pandemie a spolu s ní i osobní izolace ruského vůdce, co nakonec vedlo k válce. Jinými slovy nám Merkelová říká: Pokud bych mohla s Vladimirem Vladimirovičem ještě jednou osobně promluvit, invazi bych mu vymluvila.

Nejenže je taková teze těžko obhajitelná, a to vzhledem k délce ruských příprav na válku i kvůli Putinovým vyjádřením popírajícím legitimitu samotné existence Ukrajiny. Autoři knihy „Selhání“ vypočítávají nekonečné pokusy německých vlád o jednání s Putinem - a to, že po nich zpravidla následovaly další a další agresivní kroky. Nikdy totiž z německé strany nepřišla protiakce, která by dala Kremlu na vědomí, že další nepřátelský krok bude znamenat citelnou odvetu.

Tuto tvrdou lekci našich sousedů by měla mít před očima i nastupující česká vláda, jejíž lídři se ve volební kampani zaklínali týmž mýtickým „jednáním“ s Ruskem, jaké dodnes vzývá Angela Merkelová. Aniž by budoucí ministři voličům prozradili, čím chtějí Putina k jednání přimět a jak hodlají zajistit, aby ruský diktátor - jako tolikrát předtím - neporušil vše, co slíbil.