Denys, Maksym a Chekson: Tři příběhy války na kulturní frontě

Někteří si narychlo sbalili věci, rozloučili se s rodinami, vzali do rukou zbraň a odešli na frontu. Není jich málo. Mnozí z těch, co docela nedávno sklízeli ovace na největších stadionech a potlesk v plných sálech, vstoupili do řad ukrajinské armády. Namátkou frontmani kapel Boombox či Antytila Andrij Chlyvňuk a Taras Topolja, režiséři Achtem Sejtablajev a Oleh Sencov…

Jiní se rozhodli zůstat doma a bojovat na své vlastní frontě – kulturní. A to proto, aby téma války na Ukrajině nezmizelo z titulních stran a svět nepřestával napadenou zemi podporovat.

Právě s nimi v uplynulých týdnech redakce Seznam Zpráv hovořila. Připouštějí, že jejich práce není z různých důvodů příliš viditelná, ale věří, že pro ukrajinský boj s ruským nepřítelem je neméně důležitá.

Přes den řídí několik muzeí ve svém rodném Záporoží, v noci pracuje jako správce protileteckého krytu. Ukrajinský hudebník Denys Vasyljev se snaží zachraňovat památky. Stará se o to, aby kvůli ruským útokům Ukrajina nepřišla o své kulturní dědictví. Proto již od března spolu s dalšími dobrovolníky dává sochy do ochranných obalů, některé z nich schovává ve svých muzeích, snaží se zachránit významné sbírky a podílí se na dalších důležitých projektech.

„Zachránili jsme mnoho místních muzeí – konkrétně Muzeum historie hudebních nástrojů, Muzeum sportu nebo Muzeum architektury,“ vyjmenovává Vasyljev během rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Záporoží je průmyslové město ležící na jihovýchodě Ukrajiny, které čelí častému ruskému ostřelování; nachází se blízko frontové linie. Podle ukrajinských médií je téměř 60 procent Záporožské oblasti pod kontrolou ruské armády. Některým Ukrajincům se podařilo utéct na území kontrolované Ukrajinou a hodně z nich přichází právě do Záporoží. Hlavní město oblasti se tak stalo útočištěm i pro vnitřně přesídlené osoby.

Časté bombardování, které Rusové směřují proti energetické infrastruktuře Ukrajiny, však zachránci umění působí vážné potíže. Pro zachování sbírek v původním stavu jsou potřeba speciální podmínky – teplota, vlhkost, světlo… Za současné situace je není možné zaručit.

„Sbírky, které se nám podařilo zachránit, se nacházejí v místech, kde teplota a vlhkost neodpovídají potřebným standardům. Prostředí by mělo být suché a mít zvláštní teplotu. Máme problémy s jejich udržováním v teple a také bojujeme s plísní,“ stýská si Vasyljev.

Chtěl by, aby se do záchrany ukrajinského kulturního dědictví zapojili partneři z celého světa.

Hrůzy války se mezitím promítají do vlastní tvorby záporožského hudebníka. Když jednou kvůli hrozbě raketového útoku odcházel do krytu, sbalil si s sebou všechny své hudební nástroje a vybavení. A spolu s manželkou začal hrát pro lidi, kteří se s malými dětmi schovávali před ruskými raketami. Ticho protileteckého krytu přestalo alespoň na chvíli být tolik zneklidňující.

Kromě toho Vasyljev začal vytvářet audionahrávky, které zachycují například zvuky sirén, bombardování či vojenské techniky. Ty chce využít pro budoucí výstavy na téma ruské agrese.

„Jednou jsem zapnul diktafon a nahrával, co se v krytu děje. Později jsem nahrával i jiné věci, když jsem byl venku a vítal lidi,“ popisuje Ukrajinec, jak se zrodila myšlenka dokumentovat válku pomocí zvuků.

Muzea, která řídí, se během války proměnila na protiletecké kryty. I během leteckého poplachu se tady ale podle jeho slov mohou kulturně vzdělávat. „Všechno je tu pro lidi. Mají vodu, čaj a všechno, co potřebují. Takže mohou tady zůstat delší dobu,“ říká Vasyljev.

Říká, že v dnešní době se nedá mluvit o jakési reinkarnací ukrajinské kultury, ale spíš o návratu ke svým kořenům a uznání kulturního dědictví. Mladý ukrajinský pop a r'n'b zpěvák z Kyjeva s pseudonymem Chekson je přesvědčen, že Ukrajina by se měla odříznout od ruských kulturních narativů a jít svou vlastní cestou. A nyní je podle něj ten nejvhodnější čas.

„Myslím si, že Rusko nemá pevné základy pro rozvoj vlastní kultury a v poslední době kopíruje západní, převážně americkou kulturu. A Ukrajina podle mě dlouho kopírovala Rusko,“ říká Kyjevan. Domnívá se, že jeho země se musí jednou a navždy zbavit vlivu Ruska.

Zbavit se vlivu nepřítele se zpěvák snaží i ve své vlastní tvorbě. Před únorovou invazí byla v jeho skladbách slyšet převážně ruština, nyní je ale hlavním jazykem jeho tvorby ukrajinština. Promítá se do ní i válka. Stejně jako u spousty jiných umělců se v jeho písních odráží to, co se na Ukrajině aktuálně děje.

„Obecně platí, že to, co v první polovině minulého roku vydávali ukrajinští umělci, odráželo současnou situaci,“ tvrdí Chekson a dodává, že tento fenomén se týká všech uměleckých odvětví.

Jedna z jeho posledních skladeb se ponořuje i do staršího historického období. V písni s názvem Žlutý princ (ukrajinsky Žovtyj knjaz’ – pozn. red.) vzpomíná na Hladomor a sovětské represe. Text skladby se zrodil na základě stejnojmenné knihy ukrajinského spisovatele Vasylja Barky. Podle slov Cheksona je toto dílo retrospektivou vztahů s imperiálním Ruskem a těžkého osudu ukrajinského lidu.

Sám zpěvák i nadále zůstává v Kyjevě. Od začátku ruské invaze na Ukrajinu aktivně pomáhal lidem s postižením a důchodcům. „Pravidelně jsem pomáhal i svému kamarádovi, který šel bojovat na frontu. Bohužel už není naživu,“ vypráví.

Nyní je podle jeho slov nejlepší pomocí pracovat pro ekonomiku Ukrajiny a posílat peníze na podporu vojáků.

O tom, že každý ukrajinský umělec odpovídá na aktuální dění svým uměním, mluví i ilustrátor Maksym Palenko z východoukrajinského Dnipra.

„Ukrajinci pracující v různých odvětvích dnes mají jediný cíl – vyhrát tuto válku. Výjimkou není ani kultura. Každý se snaží být užitečný ve svém oboru, a přitom se umělci často vzdávají své profesionální činnosti a odcházejí na frontu,“ říká ilustrátor. Sám má hodně přátel z řad umělců, hudebníků či spisovatelů, kteří dnes bojují.

Na otázku, jak se změnil jeho osobní život během roku ruské invaze, odpovídá, že válka, kterou rozpoutalo Rusko, tak či onak změnila život každého Ukrajince. Jeho osobní změny však podle jeho slov ani nestojí za řeč. „Životy mnoha lidí jsou úplně zničené. Jsou ti, kteří ztratili příbuzné. Přišli o své domovy. Nemluvě o těch, kdo před rokem měl poklidný život a dnes už není naživu,“ popisuje Ukrajinec rok ruské agrese, která nemá konce.

Válka je pro něj přitom zčásti i osobní tragédií. Jelikož pochází z Dnipra, dobře si pamatuje útok, při kterém ruské jednotky zasáhly obytný dům v Dnipru a rozsekly ho ve dví. Zemřelo při něm 46 lidí včetně šesti dětí.

„Velmi dobře znám ten dům a tu ulici na břehu řeky. Někteří z mých přátel bydleli v tomto domě, někdo tam měl sestřenici nebo matku. Proto je to pro mě velmi bolestivé,“ vzpomíná na události tohoto dne.

O tom, co se odehrálo v Dnipru 14. ledna, Palenko „promluvil“ i ve své tvorbě. Mezi jeho nejznámější díla patří kresba, na níž se ruský prezident Vladimir Putin se zakrvavenou pusou zakusuje do bytového domu.

Podle ukrajinského ilustrátora však za tragédii v Dnipru a i celkově za ruskou invazi nemůže jen Putin.

„Jsou za to zodpovědní všichni Rusové – od těch, kteří dali rozkaz k odpálení raket, až po ty, kteří téměř čtvrtstoletí svým jednáním či naopak nečinností umožnili, aby tento barbarský režim nabral na síle,“ míní Palenko.

Rusko podle něj zaútočilo nejen na Ukrajinu, ale také na univerzální lidské hodnoty a principy humanismu.

Věří, že jeho země byla vždy součástí Západu. Události posledních několika století však zatáhly Ukrajinu velmi hluboko do „barbarské bažiny ruské kultury“.

„Ukrajinci si ale dokázali zachovat svou identitu. A dělají to za cenu mnoha zničených lidských životů. Jde o naše kořeny, což nám dává sílu bojovat a někdy i s krví odtrhávat to, co se nám během mnoha desetiletí násilně snažili vnutit,“ zdůrazňuje Palenko.