Inspirace z komiksu. Afrika zkouší zbohatnout díky „pravidlu Wakandy“

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zimbabwe má největší zásoby lithia na africkém kontinentu. Alkalický kov se zde těží již od 50. let 20. století, kdy byla země v jihoafrickém vnitrozemí – tehdy zvaná Jižní Rhodésie – ještě pod britskou koloniální nadvládou. Země je významným producentem prvku, který je důležitou součástí dobíjecích lithium-iontových baterií nezbytných pro stále významnější průmysl elektromobilů.

Nejnovější lithiová horečka v Zimbabwe odstartovala v roce 2021, kdy celosvětová poptávka po nerostu prudce rostla. Všimly si toho ale nejen místní autority, angažovat se začal rovněž Peking.

Většinu podílů tamních lithiových dolů tak dnes vlastní čínské těžební společnosti jako Sinomine, Zhejiang Huayo Cobalt, Chengxin Lithium, Yahua a Canmax. Africká země minerál vyváží jen jako surovinu. Velkou část hodnoty zimbabwského lithia – 480 000 tun vytěžených od roku 2015 – sklízejí společnosti v Číně, které ze surového lithia vyrábějí výsledné produkty – baterie a další zboží.

Celosvětově má trh s lithium-iontovými bateriemi hodnotu 80 miliard amerických dolarů a do roku 2034 podle mnoha analýz dosáhne ještě násobně větších hodnot – až 350 miliard dolarů. Nicméně Zimbabwe – ač šestý největší producent prvku na světě – na tomto trhu hraje spíš okrajovou roli. Vláda v Harare tak postupně zavádí kroky, jak své postavení vylepšit a nastartovat vlastní ekonomiku.

V roce 2022 zakázala vývoz surové lithiové rudy ve snaze regulovat toto odvětví. Tlačila na těžební společnosti, aby v zemi vybudovaly zpracovatelské závody, čímž mělo vzniknout 5 000 nových pracovních míst a příjmy z vývozu minerálu se měly podle ministerstva těžby zvýšit ze 70 milionů dolarů v roce 2022 na 600 milionů dolarů v roce 2023.

Opatření však zřejmě nevyvolala kýžený efekt. Místo toho prudce vzrostl počet případů pašování nerostů přes propustné hranice země. Mnoho malých těžařů, kteří se snažili udržet nad vodou, začalo prodávat uskladněnou rudu větším čínským hráčům za výprodejové ceny. Stát uvádí, že kvůli pašování nerostů přichází každoročně o 1,8 miliardy dolarů.

Stále jde navíc zcela legálně vyvážet lithiový koncentrát, práškovou verzi surového nerostu. Minulý měsíc nicméně vláda oznámila, že počínaje lednem 2027 zakazuje i tuto možnost. Představitelé tvrdí, že zákaz zlepší úsilí země o vybudování zařízení, která lithiu přidávají hodnotu, jako jsou rafinerie lithia a závody na výrobu baterií.

„Naším konečným cílem je výroba baterií a solárních panelů,“ uvedl minulý měsíc v projevu zimbabwský ministr těžby Winston Chitando. „V dlouhodobém horizontu se tam dostaneme.“

Podobný přístup je patrný napříč celou Afrikou – od Angoly po Zimbabwe. Podle zprávy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) téměř polovina z 54 zemí na kontinentu v posledních dvou letech omezila nebo zakázala vývoz surovin.

Stále více afrických zemí si chce zajistit výhody globální poptávky po kritických surovinách a vymanit se ze silného vlivu bohatších zemí, někdy označovaného jako minerální kolonialismus. Proti tomuto fenoménu pak experti staví reversní proud – surovinový nacionalismus.

Současný trend faktické deglobalizace je ovlivněný hned několika faktory. Na vině jsou zejména světové konflikty v čele s válkou na Ukrajině, které narušily zavedené globální obchodní sítě. Sankce proti Rusku a následná energetická krize v Evropě přiměly státy, aby přehodnotily svou závislost na zahraničních mocnostech v oblasti kritických zdrojů.

Svou roli ale hraje také třeba změna klimatu. Vzhledem k tomu, že se země snaží snížit svou uhlíkovou stopu, zavádějí politiky, které upřednostňují místní výrobu a spotřebu před mezinárodním obchodem. Například mechanismus Evropské unie pro uhlíkové vyrovnání na hranicích (CBAM) uvaluje cla na dovoz uhlíkově náročných produktů, čímž podporuje domácí výrobu, která dodržuje přísnější ekologické normy.

Africký kontinent přitom má co nabídnout. „Africké zásoby mědi, kobaltu a lithia patří k největším na světě. Závisí na nich technologie pohánějící elektromobily, větrné turbíny a solární panely,“ vysvětluje Shahrukh Wani z International Growth Center, ekonomického výzkumného centra se sídlem na London School of Economics. „A protože světová ekonomika soupeří o dodávky, Afrika je opět v centru pozornosti.“

V samotné Africe jsou očekávání od surovinově nacionální politiky také vysoká – má zemím pomoci posunout se na vyšší pozice ve světovém surovinovém řetězci, vytvořit pracovní místa, přilákat více mezinárodních investic a rozvíjet místní ekonomiky.

Afričtí politici tvrdí, že pokud se jim to podaří, mohou využít nerostné bohatství svých zemí ke zlepšení životní úrovně nejchudších obyvatel světa.

Oceňovaná americká novinářka Aryn Bakerová píšící z různých rozvojových zemí světa ve svém článku pro stránky think tanku New America představuje přirovnání k fiktivnímu království Wakanda – situovanému do subsaharské Afriky a známému ze světa Marvel Comics.

Domovská země komiksového superhrdiny Black Panthera je velmi bohatá a vysoce rozvinutá díky zásobám fiktivního kovu vibrania. Stát však není bohatý a pokročilý díky exportu kovu, funguje to přesně naopak. Vibranium rafinuje na domácím trhu a získané příjmy a technologické výhody využívá k rozvoji a ochraně svého lidu před vnějšími hrozbami.

Současné africké státy, vesměs extrémně surovinově bohaté, se však zatím „pravidlem Wakandy“ příliš neřídí.

Například v africkém měděném pásu, který se rozkládá na hranici mezi Kongem a Zambií, se nachází 50 % světových ložisek kobaltu a významná ložiska mědi a platiny, přesto více než 70 milionů obyvatel obou zemí žije v chudobě. Afrika vyváží 75 % své ropy, která se rafinuje jinde a často se zpětně dováží za výrazně vyšší ceny jako ropné produkty. U zemního plynu je poměr nižší, přesto je vyváženo 45 % suroviny.

Proti tomu stojí číslo 600 milionů – tolik Afričanů nemá podle Mezinárodní energetické agentury přístup k elektřině.

Během zahájení výstavby společné rusko-malijské rafinerie zlata v hlavním městě Mali Bamaku minulý měsíc vojenský velitel země generál Assimi Goïta prohlásil, že Afrika jako celek se musí zbavit této dlouhodobé závislosti na vývozu surovin.

A tak země jako Guinea, Uganda nebo Namibie zavedly nová pravidla zakazující vývoz nerostných rud. Jiné země, včetně Ghany, Rwandy a Zambie, rozšiřují továrny na zpracování nerostných surovin v rámci svých hranic.

Rwanda, která minulý měsíc podepsala dohodu zprostředkovanou Spojenými státy o zastavení sponzorování povstaleckých skupin v bezprávných východních oblastech sousední Demokratické republiky Kongo, by podle úředníků chtěla sloužit jako centrum pro zpracování konžských nerostů.

Podle energetického výhledu Mezinárodní energetické agentury pro Afriku na rok 2022 se v Africe nachází přibližně 40 % prvků vzácných zemin a kritických nerostů, které umožní globální přechod na čistou energii. Kontinent je – od křemíku, kadmia, telluru, selenu a mědi, které pomáhají solárním panelům a větrným turbínám vyrábět elektřinu, až po praseodym, lithium, nikl, grafit a kobalt, které se používají v bateriích pro její ukládání – z velké části nevyužitým rohem hojnosti nerostných surovin, které jsou nezbytné pro odklon od fosilních paliv.

Podle odhadů Mezinárodní energetické agentury (IEA) se poptávka po těchto nerostech do roku 2030 pravděpodobně ztrojnásobí a do roku 2040 zečtyřnásobí.

V současné době se většina kritických nerostů vytěžených v Africe rafinuje a zpracovává v zahraničí, zejména v Austrálii, Kanadě, Rusku a Spojených státech. Více než polovina však putuje do Číny, která kontroluje přibližně 70 % celosvětové produkce kritických nerostů a 85 % celosvětové zpracovatelské kapacity.

Závislost na Číně je enormní. Komunistická země má v Africe před zbytkem světa propastný náskok, jelikož v ní investuje dlouhodobě, byť jsou s jejími prostředky často spojené i kontroverze včetně porušování lidských práv nebo využívání tzv. mechanismu dluhových pastí.

I za nové situace, kdy Afrika postupně zavádí zákazy vývozu, se Peking přizpůsobuje nejrychleji a dále investuje. Takže například čínská státní těžební společnost Sinomine Resource Group staví v Zimbabwe závod na zpracování lithia v hodnotě 300 milionů dolarů. V Ghaně zase buduje čínská státní společnost Ningxia Tianyuan Manganese Industry Group rafinerii na výrobu vysoce kvalitního manganu za 450 milionů dolarů. Zambie a Kongo investory, kteří by financovali závod na výrobu baterií pro elektrická vozidla, teprve hledají.

Až časem se však ukáže, zda investoři, kteří obvykle umísťují zpracovatele do Asie, mohou uspět v Africe, kde je nedostatek kvalifikované pracovní síly a nedostatečná průmyslová infrastruktura.

To je ostatně i důvod, proč se nemusí cesta surovinového nacionalismu zcela nutně vyplatit ani samotným africkým zemím. Pro příklad však pojďme mimo Afriku, do Indonésie. Země na jihovýchodě Asie v roce 2020 zakázala vývoz niklu a v posledních letech zaznamenala řadu úspěchů v oblasti jeho rafinace. Postupně se však ukazuje, že úspěchy byly poznamenány extrémním zhoršením životního prostředí a následnou ztrátou živobytí v oblasti cestovního ruchu a rybolovu.

Podle londýnské společnosti Commodities Research Unit, která se zabývá obchodním zpravodajstvím, však velkou část hodnoty získaly čínské společnosti.

Rizik je zkrátka celá řada. „Průmyslová těžba není masovým zaměstnavatelem. Kapitálová náročnost moderní těžby znamená, že k výrobě většího množství produkce je zapotřebí méně lidí. Automatizace tento trend urychluje. Vytváření pracovních míst proto musí vycházet z širší ekonomiky, nikoli z dolů,“ upozorňuje Wani. Je podle něj důležité, aby se renta z těžby využila smysluplně na podporu místních komunit, které budou zasaženy zejména environmentálními dopady.

„Přidávání hodnoty je silným argumentem, protože pouhý vývoz surovin přináší jen nízké výnosy. Ale ne všechna zušlechťování – proces úpravy materiálů, jako jsou rudy, s cílem zlepšit jejich kvalitu a učinit je vhodnějšími pro další použití – jsou stejná. Zatímco některé kroky jsou reálné, jiné nikoli,“ dodává expert.

Jak avizoval zimbabwský ministr, za cíl považuje samotnou výrobu baterií coby koncového produktu. To je však spíše méně reálný krok. Výroba baterií je kapitálově náročná, technologicky složitá a vyžaduje integrované dodavatelské řetězce. Většině afrických zemí chybí infrastruktura a přístup na trh, aby mohly konkurovat.

Zřejmě jsou tedy nevyhnutelné další investice. Peníze vložené do zpracovatelských kapacit v místě těžby nerostných surovin tak podle expertů představují zajímavou příležitost pro západní země konkurující Číně, zejména pak pro Donalda Trumpa, který svou politikou opakovaně ukazuje, že kontrola prvků vzácných zemin a jiných kritických nerostů je v dnešní době v mezinárodních vztazích zcela klíčová.

Investice by mohly pomoci diverzifikovat globální dodavatelské řetězce a nabídly by alternativu ke zpracovatelským kapacitám, které se stále více koncentrují v Číně. Strategická poloha kontinentu mezi trhy v Evropě, na Blízkém východě a v Asii dále snižuje zranitelnost dodavatelského řetězce a zvyšuje jeho atraktivitu jako zpracovatelského centra.

„Afrika již není pouhým dodavatelem, ale ústředním bodem globální diplomacie v oblasti nerostných surovin. USA, EU a Čína chtějí mít přístup. Tento vnější zájem přináší vliv, ale pouze pokud je řízen účelně,“ říká Wani.

Vlády zemí bohatých na nerostné suroviny by tak měly vypracovat jasné strategie, které jasně stanoví, co od globálního partnerství nejvíce očekávají – ať už se jedná o infrastrukturu, místní přidanou hodnotu nebo přenos technologií. Zájem řady mocností a jejich surovinová hra do Afriky přináší spoustu možností.