Beatles objektivem McCartneyho. Takhle nafotil jejich přelomové období

Po téměř 60 letech nalezl Paul McCartney ve svém archivu bezmála 300 fotografií, na nichž zachytil dramatický přerod The Beatles, který přineslo jejích první americké turné. Fotky si teď můžete prohlédnout díky knize nazvané Oči bouře.

Fotografie McCartney pořídil v přelomovém roce 1963–1964, tedy v době, kdy se zrodila beatlemánie, jež se následně prohnala celým světem. (22. března 1963 vydali The Beatles svoji první desku – Please Please Me. V květnu 1963 se album dostalo na vrchol britských hitparád a zůstalo na něm na tu dobu neuvěřitelných 30 týdnů.)

První snímky vznikly během koncertních zastávek v Liverpoolu, Londýně a Paříži, kde se kapela dozvěděla, že se poprvé stala jedničkou americké hitparády. To už dříve označil McCartney za podmínku, aby se The Beatles vůbec do Spojených států vypravili. Z Paříže tak The Beatles pokračovali na úspěšné turné po USA: zahráli v New Yorku, Washingtonu a Miami.

„Uvažoval jsem o ‚Oku bouře‘ v jednotném čísle, protože The Beatles se ocitli v samotném středu bouře, kterou sami vyvolali. Když jsem si však fotografie prohlížel, uvědomil jsem si, že jsou to spíše ‚oči bouře‘, neboť se to celé neodehrálo jen v jednom okamžiku; v centru bouře jsme se ocitli mnohokrát,“ vysvětluje název knihy McCartney.

„Navíc jsem na fotkách lidí z té doby zachytil spoustu očí. Měli jsme pocit, že žijeme uprostřed šílené bouře, šílené smršti – objížděli jsme turné, pracovali v podstatě nonstop a neustále se setkávali se zástupy lidí, kteří si nás chtěli vyfotit. A v centru této bouře se nacházely spousty očí a fotoaparátů.“

„Každý snímek ve mně vyvolává vzpomínky. Mohu se pokusit určit, kde jsem je pořídil a co jsme právě dělali před foťákem i za ním. Obrázky nás a fotografů přinášejí vzpomínky na naši první návštěvu New Yorku a cestu do Central Parku, kde na nás ostřílení fotografové pokřikovali: ‚Hej, Beatle, hej, Beatle!‘ A my se na ně otočili a oni pořídili snímek. Všechny tyto chvíle znovu ožívají…“

„Fotografie podněcují mou představivost. Jako kdybych dokázal zahlédnout všechno, co se děje kolem nich. Přinášejí s sebou spoustu historek a vzpomínek, a to je jeden z důvodů, proč pro mě mají takovou cenu,“ dodává McCartney.

Během let 1963 a 1964 odehráli přes 200 velkých koncertů. V Očích bouře jsou kromě fotografického záznamu také dvě eseje a úvodní slovo samotného McCartneyho, který se vrací k šílenství tehdy počínající beatlemánie. Své vysvětlení podivného (a zcela zásadního) období světové pop music podává i americká novinářka Jill Lepore.

Podle ní byl McCartneyho fotoaparát Pentax způsobem, jak se vyrovnat s tím, že kapela byla neustále v hledáčku dalších fotografů. Lepore popisuje Beatles jako první globální kapelu. Nosila francouzské účesy, tehdy populární mezi německými studenty, hrála hudbu ovlivněnou afroamerickou kulturou i britskou předválečnou muzikou – a zejména vstupovala do světa, který pomalu začala pohlcovat globalizace.

McCartneyho fotografie, ač amatérské, dobře zachycují po všech směrech seismickou dobu. Jen chvíli předtím, než Beatles vyrazili na svou americkou tour, byl v USA zastřelen prezident Kennedy. Přímo za oceánem se pak také muzikanti stali překvapenými svědky rasové segregace, kterou do té doby nepoznali. Od strastí doby si pak Beatles odpočinuli v prosluněném, barevném Miami, které McCartney popisuje jako ráj.

Lepore v rozhovoru pro britskou BBC vysvětluje, že Oči bouře poskytují zcela ojedinělý pohled na jinak důkladně zdokumentovanou historii nejslavnější kapely v historii hudby. Dívají se totiž očima jednoho z muzikantů. Ukazují věci, které McCartney neměl v úmyslu zveřejňovat, schovával si je pro sebe. Fotil, co mu bylo drahé, co považoval za důležité. Ať už to byli kapelní řidiči, nebo ředitelka fanklubu, nebo jeho spoluhráči v těch několika málo okamžicích, kdy neutíkali před fanynkami, nekoncertovali nebo nebyli svědky radikálně se proměňujícího světa.