Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pád íránského režimu, o který zjevně usiluje Izrael, nemusí být pro svět výhra.
Shodují se na tom pozorovatelé, a to navzdory nedemokratické a lidská práva utlačující vládě v Teheránu.
„Hluboce věřím tomu, že demokracie, lidská práva a svoboda nemohou vzejít z násilí a války,“ řekla stanici BBC íránská aktivistka a držitelka Nobelovy ceny míru Narges Mohammadíová.
Izrael vyzvala k ukončení leteckých útoků, při nichž umírají i civilisté a je ničena infrastruktura, íránský režim pak už dříve nabádala k ukončení obohacování uranu, z něhož obyčejní lidé nic nemají.
Režim na Chameneím nestojí
Zprávy o tom, že atentátu na nejvyššího duchovního vůdce Alího Chameneího zabránil jen nesouhlas amerického prezidenta Donalda Trumpa, proběhly světovými médii o víkendu.
V nedělním rozhovoru pro americkou televizi Fox News pak izraelský premiér Benjamin Netanjahu mluvil o změně íránského režimu. Vláda v Teheránu je podle něj „velmi slabá“ a „teologických gaunerů“ by se prý rádo zbavilo 80 procent Íránců, kdyby měli tu možnost.
Z diplomata jestřáb
Smrt Chameneího by ale pravděpodobně režim nezničila.
„Írán má mechanismy, jak nejvyššího vůdce v případě náhlé smrti poměrně rychle nahradit. Funguje tam Shromáždění znalců, pro které je to jedna z jeho klíčových rolí. Bezpochyby by se snažili rychle zvolit nového vůdce. Samotný režim na Chameneím určitě nestojí, duchovenstvo je jenom jedním z pilířů tohoto režimu,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Břetislav Tureček, expert na Írán z Metropolitní univerzity v Praze.
Pokud izraelské údery způsobí větší humanitární krizi, například odříznutím Teheránu od dodávek vody nebo elektřiny v horkém létě, nálada mezi mladými odpůrci režimu by se mohla obrátit. Rostoucí počet obětí mezi civilisty by mohl vyvolat vlnu vlastenectví.
„Íránská nezávislost by neměla být obětována kvůli nenávisti k Islámské republice,“ řekl listu The Economist po druhém dni útoků Alí Afshari, student, který vedl protesty proti režimu.
Tomu, že Izraeli nejde jen o zničení íránského jaderného programu, ale i o nahrazení stávajícího režimu, napovídají i útoky na jiné než jen „jaderné“ cíle. Rakety zasáhly v posledních dnech i policejní ředitelství, zpravodajskou službu Íránských revolučních gard nebo státní televizi přímo během živého vysílání.
Znepokojení z války vyjadřují politici v celém regionu, a to včetně vládců v sunnitských státech, kteří jinak vnímají šíitský Írán jako regionálního rivala.
„Saúdská Arábie a většina arabských zemí a zemí Perského zálivu odsoudily kroky Izraele a uvědomují si, že hrozí riziko, že budou ještě hlouběji zataženy do krize, která může destabilizovat region,“ napsal šéfredaktor listu Arab News Fajsal Abbás. „Překročením několika červených linií – narušením íránské suverenity, rozšířením mimosoudních poprav a údery na jadernou, energetickou a civilní infrastrukturu – si Izrael vysloužil široký hněv.“
Boj za náboženský cíl
Kromě hněvu spojenců by se měl Izrael zamýšlet i nad tím, čeho by svržením íránského režimu dosáhl.
Francouzský expert na Blízký východ Cédric Labrousse připomněl, že spoléhat na exilovou opozici se nedá, ostatně i v Sýrii došlo k pádu režimu až poté, kdy se vytvořila alternativa vzešlá z domácího odboje. I když v posledních dnech vyzval syn bývalého šáha Rezy Pahlavího Íránce k povstání, nemá on ani jeho rodina v zemi žádnou relevanci, podotkl Labrousse.
„Není to jen klan, jako byli Asadovi, se špatně placenými branci a zahraničními milicemi, které držely systém pohromadě. Íránský režim má mnoho skutečně oddaných a cílevědomých příznivců. Nezáleží jim na politice, ale budou bojovat za náboženský cíl,“ upozornil.
Jinými slovy by se Írán mohl propadnout do občanské války, podobně jako tomu bylo i v dalších státech, kde padl režim zásahem zvenčí – příkladem budiž sousední Irák nebo třeba severoafrická Libye. Před tím, že by po pádu íránského režimu přišel v regionu „chaos“, varoval i francouzský prezident Emmanuel Macron.
Břetislav Tureček nastiňuje ještě další scénář: „Pokud by padla teokracie v Íránu jako taková, tak to vůbec nemusí automaticky přinést nic pozitivního, jak si leckdo možná slibuje, protože by se z Íránu mohl naopak stát vojenský režim.“
Vedení by nejspíš vzešlo z Íránských revolučních gard, a jak Tureček připomíná, politicko-náboženské křídlo íránského režimu bylo v minulosti často tím umírněnějším a vyvažovalo vojenské jestřáby, kteří se rekrutovali právě z gard.
Zemi ohrožuje i separatismus
Jako multietnická země by byl Írán v případě pádu režimu navíc vystaven riziku separatismu – počínaje Kurdy přes Balúče, kteří jsou v zemi vnímáni jako druhořadí občané, možná dokonce i ze strany Azerů.
„Napětí a ambice mezi různými etnickými skupinami jsou využívány po desítky let. Víme, že Izrael podporoval íránské Kurdy proti režimu, Pákistán podporoval Balúče, Ázerbájdžán, když se mu to hodilo, podporoval Azery na severozápadě země. Vždy byla snaha využívat tyto skupiny,“ zmiňuje Břetislav Tureček.
Kurdské politické strany už využily současnou válku k výzvě k nové fázi povstání proti centrální vládě. „Dokud bude tento režim u moci, situace se bude jen zhoršovat,“ psala v prohlášení ze 13. června Demokratická strana íránského Kurdistánu (KDPI). Na síti X se už objevila i videa z ulic íránských měst, kde hlídkují kurdští ozbrojenci – jejich autenticitu ale není možné ověřit.
V Íránu žije asi deset až 12 milionů Kurdů, což je asi 15 procent populace. Kurdové obývají převážně chudé horské regiony na severozápadě země u hranic s Irákem a Tureckem. Jejich politická i jazyková práva režim ajatolláhů omezuje, i proto protesty po smrti mladé ženy Mahsy Amíníové, které propukly v září 2022, byly právě v Kurdistánu nejsilnější.
