Čekáme na evropský Pearl Harbor. A to je šílené, říká exministr z Litvy

Gabrielius Landsbergis stál do loňského prosince v čele litevské diplomacie. Po prohraných volbách se z něj stal analytik a podcaster. Mluví s bývalými kolegy a experty na obranu a netají se kritickým pohledem na evropskou politiku tváří v tvář sblížení mezi ruským režimem Vladimira Putina a americkou administrativou Donalda Trumpa.

„Vysíláme správné signály, říkáme správné věci. Ale nedosahujeme výsledků,“ tvrdí Litevec, který patří mezi tzv. zahraničně-politické jestřáby ve vztahu k evropské bezpečnosti a současnému Rusku.

Jako příklad udává slabou odpověď Evropy na hybridní útoky lodí z ruské stínové flotily v Baltském moři nebo lavírování členských zemí EU nad možností vzít si společnou evropskou půjčku na přezbrojení národních armád. Podle čtyřicátníka Landsbergise, - vnuka disidenta a jednoho z otců-zakladatelů moderní Litvy Vytautase Landsbergise -, poskytuje váhání Evropanů Putinově režimu potenciálně nebezpečné okno příležitosti.

„Když se rozhlédnete okolo sebe, zjistíte, že se bavíme zhruba o deseti letech, která jsou potřeba k posílení obranyschopnosti Evropy. Putinovi to dává nápovědu - velmi dobře ví, že když bude čekat pět, sedm let s vpádem do dalšího státu, může čelit silné evropské obraně. Příštích pár let je pro země sousedící s Ruskem nejnebezpečnějších v jejich novodobé historii,“ řekl Landsbergis v rozhovoru pro Seznam Zprávy na bezpečnostní konferenci Lennart Meri Conference v Tallinnu.

V Baltském moři se před pár dny odehrál incident, kdy jedna z lodí takzvané ruské stínové flotily pronikla do estonských vod, a když se s lodí spojily estonské úřady, objevila se nad ní ruská stíhačka, aby loď hlídala. Estonsko mělo po ruce dvě portugalské stíhačky, které teď hlídají nebe nad Pobaltím v rámci mise NATO. Ruská loď ale nebyla zadržena a portugalské stíhačky nepodnikly žádnou akci proti ruskému stroji, přestože byl už v estonském vzdušném prostoru. Jak chápete takto slabou reakci v regionu, kde jsou všechny země členy NATO?

Ta událost jasně ukázala limity současné alianční doktríny, kdy se každá země musí vypořádat s hybridními hrozbami po svém. To je, co se děje. Bylo nám řečeno, že když jde o hybridní útok, nevyžaduje to vojenskou reakci celé Aliance.

V zemi jako Estonsko to Rusku poskytuje spoustu příležitostí. Estonsko má bezpochyby kuráž, nemá ale vlastní stíhačky, které by mohly vzlétnout k té ruské. Obávám se, že by to mohlo Rusko motivovat k něčemu víc konvenčnímu, pokud nedostane na stávající útoky tvrdší odpověď.

K jakému typu akce by ho to mohlo motivovat?

Třeba k založení požáru v nějaké veřejné budově na území baltských států nebo dalších zemí sousedících s Ruskem. Stalo se to ostatně před dvěma lety v jednom nákupním centru v naší metropoli, ve Vilniusu. V části, která vyhořela, nebyli žádní lidé a díky velmi dobře umístěným systémům se oheň nerozšířil dál. Znamená to ale také, že se Rusko neštítí zranit nebo dokonce zabít obyvatele členské země NATO.

V situaci konvenčnějšího útoku by se ale zřejmě aktivoval článek pět Washingtonské smlouvy o poskytnutí pomoci napadenému členovi NATO, nebo ne?

Článek pět není nic než právo se ho dovolávat. Nikoli záruka, že budete vyslyšeni, není v tom automatismus, že všichni přijdou spojenci na pomoc. S příklonem Donalda Trumpa k ruské interpretaci války na Ukrajině to bohužel není na nás, abychom článek pět otestovali. Je to na Putinovi. Když si vyhodnotí, že nás v případě napadení ostatní spíš nebudou bránit, tak se možná bude Rusko konvenčními zbraněmi angažovat v malém pobaltském státu.

Pokud se rozhlédnete okolo sebe, zjistíte, že se bavíme zhruba o deseti letech, která jsou potřeba k evropskému přezbrojení. Putinovi to dává nápovědu. Velmi dobře ví, že když bude čekat pět, sedm let s vpádem do dalšího státu, může čelit silné evropské obraně.

Příštích několik let je pro země sousedící s Ruskem nejnebezpečnějších v jejich novodobé historii. Když to na nás Putin zkusí teď, kdo ví, co to bude znamenat. Pomohou nám všichni ostatní? Pomohou nám Američané? Je to opravdu nebezpečná doba.

Co dělá Litva k posílení vlastní obranyschopnosti?

Všichni jsme se zavázali, že budeme utrácet víc, a to až pět procent HDP. Týká se to také Litvy. Bereme to vážně, chceme platit. Jediná otázka je, jestli máme dost času. A já se trochu obávám, že ne. Musíme se zamyslet nad tím, jak by nebezpečné scénáře mohly vypadat už teď a připravit se na ně.

Nezpochybňuju Alianci, ale souběžně s ní musíme zajistit, aby naše regionální odstrašení bylo co nejdůvěryhodnější. To je důvod, proč Polsko nově podepsalo dohodu s Francií o sdílení jejího jaderného deštníku. V Evropě jenom Francie s Británií vlastní jaderné zbraně, přičemž Británie je sdílí se Spojenými státy. To staví britský program do trochu jiného světla. Takhle zřejmě uvažovali Poláci. Kdybych byl stále ve vládě, navrhnu udělat to samé.

Jak hodnotíte výkon evropských politiků za poslední měsíce tváří v tvář Rusku a po návratu Donalda Trumpa k moci? Znáte prostředí kontinentální politiky důvěrně.

Já jsem velmi znepokojený stavem leadershipu v Evropě. Vysíláme sice správné signály, říkáme správné věci, ale nedosahujeme výsledků.

Bylo velmi zajímavé a osvěžující číst prohlášení té takzvané koalice ochotných, že nové sankce na Rusko budou ochromující a lodě patřící do ruské stínové flotily půjdou na černou listinu. Pak zjistíte, že šlo jen o pár nových jmen a pár lodí nově na blacklistu. Máme opravdu problém. Vytváříme stínový svět podpory a příslibů, ale ve skutečnosti toho moc neplníme.

Vy jste poslední čtyři roky coby ministr zahraničí Litvy strávil mezi ostatními politiky ze zemí EU a NATO, byl jste jedním z nich. Už tehdy platilo, že Evropa víc mluví, než koná. Proč? Co je špatně?

Důvodů je několik. Jednak volby - berou se na ně ohledy, aby se třeba razantnějším nepopulárním krokem neohrozila současná vláda u moci. A mezi sedmadvaceti státy se pořád konají nějaké volby, pořád jsou tu nějaké národní zájmy.

A pak, poslední tři roky jsme byli v situaci, která byla pro mnohé výhodná. Proč? Američané nám říkali, opatrně, neeskalujte, nepoužívejte ty a ty zbraně proti ruským cílům. Mnozí západoevropští politici se schovali za americká záda a říkali, my bychom chtěli dělat víc, ale nemůžeme, Američané jsou proti.

Teď stojí USA trochu mimo, my jsme sami se svými rozhodnutími a zjišťujeme, že je ve skutečnosti jen málo věcí, které jsme schopni reálně dělat. Slyším politiky, kteří říkají: Evropa si může půjčit peníze na obranu, pojďme to udělat. Pak máte pár šetrných států, které to odmítají a mají pocit, že máme všechen čas na světě vést o tom další a další konverzace. Mluvil jsem v poslední době s řadou lidí ze západoevropských zemí, kteří říkají: Bohužel musíme přiznat, že ‚Pearl Harbor moment‘ do Evropy ještě nedorazil.

Ve smyslu, že Evropu vyburcuje jen nějaký drtivý ruský útok uvnitř území členského státu NATO?

To byla přesně moje otázka. Ptal jsem se, jak by takový evropský Pearl Harbor měl vypadat, když to není kombince Putina a Trumpa. A dostal jsem od jednoho vysoce postaveného západního politika odpověď: „Útok na Pobaltí.“

Řekl jsem, že by to dost možná znamenalo konec mojí země! A on odvětil: „Ale určitě by to pak probudilo Evropu.“ To je šílená úvaha a odtud pramení moje kritika stavu evropského leadershipu. Čekáme, až se stane něco strašného, co námi otřese do morku kostí a nebude jiného zbytí, než konat. Čekáme na evropský Pearl Harbor.

Kriticky se vyjadřujete o takzvané koalici ochotných. Proč přesně? Nakonec je to jeden ze způsobů, jak obejít veto ukrajinské pomoci ze strany maďarského premiéra Viktora Orbána a případně dalších a - s Británií a dalšími na palubě - něco dělat.

Srovnával jsem koalici ochotných s osmičkou severských a pobaltských států. Tato osmička menších zemí dodala Ukrajině v absolutních číslech víc pomoci než Německo. Malé Finsko posílá víc vybavení Ukrajině než šedesátimilionová Francie. Já jsem na to hrdý coby zástupce Pobaltí, ale nemělo by to tak být.

Souhlasím s vámi, že se takto vyhneme Orbánovu vetu, kterému se na půdě EU nebo NATO v některých případech nedá vyhnout. Ale na skutečné výsledky koalice ochotných si budeme muset ještě počkat. Ochota je hezká věc, ale my potřebujeme koalici, která něco dělá.

Ruský prezident dlouhodobě pohrdá Evropou. Je podle vás něco, co máme a co ho může na Ukrajině zastavit, když pominu teoretickou ochranu francouzskými a britskými jadernými zbraněmi?

Máme páky. Třeba rozmrazení ruských aktiv v evropských bankách, ze kterých by se financovala pomoc Ukrajině. Ještě k tomu nedošlo, několik zemí pořád nesouhlasí. Jde o hodně peněz, stovky miliard eur, takže Ukrajině by to velmi pomohlo. Navíc to vytváří psychologickou páku, Rusové by byli zabíjeni jejich vlastními penězi.

Já jsem přesvědčený, že se válka na Ukrajině rozhodne na bojišti, ne za jednacím stolem, a to kvůli Putinovi. Putin bude pokračovat v zabíjení, dokud bude věřit, že může vyhrát. Plně se podepisuju pod názor vojenských analytiků, že Ukrajinci mají schopnost s omezenou pomocí Západu, s vlastní vynalézavostí a s vlastním vybavením zastavit Rusy. Ne je porazit na hlavu, ale zastavit jejich postup. A teď si představte, že by Ukrajinci byli posíleni třeba pětkrát, protože by získali uvolněné ruské miliardy.

Opatrně se začíná mluvit o uspořádání poválečné Ukrajiny. S litevskou zkušeností života pod sovětskou okupací, jaký je podle vás životaschopný, udržitelný model pro Ukrajinu?

Já jsem vždycky zastával názor, že Ukrajina musí být v NATO a EU, a to stále sdílím. Pokud bude Litva ohrožena, chtěl bych mít bezpečnostní záruky od Ukrajiny. Je to jediná země, jediná armáda, která bojovala a dokázala zastavit Rusko. Říkám to své vládě, musíte se zeptat Ukrajinců, jestli by byli s námi, kdyby bylo nejhůř, jestli by cvičili naše vojáky.

Pokud jde o stabilitu země, její budoucí obnovu a prosperitu, není jiný lék než Evropa, členství v Unii, a to i s Donbasem a Krymem okupovanými Rusy. Fyzická a ekonomická obnova země by i v takovém případě byla možná. A to je podstatné.