Rozkol mezi Evropou a USA otevírá Macronovi dveře k jeho snu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když Emmanuel Macron v roce 2017 nastupoval do úřadu francouzského prezidenta, jeho ambice se nezastavily na hranicích země, ale rozléhaly se do celé Evropy,

„Přišel jsem sem opět mluvit o Evropě. Lidé si na to budou muset zvyknout, protože o ní mluvit nepřestanu, protože v ní leží náš boj, naše historie, naše identita, náš obzor, který nás chrání a představuje naši budoucnost,“ rezonovala tehdy ve Francii jeho slova, která krátce po nástupu do funkce pronesl na pařížské Univerzitě Sorbonna.

Svým vystupováním si rychle vydobyl i renomé v médiích. Prestižní list The Economist jej tehdy - s narážkou na jeho středovou politiku - nazval „nadějí pro Francii, Evropu a centristy“.

Server Financial Times jej zase zkraje mandátu pochválil za jeho „de Gaullovské ambice“, čímž odkazoval na politiku silné Francie a Evropy poválečného státníka Charlese de Gaulla, k němuž se sám francouzský prezident občas hlásí.

Macron měl v zahraniční politice od začátku jasno – silná Francie a suverénní Evropa.

Francouzský prezident dlouhodobě volá po reformování fungování Evropské unie a větší nezávislosti sedmadvacítky. A svůj směr neproměnil ani ve chvílích, kdy jiní evropští lídři hledali bezpečností garance v náručí Spojených států.

Spojenectví trvající desítky let je ale v posledních měsících zatěžkáno útočným stylem politiky amerického prezidenta Donalda Trumpa, Macronovy myšlenky tak vystupují ze stínu transatlantických jistot a objevují se v rétorice dalších evropských lídrů.

Je to ale stále Macron, kdo je v tomto ohledu nejradikálnější a opakovaně volá po ostré odezvě na výhružky ze strany Washingtonu.

Macron podle experta na francouzský politický systém z Masarykovy univerzity Michala Pinka cítí, že nadešla jeho chvíle, aby si vydobyl své státnické renomé a stal se hlavním evropským lídrem. Takové tendence se navíc podle něj objevují již na začátku jeho prezidentství.

„Když odešla Británie z Evropské unie, tak se Francie výrazným způsobem snaží maximálně zviditelnit a prosadit na půdě evropské integračního procesu,“ vysvětluje Pink pro Seznam Zprávy.

Macronovy snahy vést Evropu kupředu v časech krize paradoxně vedou zpět k Velké Británii, což bylo viditelné před pár pár týdny v rámci diplomatického setkání Macrona s britským premiérem Keirem Starmerem.

Vztah mezi zeměmi na opačných březích Lamanšského průlivu sice před lety kvůli brexitu ochladl, nyní se ale zdá, že Paříž a Londýn nachází společnou řeč.

„Musíme obě naše země zbavit závislosti na USA i Číně, Pokud se na ně budeme dále spoléhat, myslím, že již nyní vidíme, jaká bude budoucnost nás a našich dětí,“ opřel se Macron v projevu ostře do Washingtonu a Pekingu.

Země našly shodu v oblasti obrany, Macronovu dlouhodobém tématu. Francouzský prezident již během prvního mandátu Donalda Trumpa upozorňoval, že evropská část NATO není dostatečně silná a měla by výrazně navýšit své kapacity.

Debata o obraně se mezi Macronem a Starmerem uchýlila k jaderným zbraním. Státníci uzavřeli pakt, který prohlubuje spolupráci v oblasti nukleárních zbraní a stanovuje, že ohrožení zájmů jednoho z partnerů se týká i toho druhého. Macron již před časem avizoval, že by Francie mohla roztáhnout svůj jaderný deštník i nad další státy Evropy.

Macron dále sehrál klíčovou roli v únoru při formování tzv. koalice ochotných, což je iniciativa zemí, které podporují Ukrajinu. Obratně reagoval i pár týdnů před tím, kdy americký viceprezident J. D. Vance pronesl na Bezpečnostní konferenci v Mnichově svůj k Evropě značně kritický projev – den nato svolal evropské lídry do Paříže s cílem ukázat Spojeným státům, že je Evropa schopná se za sebe postavit.

Francouzský prezident také nevyloučil, že by se mohli francouzští vojáci zapojit do konfliktu na straně Ukrajiny. Byl také tím nejhlasitějším podporovatelem uvalení digitální daně na technologické giganty, jako je Meta či Apple, které sídlí v USA.

„Macron je ten jediný, kdo může být opravdovým lídrem,“ citoval před časem deník The New York Times francouzského experta z Univerzity v Nice Vincenta Martignyho.

V Macronův prospěch hraje i další faktor, kterým je nedávná změna německého kabinetu, do jehož čela se postavil Friedrich Merz. Kdo sedí v kancléřském křesle, je pro šéfa Elysejského paláce nesmírně důležité – spojenectví Francie a Německa je totiž považováno za jakýsi „motor Evropy“ a obecně platí, že je těžké cokoliv prosadit, pokud země nejsou na stejné straně.

V Merzově předchůdci Olafu Scholzovi Macron spojeneckou jistotu neměl. S Merzem si naopak notuje v určité skepsi vůči vztahům Evropské unie s Čínou a Spojenými státy a kladou důraz na evropskou suverenitu a obranu.

Podle Michala Pinka Macronovi více sedí diplomatická část úlohy francouzského prezidenta než ta domácí. Potvrzuje tak rok stará slova týdeníku The Economist, že si je „Macron vědom nebezpečí, která hrozí Evropě více než jakýkoliv jiný lídr“.

„To je určitě pravda. Byly doby, kdy Emmanuel Macron a jeho ministři ve vládě Michela Barniera nabádali k daleko razantnějšímu postupu vůči Rusku. Ten pohled na stát, který ve Francii dlouhodobě byl, je, že stát je tady od toho, aby obránil svoje občany a až na druhém místě řešil přerozdělování a otázku bohatství,“ myslí si Pink

Podle něj ale Macron není schopen transformovat diplomatické úspěchy do své popularity na domácí půdě, kde má velmi nízkou podporu.

Přestože francouzský prezident v posledních měsících slaví úspěchy v evropské diplomacii, když dojde na konkrétní agendu Evropské unie, nepodařilo se mu realizovat řadu věcí, které jsou pro něj klíčové.

Macronova pozice v EU totiž v loňských evropských volbách oslabila - frakce Renew, kde jeho strana Obnova hraje dominantní roli, utrpěla výrazné ztráty.

Zářným příkladem rozporů je dohoda Unie se skupinou latinskoamerických zemí Mercosur, kterou šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová uzavřela loni v prosinci.

Byť se dohoda nelíbila i dalším zemím, zejména těm, které mají silně rozvinuté zemědělství a kterým by dovoz surovin z Latinské Ameriky mohl ohrozit jejich farmáře, byl to právě Macron, kdo proti ní nejviditelněji vystupoval.

Macronova opozice souvisí s jeho základním názorem na to, jak by měl fungovat evropský trh. Oproti hlavnímu proudu, který dlouhodobě podporoval otevřenost i pro mimoevropské partnery, Macron razí myšlenku větší ostražitosti vůči dovozu cizího zboží do Evropy.

Dalším Macronovým tématem, které se mu nepodařilo prosadit do agendy EU, je jaderná energetika. Francie, která čerpá zhruba 70 procent veškeré energie z jádra, je hlavním lídrem projaderného bloku v Unii. Proti jaderné energetice se ale dlouhodobě staví Německo, které spoléhá na výrobu energie z obnovitelných zdrojů.

Překážkou je v tomto ohledu i eurokomisařka Teresa Ribera, která má na starost oblast zelené politiky a energetiky. Ta je totiž k nukleární energii poměrně skeptická.

Emmanuel Macron je rovněž kritikem fiskálních pravidel sedmadvacítky, která dokonce v únoru - ještě před Trumpovou celní smrští - označil za „zastaralá“. Tvrdí, že se musí reformovat, aby mohla Unie rychle reagovat na aktuální dění.