Stát v sevření supervelmocí, který chce nahradit zdánlivě nenahraditelnou Čínu

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před padesáti lety byl Vietnam symbolem války, která si vyžádala miliony obětí, rozvrátila rodiny a zanechala hluboká společenská i psychologická traumata.

Dnes na místech bývalých bojišť stojí montovny světových značek, které z Vietnamu udělaly jednu z výrobních velmocí Asie. Ale ani půl století nestačilo k tomu, aby se Vietnam vymanil ze sevření dvou supervelmocí.

Na jedné straně Spojené státy, které se snaží omezovat svou závislost na Číně a nutí Vietnam „očistit“ svůj exportní řetězec od čínských komponentů a reexportovaného zboží falešně označovaného jako „Made in Vietnam“.

Na straně druhé nahradila Sovětský svaz Čína, která do Vietnamu přesouvá výrobu, aby obešla americká cla. Tento přesun podporuje i expanzi čínského kapitálu ve Vietnamu – čímž americké tlaky nechtěně posilují vliv Pekingu.

USA i Čína tak Vietnamu neúmyslně pomáhají růst coby atraktivní základně pro západní firmy, které nechtějí hrát „all in“ – tedy spoléhat jen na jednoho velkého hráče. Ve hře plné paradoxů tak Vietnam opět diplomaticky tančí mezi dvěma supervelmocemi. Pro jednoho příležitost odklonit se od Číny se však může pro druhého, neznalého místních poměrů, snadno stát pastí.

Vliv USA a Číny na vývoj moderního Vietnamu byl a je mimořádně významný. Vztah Vietnamců k oběma zemím je komplexní, historicky podmíněný a v současnosti navíc velmi pragmatický.

Ve válce mezi komunistickým Severem a prozápadním Jihem, která kulminovala v 60. a na počátku 70. let, našel Sever usilující o sjednocení země podporu v Sovětském svazu a Číně. Spojené státy, které se obávaly šíření komunismu v jihovýchodní Asii, podpořily Jih.

Vysoké ztráty a frustrace z neúspěchu spolu s rostoucím odporem americké veřejnosti vůči válce a Nixonově politice vietnamizace nakonec donutily americká vojska k ústupu. Dva roky po jejich stažení dobyly severovietnamské jednotky hlavní město jižního Vietnamu a v roce 1976 došlo k formálnímu sjednocení pod komunistickou vládu.

Převážně nedůvěřivá a nepřátelská poválečná nálada Vietnamu vůči USA však postupně přerostla v pragmatické partnerství. Za posledních deset let se obchod mezi Vietnamem a USA více než ztrojnásobil. První obchodní válka vedená Donaldem Trumpem pak Vietnam otevřela jako ideální místo pro diverzifikaci výroby mimo Čínu. Vietnam značně těžil z cel, která Trump uvalil na čínské zboží během svého prvního prezidentského mandátu.

V nevyhlášeném klání o popularitu Číny vs. USA v zemích Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) se USA podle průzkumů veřejného mínění daří i roky po překonanému nepřátelství.

Podle průzkumu, který v roce 2024 zveřejnil singapurský think-tank ISEAS-Yusof Ishak Institute, se důvěra v USA mezi obyvateli jihovýchodní Asie zvýšila a více respondentů by dalo přednost partnerství s Washingtonem před Pekingem – opačně než v předchozím roce. Čína však zůstává nejvlivnější ekonomickou a politicko-strategickou mocností v regionu a výrazně předstihuje USA.

To však bylo ještě předtím, než Donald Trump představil další baterii nových cel, která region tvrdě zasáhla. Mnozí odborníci tak upozorňují na fakt, že by stejný průzkum konaný jen o pár měsíců později přinesl jiné výsledky.

Země jihovýchodní Asie patřily k těm, které Trumpova „reciproční“ cla oznámená 2. dubna zasáhla nejvíce. Kambodža čelí sazbě 49 %, Laos 48 %, Vietnam 46 %, Myanmar 44 % a Thajsko, Indonésie, Brunej a Malajsie více než 20% sazbě.

V případě Vietnamu by Trumpova administrativa chtěla, aby důsledněji zasahoval proti firmám, které přesměrovávají zboží z Číny do Vietnamu, čímž se vyhýbají clům – praxi známé jako reexport neboli transshipment. Spojené státy se zároveň snaží odstavit americkou ekonomiku od závislosti na čínském dovozu, což vyvíjí silný tlak na země, které při výrobě zboží určeného na vývoz právě na Čínu spoléhají.

Hlavní obchodní poradce Donalda Trumpa Peter Navarro nedávno Vietnam označil za „kolonii Číny“. Vietnam se tak ze všech sil snaží dokázat, že zboží vyvážené do USA bylo skutečně vyrobeno ve Vietnamu, nikoli jen dovezeno z Číny a přebaleno. Pro účely odhalení pašování a podvodů se zbožím nesprávně označeným jako „Made in Vietnam“ vznikly i speciální pracovní skupiny. To však americké straně nestačí.

Jakkoli se Vietnam i Thajsko snažily během první i druhé Trumpovy vlády přiblížit a držet vzájemné vztahy, stále intenzivnější investice Číny v jihovýchodní Asii a celní politika USA by časem mohly vést více zemí k zamyšlení, zda by Čína pro strategická partnerství přece jen nemohla být lepší volbou, upozorňuje server The Times.

A Peking nehodlá tuto příležitost promeškat. Čínu a Vietnam pojí dlouhá a složitá historie – Vietnam byl pod čínskou nadvládou téměř tisíc let, po nichž následovala staletí konfliktů a nedůvěry. V současnosti mezi oběma zeměmi přetrvávají spory, zejména kvůli územním nárokům v Jihočínském moři.

Čínský prezident Si Ťin-pching letos nabídl Vietnamu rozšíření přístupu na čínský trh a podepsal řadu dohod sahajících od umělé inteligence po zemědělský obchod. Obě země plánují výstavbu přeshraniční železnice v hodnotě 8,4 miliardy dolarů. Si rovněž vyzval Vietnam, aby se s Čínou postavil proti „jednostrannému šikanování“, čímž narážel na Trumpa.

Vietnam se tak znovu ocitá v pozici strategického prostředníka mezi dvěma rivaly. Zatímco Spojené státy tlačí na transparentnost a snižování vlivu Číny, čínský kapitál do Vietnamu přinesl pracovní místa, investice a možnost dalšího růstu. Peking si dobře všímá nejen této příležitosti. Vnímá i skutečnost, že se Vietnam stává prosperujícím cílem pro firmy z celého světa, které hledají alternativu k čínským továrnám.

Nadměrná závislost na Číně se v čase ukazuje jako slabina světové ekonomiky.

„Koncentrace výroby v jedné zemi vytváří prostor jak pro nahodilé a neovlivnitelné výpadky, tak i cílenou instrumentalizaci dominantního postavení a možnost odepření exportu daného zboží a komodit do vybraných zemí. Koncentrace výroby kritických komodit, jako jsou lithiové baterie (z 80 % kontrolovaných Čínou) a zpracování vzácných kovů (v některých případech přes 90 %), činí celý svět zranitelným vůči rozhodnutím čínského vedení,“ říká pro Seznam Zprávy sinolog David Gardáš z projektu Sinopsis.

Spojené státy a Čína dnes dohromady tvoří přes 40 procent světového HDP a není tedy překvapivé, že spor v jejich propojeném dodavatelském řetězci ovlivňuje celý systém.

Přestavba dodavatelských řetězců v rámci tzv. „deriskingu“, kdy státy usilují o snížení výše uvedených rizik, je dlouhodobý a nákladný proces, a mnohé nadnárodní podniky se tak stále zdráhají jej brát vážně.

V některých sektorech však odklon od Číny probíhá dlouhodoběji. Důvodů je pro to hned několik: od zvýhodňování domácích podniků, obav z ochrany duševního vlastnictví až po rostoucí tržní saturace.

„Souvisí to především s ekonomickými důvody, kdy rostoucí cena práce v Číně spolu s místní konkurencí vytlačují zahraniční společnosti do jiných zemí. V textilním průmyslu se tak již dříve začaly přesouvat například do Bangladéše, Turecka, nebo právě Vietnamu,“ uvádí Gardáš.

Důležitým faktorem je také strategická diverzifikace rizik.

„Firmy si uvědomily nebezpečí přílišné závislosti na jednom regionu po zkušenostech s logistickými komplikacemi během pandemie covidu-19 a prosazují tak strategii ‚Čína+1‘, kdy udržují operace v ČLR, ale paralelně budují alternativní výrobní kapacity v jiné zemi. Současné geopolitické napětí, zejména eskalující celní válka mezi USA a Čínou, pak dále prohlubuje investorskou nejistotu a nutí nadnárodní korporace k přehodnocení svých dlouhodobých strategií,“ dodává Gardáš.

Své udělala také nejistota kolem Trumpovy celní války, která vytváří výrazný nátlak zejména na exportní sektor Číny. Celní opatření sice pro vzájemný obchod nefungují jako bariéra, ale jako brzda rozhodně ano.

„Hovoří se o 10-20 milionech zaměstnanců v odvětvích vázaných na americký trh, kteří čelí omezení či v krajním případě i zastavení výroby a ztrátě zaměstnání. Celní válka se může negativně podepsat i na celkovém růstu čínského HDP,“ vysvětluje Gardáš.

Předpokládané 4% snížení však existenciální problém pro čínské hospodářství zřejmě představovat nebude. „Dlouhodobá orientace na export a slabá domácí poptávka nicméně dále komplikuje přechod na model tažený vnitřní spotřebou, tím spíš, že přetrvávají další problémy, jako je nezaměstnanost mládeže, deflační tlaky či přetrvávající krize v realitním sektoru,“ uvádí sinolog.

Čína navíc zareagovala na Trumpovu celní ofenzivu již během jeho prvního mandátu a začala systematicky rozvíjet alternativní strategie ve snaze snížit závislost na americkém trhu. K tomu využívá nejen transshipment přes Vietnam, Malajsii, Thajsko či Indonésii, ale také akceleruje diverzifikaci svých exportních trhů směrem k Evropě, Africe, Latinské Americe a asijským zemím.

„Transshipment do jisté míry umožňuje obcházení cel, ovšem za cenu vyšších logistických nákladů a nižších marží pro výrobce. Současně není vždy snadné odhalit a postihnout sofistikovaná schémata a provázanost exportních společností v tranzitních zemích s jejich čínskými vlastníky, nicméně dokumentace desítek případů podvodného označování, rostoucí náklady na reexport a politický tlak na tyto ‚překládkové země‘ postupně snižují schopnost cla tímto způsobem obcházet,“ doplňuje David Gardáš.

Na pozadí velké celní války vznikají nemalé příležitosti. Ještě před 20 lety se jako o „nastupující nízkonákladové velmoci“ a „továrně světa“ psalo o Číně, dnes je těmito přívlastky stále častěji označován Vietnam.

V něčem jsou si obě země podobné – veřejným tajemstvím jsou problémy s byrokracií, korupcí různých rozsahů i překážkami pro zahraniční firmy při vstupu na místní trh. Vedle levné pracovní síly je pak v případě Vietnamu velkým lákadlem také politická stabilita a jasná průmyslová politika.

„Zvýšený zájem o Vietnam jako o alternativu k Číně pozorujeme v posledních letech a je patrný zejména u firem, které hledají nové dodavatele nebo partnery. Vietnamská komunita v ČR vnímá tento posun pozitivně, avšak s vědomím, že Vietnam má svá specifika a nelze jej zcela srovnávat s Čínou,“ říká pro Seznam Zprávy uznávaný podnikatel a filantrop Nguyen Manh Tung.

Spolek Czech Viet specializující se na propojování českých a vietnamských firem pak dodává, že mimo menších firem a e-shopových značek se k Vietnamu přiklonili i velcí hráči. Do Vietnamu přesunul produkci například výrobce nosičů kol Neumax či Škoda Auto, která připravuje vstup na vietnamský trh v oblasti montáže vozů.

„Zásadním impulzem je i investice miliardáře Pavla Tykače do elektrárny Mong Duong 2, což je historicky největší česká investice ve Vietnamu. Tyto příklady ukazují, že zájem není jen teoretický, ale že se promítá do reálných kroků,“ uvádí Czech Viet pro Seznam Zprávy.

Politická stabilita však nutně neznamená svobodnou zemi – alespoň ne v případě jednopartijního Vietnamu omezujícího svobodu projevu.

„Stát obecně podporuje podnikání, avšak existují omezení v oblasti médií a veřejného vyjadřování. Čeští podnikatelé by měli být obeznámeni s místními zákony a kulturou. Je zde silná komunistická vláda, která částečně kopíruje svoje sousedy, ale znatelný je i vliv Spojených státu. Popsal bych to jako kapitalistický socialismus,“ vysvětluje Nguyen Manh Tung.

Výsledkem strategie China plus One je posun investic a výroby do jihovýchodní Asie – a mezi nimi Vietnam výrazně vyčnívá. Ať už se jedná o odvětví textilu, elektroniky, automobilů či zemědělství.

Mnohé evropské firmy však při hledání alternativ k Číně opakují stejné chyby a přesouvají se do Vietnamu bez hlubší analýzy tamních rizik.

„Jsou tu výzvy jako byrokracie, infrastruktura a transparentnost. Je důležité, aby investoři byli obezřetní a dobře informovaní. Několik firem se na nás i obracelo, že ve Vietnamu nepochodily a dokonce přišly o své investice. Proto podnikatelům vždy radíme, aby se obraceli na kvalifikované společnosti a ne kamaráda, kterého znají z tržnice nebo o něm jen někdy něco slyšeli. Prostě Vietnam je jiný než ho znají naši rodiče. Každým dnem se posouvá kupředu, ale s tím i podvodné společnosti,“ upozorňuje Tung.

„Doporučujeme vždy provést důkladný průzkum, navštívit zemi osobně a mít vedle sebe někoho, kdo rozumí oběma kulturám. Umět řeč a narodit se českým Vietnamcům nestačí,“ doplňuje Czech Viet a dodává, že ne každý je ve Vietnamu úspěšný. Některé firmy se po čase rozhodnout stáhnout zpět. „Nejčastěji šlo o špatný výběr partnera, nepochopení místní kultury, nedostatek trpělivosti nebo příliš optimistická očekávání. V několika případech firmy narazili na podvodné zprostředkovatele,“ vysvětluje Czech Viet.

„Samozřejmě je tu i velká konkurence – Japonsko, Korea, USA a další bohatší země než Česko zde investují ve velkém. Mnoho velkých českých firem si myslelo, že Vietnam zaostává, ale opak je pravdou. Některé společnosti jsou oproti Česku napřed,“ popisuje pro SZ Tung.

Čechy vstupující na vietnamský trh může nepříjemně překvapit nedodržování termínů, jiný styl komunikace, nízká transparentnost či neojedinělé problémy s kontrolou kvality a rozdílnými obchodními zvyklostmi. „Naopak vietnamští partneři často vnímají české odběratele jako příliš pomalé v rozhodování, s malým rozpočtem a někdy s přehnanými očekáváními, pokud jde o flexibilitu dodávek. Je třeba vzít v potaz, že Vietnam je desetkrát větší než Česko,“ uvádí Czech Viet.

Nguyen Manh Tung uznává, že život místních bývá náročný a specifický. Pokulhává zde povědomí o dopadech na životní prostředí, zpracování odpadu i ekologii.

Tung vidí problém v chybějících zahraničních investicích do technologií a dlouhodobého růstu. „Mnoho firem se chová podle trendů. Dám příklad ze zemědělství – dnes půda slouží pro pěstování kávy, ale zítra se rozhodnou pro čaj. A zemědělci ji bohužel dokáží ze dne na den proměnit, což není stabilní pro vývozce. Na druhou stranu tomu můžeme říkat i flexibilita,“ popisuje Tung.

Pro zahraniční země lákavý příslib levné pracovní síly se pak podepisuje na nízkých mzdách a špatných pracovních podmínkách. Vietnamský zákoník práce má svá specifika a nenechává prostor pro existenci nezávislých odborů či velkých práv zaměstnanců. Pracovní morálka i motivace je ve Vietnamu daleko vyšší.

„Průměrná mzda ve Vietnamu vyrostla přibližně na 8 až 15 000 tisíc korun měsíčně, ale je tam stále velký propad mezi chudobou a bohatstvím. Ze zákona je maximální týdenní pracovní doba 48 hodin, ale v některých firmách se chodí do práce i o víkendech. Vietnamský zákoník vyžaduje minimálně 12 dnů placené roční dovolené plus 10 státních svátků, zatímco v Česku je standardem 20–25 dnů dovolené a 12 státních svátků,“ vyjmenovává podnikatel rozdíly.