11 let od tragédie. Podmínky těch, co šijí naše oblečení, se výrazně nelepší

V ranních hodinách 24. dubna 2013 se v bangladéšské Dháce odehrála bezprecedentní tragédie, která otřásla celým módním průmyslem.

Na předměstí metropole se tehdy zřítila osmipatrová budova Rana Plaza, která ve svých útrobách pohřbila přes tisíc lidí. Další více než dva tisíce osob utrpěly zranění. Šlo především o dělníky pěti krejčovských dílen, které šily mimo jiné oblečení pro značky Primark, Benetton, Mango nebo Texman.

Budova se zcela zhroutila za pouhých 90 sekund, popsal tehdy americký deník The New York Times. Šance utéct byla minimální. Hledání přeživších zabralo týdny.

Tragédie v Rana Plaza se tak stala patrně nejsmrtelnější nehodou v historii moderního oděvního průmyslu. Poprvé také naplno světu odkryla, v jak hrozivých podmínkách dělníci v textilních továrnách pracují.

Jak se situace v módním průmyslu od té doby změnila, popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Anna Lazorová, která se odpovědností firem zabývá už roky v rámci organizace NaZemi. „Nemyslím si, že se bude opakovat jednorázová tragédie rozsahu, jako byla Rana Plaza. Na druhou stranu vnímám, že tlak a stres pro pracující v oděvním průmyslu rostou. A i v důsledku klimatické krize jsou jejich životní a pracovní podmínky daleko od toho, jak vnímáme důstojnou práci,“ říká.

Od tragédie v bangladéšské Rana Plaza uplynulo přesně 11 let. Tehdy poprvé měl svět možnost nahlédnout, v jakých podmínkách pracují dělníci, kteří šijí naše oblečení. Co se podle vás od té doby změnilo?

Když se 24. dubna 2013 zřítil komplex Rana Plaza na předměstí Dháky, tak informace o této tragédii skutečně oběhly celý svět. Byla to nejsmrtonosnější nehoda v historii textilního průmyslu, nicméně nebyla zdaleka první ani poslední.

Kvůli těmto tragédiím se o bezpečnost továren začaly zajímat státy i oděvní značky a došlo zde k velkým zlepšením; nicméně dle organizace Clean Clothes Campaign, která incidenty sbírá a publikuje o nich zprávy, takřka neuběhne měsíc bez nehody, požáru nebo zhroucení budovy oděvního průmyslu.

I když se tedy povedlo bezprecedentně zlepšit bezpečnost továren v Bangladéši, nedaří se řešit skutečné důvody těchto tragédií.

Ještě bych zůstala u tragédie z roku 2013: Ví se, jak dopadly rodiny obětí, dostaly například nějaké kompenzace? A jaké jsou zprávy o těch, kteří neštěstí přežili?

Průzkum provedený mezi oběťmi ukázal, že asi polovina z nich je nezaměstnaná, přičemž jako hlavní důvod uvádějí právě zdravotní následky. Část z nich je traumatizována a má i mentální problémy. Zhruba třetina se vrátila k práci v oděvních továrnách.

Na místě, kde budova stála, je dnes prázdný oplocený pozemek, který kontrastuje s hustou zástavbou v okolí.

Pokud jde o kompenzace, pod tlakem veřejnosti, odborových a neziskových organizací vznikl fond pro kompenzace obětí a pozůstalých. Jeho naplnění trvalo dva roky a bylo nutné na módní značky tlačit přes petice a veřejné akce, protože odmítaly převzít svoji odpovědnost, i když v továrně vznikalo jejich oblečení. Zároveň i vzorec, dle kterého byly kompenzace vypočteny, je založený na místních extrémně nízkých mzdách, a tak pokrývá spíše ztrátu výdělku než skutečnou kompenzaci, jak ji chápeme u nás.

Tragédie 24. dubna 2013 v obrazech:

Jak dnes vypadá běžný den bangladéšského dělníka v šicí dílně?

Dny v oděvní továrně jsou dlouhé, protože minimální mzda, na které je průmysl postaven, neumožňuje důstojně se uživit, což vede k dlouhým přesčasům.

Nedokážu generalizovat, jak vypadá běžný den dělníka, můžu jenom čerpat z toho, co říkají a čeho chtějí dosáhnout. Oděvní průmysl vždy byl a zůstává založený na nízkých, minimálních mzdách. Výplata v Bangladéši tak vychází z vládou daných 12 500 bangladéšských tak, tedy asi 2700 korun. Pro ilustraci: Výše důstojné mzdy se v Bangladéši pohybuje kolem 33 tisíc tak.

Je tedy zřejmé, že mzda nepokrývá ani základní životní náklady. Lidé to řeší prací přesčas, vysíláním dětí do práce. Jejich mzda jim neumožňuje vytvářet úspory pro nenadálé situace, jsou tak velice zranitelní a zadlužují se i pro pokrytí základních výdajů.

V současnosti je pak palčivým problémem masová kriminalizace, která následovala po loňských protestech (detailně v přiloženém infoboxu, pozn. red.).

A jak se bangladéšským dělníkům dnes v dílnách pracuje?

Z hlediska bezpečnosti a stability továren je situace určitě lepší. Dělníci a dělnice říkají, že se již nebojí vstoupit dovnitř.

Rozsah tragédie Rana Plaza byl totiž takový, že nebylo možné ho ignorovat. Módní značky společně s vládou připravily tzv. Bangladéšskou dohodu, která se pak v roce 2021 přetavila v Mezinárodní dohody o bezpečnosti a zdraví. Jedná se o právně závazný program, do kterého se značky můžou zapojit. Související inspekce a nápravy skutečně zlepšily bezpečnost práce v Bangladéši a obnovení dohody v listopadu 2023 dává naději, že se situace bude zlepšovat dále – a i v jiných zemích.

Nicméně jak jsem říkala, problémů v oděvním průmyslu je celá řada a mají systémovou povahu. Pracující jsou pod stále větším stresem a tlakem. Například v Bangladéši je v současnosti velkým problémem dohra loňských protestů. A i přes zvýšení měsíční mzdy patří mzdy bangladéšských pracovnic mezi nejnižší na světě. Vydělávají méně než v Pákistánu a Indii, dokonce méně než v Kambodži a Indonésii.

Oblečení, které nakupujeme v řetězcích, se nevyrábí jen v Bangladéši, ale i v dalších rozvojových zemích. Můžete nějak shrnout situaci tam?

Systémová povaha problémů v oděvním průmyslu znamená, že stejné nebo velice podobné problémy řeší pracující kdekoliv, kde se oblečení vyrábí. Podobné podmínky a problémy tak můžeme najít v zemích jižní a jihovýchodní Asie, Jižní Ameriky, Afriky nebo východní Evropy, kde se také šije hodně oblečení pro naše trhy.

Na jedné straně se daří ošetřovat parciální problémy, jako je právě bezpečnost továren, na straně druhé ovšem sledujeme dodavatelské řetězce, které mají za cíl vytěžit co nejvíce hodnoty za co nejmenší náklady a neřeší, že třeba odebírají bavlnu pocházející z nucené práce Ujgurů, že oblečení vzniká v naprosto nedůstojných podmínkách nebo že jejich tlak na cenu a dodací lhůty udržuje pracující v chudobě.

A pak je tady aspekt pandemie koronaviru, která oděvní průmysl zásadně poznamenala. Módní značky ze dne na den zrušily svým dodavatelům objednávky, případně nezaplatily za objednávky, které již byly hotové a odeslané. Rizika a náklady tak přenesly na ty nejvíce zranitelné. Není možné spočítat celková čísla v oděvním průmyslu, ale i dílčí výzkumy podle zemí ukazují, že miliony dělníků a dělnic přišly o práci bez doplacení mezd a odstupného.

Zásadní dopad na práci dělníků v dílnách má v posledních letech také klimatická změna. Můžete popsat jaký?

Zhoršování pracovních podmínek v důsledku klimatické krize sledujeme po celém světě, ať už jde o extrémní teploty, nebo výkyvy počasí. Loni například Bangladéš zasáhla vlna veder dosahující 40 °C a zvláště dolehla na pracující v uzavřených prostorách oděvních továren bez klimatizace a větrání.

Stres z extrémní teploty způsobuje zdravotní problémy a odhaduje se, že do roku 2030 kvůli němu Bangladéš přijde o téměř pět procent odpracovaného času, což je ekvivalent 3,8 milionu plných pracovních úvazků.

Podobné problémy vidíme i v jiných zemích. Bezprecedentní záplavy ve státech, jako jsou Pákistán, Srí Lanka nebo Indonésie, souvisí s klimatickou krizí a zásadně ovlivňují pracující v oděvním průmyslu – někdy zaplaví továrny, někdy domovy.

Reakce zaměstnavatelů jsou zatím limitované na snahu o „ozelenění“ továren, například instalací solárních panelů. Ale reálné zlepšení pracovního prostředí to není. Je to jev, který sledujeme výrazně, kdy se pozornost na transformaci průmyslu upíná na „zelená řešení“ a úplně pomíjí sociální rozměry klimatické krize.

Jak se za 11 let od Rana Plaza staví k pracovním podmínkám dělníků samotné značky fast fashion?

Změny, které jsme u značek z řad fast fashion zaznamenaly, jsou malé nebo zavání greenwashingem. Příkladem je firma H&M, která v roce 2013 slíbila, že do pěti let bude 850 tisíc pracujících pobírat důstojnou mzdu. Dodnes se tak z pohledu expertů nestalo.

Obecně je obrovský problém chlubení se falešnými tvrzeními o udržitelnosti; několik případů se už dostalo k soudu. Je to oblast, kterou chceme více sledovat, a v současnosti k tomu vzniká i legislativa na úrovni Evropské unie.

Když mluvíme o fast fashion, nedá se nezmínit i relativně nový fenomén ultra fast fashion značek, jako je Shein nebo Temu. Podmínky u těchto firem jsou ještě horší, než jsme zvyklí – výzkum v roce 2022 zachytil 18hodinové směny i to, že si dělnice myjí vlasy o obědové přestávce, protože nemají kdy jindy. Dále mají pracující jeden den volna v měsíci a mzdu i méně než jednu korunu za ušitý kus oblečení. Za chyby v šití se platí, a to stržením dvou třetin denní mzdy.

Povězte – jsou podle vás pracovní podmínky dělníků v zemích třetího světa tématem pro koncové zákazníky? Záleží nám na tom, kdo a v jakých podmínkách naše oblečení vyrábí?

Loni vyšel průzkum provedený v zemích V4 právě na toto téma. Vyplývá z něj, že etické aspekty nejsou pro většinu spotřebitelů rozhodujícím faktorem; trendem je spíše nadspotřeba. Je zde ovšem i mírný posun směrem k udržitelnější spotřebě a zdá se, že je to právě hloubka pochopení problému, která je klíčová.

Musím říct, že v téhle oblasti jsou skutečně silnějším hráčem oděvní firmy, které potřebují pohánět nadspotřebu a využívají k tomu různé psychologické kličky. Nebo třeba spolupráci s influencery. Peníze, které investují do reklamy nebo lobbingu, jsou nepředstavitelné.

I proto jsem spíše opatrná v navádění na vyvozování jakési osobní odpovědnosti spotřebitelů, když jsme všichni uvázli v systému, který z podstaty nemůže být udržitelný, protože vůbec nebere v potaz planetární limity.

Lze vůbec docílit toho, aby se podmínky pracovníků v těchto továrnách zlepšovaly? Můžeme pro to něco udělat?

Jak jsem říkala: To, kde se teď nacházíme, není odpovědností jednotlivých spotřebitelů, ale důsledkem systémové dynamiky. Zaměření módního průmyslu na neustálý a čím dál tím rychlejší růst je jednoduše neudržitelné – na tom se shodnou už nejen odborníci, ale i množství firem.

Potřebujeme diskutovat, jak může vypadat spravedlivá transformace průmyslu tak, aby zohledňovala jak environmentální, tak i sociální proměny, které se od sebe nedají oddělit. Je zřejmé, že tyto procesy jsou výzvou pro naši i další generace.

Výzkum i praxe jasně ukazují, že musíme snížit objem výroby a spotřeby věcí. Oděvy, které vyrábíme a nosíme, musí být kvalitnější. Musíme se o ně lépe starat, nosit je a zajistit, aby měly více životních cyklů.