Trump odhalil roztříštěnost evropských populistů

Loňské volební vítězství Donalda Trumpa mělo být důležitým momentem i pro evropskou krajní pravici a populisty.

Současný americký prezident se totiž profiloval jako někdo, kdo evropské radikály posílí, a v podobném duchu se projevovali i jeho spojenci.

Například viceprezident J. D. Vance začátkem roku před volbami do Bundestagu podpořil spolupředsedkyni krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD) Alici Weidelovou.

Po úsměvech a gratulacích ovšem následovalo vystřízlivění. Rychle se ukázalo, že Trumpova rétorika nebude jen protiimigrační a antilevicová, ale místy i protievropská.

„Členové americké administrativy vidí evropskou radikální pravici jako ‚civilizační spojence‘ v boji proti globalistickým myšlenkám Evropské unie. Pro evropskou radikální pravici se ale Trump ukázal jako směs dobrého a zlého,“ píší Rosa Balbour, Stefan Lehne a Elena Ventura.

Evropští národovci tak musejí složitě kličkovat mezi ideologickou shodou, již s americkým prezidentem mají, a jeho ostrou rétorikou vůči starému kontinentu. Transatlantické jistoty vlivem Trumpových kritických komentářů vůči NATO výrazně oslabily, ranou pro Evropu byla i celní válka.

„(Trumpovy) postoje komplikují kalkul radikálně pravicových lídrů, když balancují protiamerické veřejné mínění s jejich vlastním ideologickým souzněním, zatímco pracují na tom, jak zvládnout obchodní válku a bezpečností rizika kvůli nejasným americkým závazkům vůči NATO,“ doplňují experti z think tanku Carnegie Europe.

Podle Pavla Havlíčka z Asociace pro mezinárodní otázky Trump ukazuje roztříštěnost evropských radikálů. „Je to něco, co pozorujeme už delší dobu. Do toho přichází Trump a říká: ‚Pojďme něco dělat společně‘ a v tu chvíli začínají nabývat rozpory,“ popisuje.

Vnitřní pnutí mezi evropskými podporovateli se ukázalo již na přelomu února a března, kdy se Trump s Vancem za přítomnosti televizních kamer pustili v Oválné pracovně Bílého domu do ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.

Zatímco někteří - například maďarský premiér Viktor Orbán - se za šéfa Bílého domu postavili, jiní byli zdrženlivější.

Nejmenovaný člen španělské krajně pravicové strany Vox dokonce agentuře Reuters řekl, že je Trumpova nepředvídatelnost „uvrhla do chaosu“. „Máme na Putina útočit, nebo se připojit k Trumpovu pohledu na něj?“ ptal se.

Rozpory jsou znatelné i uvnitř koalice, která vládne v Itálii. Naráží zde na sebe silně protrumpovští členové strany Liga (Mattea Salviniho) a zdrženlivější straníci z Bratrů Itálie premiérky Giorgii Meloniové.

Sama Meloniová, Trumpem v minulosti označena za „fantastickou ženu“, musí balancovat mezi přátelským vztahem s americkým prezidentem, o nějž nechce přijít, a svými proevropskými postoji a podporou Ukrajiny.

To je pro političku samo o sobě výzvou, jelikož sám Trump není ve svých vyjádřeních k Rusku a Ukrajině konzistentní a jeho kroky jsou poměrně nevyzpytatelné.

Sama Meloniová se ke zmíněné hádce v Oválné pracovně jednoznačně nevyjádřila. Europoslanci z její strany se krátce na to zdrželi při hlasování o podpoře Ukrajiny v Evropském parlamentu.

Obezřetný byl ve svých vyjádřeních i předseda pravicově populistické strany Reform UK Nigel Farage, rovněž evropský podporovatel Trumpa.

Ten před pár dny navíc zkritizoval mírový plán, kterým chtěly Spojené státy ukončit válku na Ukrajině. Plán, který jednoznačně nahrává ruskému diktátorovi Vladimiru Putinovi na úkor Ukrajiny, označil za nepřijatelný s tím, že bude očekávat protinávrh ze strany Kyjeva.

Situaci v Bílém domě okomentoval i šéf krajně pravicové nizozemské Strany pro svobodu Geert Wilders. „Fascinující televizní výstup, ale ne nejlepší způsob, jak ukončit válku, pánové,“ vzkázal Trumpovi se Zelenským.

Patrně do nejhorší pozice se Trumpovi krajně pravicoví a populističtí spojenci dostali na jaře, kdy se Evropa a Spojené státy ocitly na pokraji celní války. Americký prezident tehdy vyhrožoval Evropské unii plošnými cly až ve výši 25 procent, což by výrazně ublížilo řadě evropských výrobců.

Například Alice Weidelová z AfD cla označila za „příliš agresivní a sebezničující“. Spolupředseda strany Tino Chrupalla ale vyjádřil pro Trumpa pochopení. „Někdy musíte omezit volný trh, abyste ochránili vaši ekonomiku. Prezident Trump chce donutit další země, aby vyjednávaly. Chce zlepšit americkou obchodní bilanci a stimulovat průmysl,“ řekl v době celních výhružek. Na podobné bázi k rozporům došlo i v italské koalici.

Podle serveru Financial Times vnitřní rozdělení AfD poukazuje na výzvu, kterou před sebou mají i jiní evropští lídři spříznění s Trumpem: jak občanům vysvětlit podporu amerického prezidenta i přes jeho kroky - ať už je to protekticonismus nebo ostrá rétorika vůči NATO -, které mohou Evropě jako celku ubližovat.

Zajímavým případem je francouzské Národní sdružení. I tam je možné pozorovat určité rozpory mezi hlavními tvářemi - Marine Le Penovou a Jordanem Bardellou.

Právě Bardella je považován za více protrumpovského. Loni v březnu v rozhovoru pro bruselský list Politico řekl, že se jeho „srdce přiklání k Trumpovi“.

Reagoval tehdy na dotaz, zda by v prezidentském klání podpořil spíše Trumpa, nebo Joea Bidena. Tehdejší prezident nakonec od obhajoby upustil a za Demokratickou stranu kandidovala Kamala Harrisová.

Bardella byl také pozván na únorovou konzervativní konferenci do Spojených států. Na Trumpově lednové inauguraci nicméně chyběl.

Národní sdružení je na rozdíl od jiných krajně pravicových partají v Evropě stranou, která byla ke vztahu Evropy se Spojenými státy dlouhodobě skeptická. Jak upozornil britský list The Economist: francouzský a americký nacionalismus nejdou příliš k sobě.

Le Penová se nikdy neprofilovala jako spojenkyně Trumpa, strana se pod jejím vedením klonila spíše k Rusku. Přijala například půjčku od ruské banky, samotná Le Penová se chlubila fotografií s Putinem.