Článek
Bylo ráno, 24. dubna 2013, když se na předměstí bangladéšské Dháky zřítila osmipatrová budova Rana Plaza. Objekt, ve kterém sídlilo pět oděvních továren, se zhroutil k zemi během 90 sekund. (Fotografie ze záchranných prací o den později.)
Den před kolapsem Rana Plaza byly na budově objeveny zásadní trhliny. Přesto byli pracovníci ujištěni, že je bezpečné přijít do práce. Bangladéšský odborový svaz IndustriALL to posléze označil za „masovou průmyslovou vraždu“. (Na snímku z 25. 4. 2013 truchlí příbuzná jedné z obětí.)
Toho rána 24. dubna 2013 zahynulo v troskách Rana Plaza 1129 lidí, většinou šiček textilu pracujících v zoufalých podmínkách.
„Den před kolapsem mě poslali domů z práce, protože se v budově objevily velké trhliny a generátory se neustále vypínaly. Všichni byli vyděšení. Ale druhý den jsme se vrátili do práce. Já tam musel, potřeboval jsem peníze. Když se budova začala hroutit, šokovaně jsem stál u stroje. V tu chvíli se mi na hlavu propadla střecha. V pase mě rozdrtil sloup, roztříštil mi páteř a zabil všechny kolem. Křičel jsem, dokud jsem neztratil veškerý pojem o čase a svět zčernal.“ (Noor Banu, 30 let, výpověď pro The New York Times)
Zranění utrpělo 2500 lidí, z nichž mnozí čekali dlouhé dny na vyproštění. (Na snímku z 28. dubna 2013 bojuje jeden z dělníků vyproštěných z Rana Plaza o život v dhácké nemocnici Pongu.)
Rentgenový snímek dělníka z oděvní továrny, který byl zachráněn 40 hodin po zřícení osmipodlažní budovy Rana Plaza.
Mladá bangladéšská dívka Rebecca na lůžku nemocnice Pongu v Dháce, 1. července 2013. Rebecca uvázla pod sutinami Rana Plaza a záchrana se k ní dostala až po dvou dnech. Obě její nohy se už nepodařilo zachránit.
„Čtyři dny a čtyři noci jsem ležel v troskách na něčím těle bez hlavy. Můj telefon neměl signál, ale mohl jsem ho použít jako baterku. Nikdy nezapomenu na tu hrůzu, kterou jsem viděl. Trvalo mi sedm let, než jsem se zotavil ze svých zranění. Stále jsem se snažil vrátit do továrny a pracovat, ale nedokázal jsem to. Jsem zadlužený, i když musím živit svou rodinu.“ Kabir Mollah, 32 let, výpověď pro The New York Times. (Na snímku další ze zraněných z Rana Plaza.)
„Pracovala jsem v sedmém patře. Zůstala jsem tam zaklíněná 12 hodin. Pamatuji si tu hrůzu a slzy na tváři spolupracovníka, který mě našel. Svlékl si šaty a pokusil se zastavit krev z mých ran, když ze mě konečně dokázali zvednout sloup, co na mě spadl. Nikdo nečekal, že budu žít. Měla jsem čtyři operace, strávila jsem devět měsíců v nemocnici. Od té doby už nemohu pracovat.“ Nazma Begum, 42 let, výpověď pro The New York Times. (Na snímku další ze zraněných z Rana Plaza.)
Pohled do tváře jedné z příbuzných obětí z Rana Plaza. Snímek byl pořízen během hromadné modlitby poblíž místa tragédie. V ten den – 20. den od zřícení budovy – úřady ukončily záchranné práce.
Podrobně
Dělníci v textilních dílnách nadále pracují v zoufalých podmínkách a za nedůstojnou mzdu. Situaci zásadně nezměnila ani už více než dekádu stará událost z Bangladéše, která poprvé naplno nasvítila podmínky výroby fast fashion.
