Článek
„Ultimátní ultimátum.“ Tak mluví Donald Trump o nabídce, kterou prý dal íránským vládcům. Zároveň naznačuje, že je „možná příliš pozdě na to, začít spolu mluvit“. A hlavě režimu, ajatolláhu Chameneímu, otevřeně hrozí zabitím. Na sociálních sítích vydal dvouslovný post: „Bezpodmínečná kapitulace.“
Je už rozhodnuto, že se Spojené státy vydají na válečnou výpravu proti téměř stomilionové blízkovýchodní mocnosti? Ve výsledku o tom zřejmě rozhodne samotné íránské vedení - svou reakcí na Trumpovo ultimátum.
Hybatel Netanjahu, Trump v závěsu
Na práh války přitom americký prezident doputoval zčásti proti své vůli. Přesněji ve vleku rozhodných kroků svého nejbližšího blízkovýchodního spojence. Důkladný rozbor listu New York Times, podepřený řadou výpovědí z nitra amerického bezpečnostního aparátu, odhaluje příběh, ve kterém hlavní roli hraje nikoliv Donald Trump, ale Benjamin Netanjahu.
Ten se snažil už od únorové návštěvy přesvědčit amerického prezidenta, že Írán sprintuje nejen za jadernou zbraní, ale také výrazně navyšuje svůj arzenál balistický raket. Otálení s útokem by tedy podle něj zvyšovalo riziko tvrdé íránské odvety proti izraelským městům.
Definitivní rozhodnutí nakonec učinil Jeruzalém, ne Washington. Podle reportérů New York Times na konci května americké tajné služby vyhodnotily vývoj v Izraeli jako definitivní přípravy na útok, který už ani odpor amerického spojence nemůže zvrátit.
Téměř současně s tím začal měnit svůj postoj i Trump. Ten si do té doby přál, aby uspěly jeho diplomatické rozhovory s Íránem, a podezříval izraelského premiéra, že se ho „snaží zatáhnout do války“.
Jenže 5. června íránské vedení odmítlo americký návrh na smlouvu o vlastním jaderném programu. Trump začal nabývat přesvědčení, že ho Teherán vodí za nos. S podporou izraelského útoku přesto váhal do poslední chvíle.
„Ohledně Bibiho si nejsem jistý,“ řekl americký prezident údajně svému spolupracovníkovi den před tím, než dopadly první rakety na Írán.
Izraelský úder na Írán z 15. června.
Poté ovšem - zřejmě i pod vlivem přesnosti a účinnosti izraelské akce - začal Trump naopak vydávat izraelský útok za součást své strategie. A také uvažovat o americké účasti na dalších bojových akcích - takové, která by přesáhla úroveň spolupráce tajných služeb.
Když šéfka tajných služeb Tulsi Gabbardová prohlásila, že podle jejích podřízených Írán nebyl na prahu získání jaderné zbraně, Trump prohlásil, že ho „nezajímá, co říká“.
Ve středu pak přinesla americká média zprávu, že americký prezident odsouhlasil plány možného amerického úderu. Vojáci jsou připravení, stačí vydat pokyn.
Bílý dům bez oponentů
Jak váhání Bílého domu dopadne, je nejisté i proto, že půjde valnou měrou o rozhodnutí jednoho muže. Na rozdíl od svého prvního funkčního období není tentokrát Donald Trump obklopen tolika zahraničně-politickými profesionály. Lidé, kteří mu radí dnes, patří k úzkému loajálnímu kruhu.
Podle listu NYT ministr zahraničí a národní bezpečnostní poradce v jedné osobě Marco Rubio a šéf Pentagonu Pete Hegseth spíše jen ochotně přebírají Trumpovy názory. Vyhraněnější pozici zastával zpravidla viceprezident J.D. Vance, který opakovaně varoval před zapletením USA do další války, jejímž cílem by byla změna režimu na Středním východě.
Zatímco Trump se podle svých výroků i podle informací z jeho okolí názorově stále víc přiklání k možnosti, že by Spojené státy do konfliktu zapojil, o jeho voličích to neplatí. Účast ve válce proti Íránu by znamenala odklon od jeho původní politické linie a proklamací z volební kampaně. „Až se dostanu do Bílého domu, vyženeme odtamtud lidi, kteří rozpoutávají války a profitují z nich… znovu nastolíme mír,“ hlásal ještě loni v srpnu.
Podle průzkumu z poloviny června je proti americkému zapojení do války plných 60 procent amerických voličů, pro pak pouhých 16 procent. Ještě větší problém pro Donalda Trumpa by však mohly představovat nálady jeho nejskalnějších příznivců.
Mezi republikány celkově je sice skupina stoupenců války o něco silnější (19 procent), v rámci tzv. hnutí MAGA ale existují velmi rozhodné hlasy proti jakémukoliv zámořskému angažmá americké armády. Patří mezi ně i hvězda této scény, moderátor Tucker Carlson. Ten vyčítá prezidentovi „spoluvinu“ na izraelském útoku a varuje: „Další kroky rozhodnou o jeho prezidentství.“
Konzervativní křídlo americké politiky ale v postoji k Íránu zdaleka není jednotné. Komentátor a moderátor Mark Levin, který má jen na Twitteru skoro pět milionů sledujících, patří k zastáncům amerického vojenského úderu - a zřejmě i přispěl ke změně Trumpova postoje. Za tvrdý postup vůči Teheránu bojoval při osobním setkání s prezidentem 4. června, tedy jen několik dnů před izraelským útokem.
Také například vlivný republikánský senátor Lindsey Graham od prvních chvil volá po americké vojenské účasti na operaci a po tom, aby USA „dokončily práci“ po Izraeli.
Bez amerických bomb to nepůjde
Ovšem nejen tyto hlasy budou amerického prezidenta tlačit do vojenské akce. Jsou to i čistě taktické okolnosti izraelské operace. Pokud se íránský režim nezhroutí, pak je jen málo pravděpodobné, že by izraelské útoky či akce speciálních jednotek definitivně zlikvidovaly či alespoň na řadu let vykolejily íránský jaderný program.
Tvrdým oříškem je především podzemní komplex Fordo zabezpečený tak, že ho izraelské letouny nemohou zničit. Zato americké ano - tedy pokud by Washington do akce poslal své „neviditelné“ bombardéry B-2 vybavené „ničiteli bunkrů“, speciálními bombami typu GBU-57 o váze více než třinácti a půl tun.
„Ničitel bunkrů“
Americká vláda může vydávat jejich nasazení za jedinou cestu, jak „dokončit práci po Izraelcích“ a zabránit Íránu v přístupu k jaderným zbraním. Tento argument, navzdory obecné neochotě Američanů bojovat, může nakonec na veřejné mínění zabrat. Jaderný Írán totiž označuje za „kritickou hrozbu“ plných 77 procent amerických voličů.
Ideální vyústění by z Trumpova hlediska znamenalo, kdyby íránský režim pod tíhou izraelských útoků a amerických výhružek radikálně ustoupil a podřídil se centrálnímu americkému požadavku - téměř úplné likvidaci svých schopností obohacovat uran. Donald Trump by si tak bez vojenského dobrodružství připsal velké diplomatické vítězství. Jeho vyjádření, že „nikdo neví, co nakonec udělá“, nemusí být jen projevem nerozhodnosti, ale možná i taktiky, jak udržovat íránské vůdce pod tlakem.
Nakonec to zřejmě budou oni, kdo rozhodnou o směru dějin, a to na základě odpovědi na klíčovou otázku: přežije náš režim jen díky jaderné zbrani? Nebo naopak díky tomu, že se jí vzdá?
