Ve vesmíru přituhuje. Ze satelitů už jsou zbraně a přibývá jich

„Rusko a Čína vyvíjí, testují a v některých případech už i používají protivesmírné prostředky. Jde o zařízení postavená tak, aby mohla omezovat, poškozovat, rušit, mást nebo ničit jinou vesmírnou techniku. Evropská zařízení, včetně těch německých, jsou pravidelným terčem této činnosti. Pozorujeme to skoro na denní bázi.“

Prohlášení tajemníka německého ministerstva obrany Jense Plötnera z letošní Evropské vesmírné konference v Bruselu zní dramaticky, ale rozhodně není výjimečné. Podobné vzkazy můžeme v poslední době slýchat ze všech stran.

„Sázky nemohou být výš, vesmír už není bezpečným útočištěm, jsme na hranicích nové éry,“ řekl například Thomas G. DiNanno, náměstek ministra zahraničí USA pro kontrolu zbrojení a mezinárodní bezpečnost na nedávné konferenci Pražského institutu pro bezpečnostní studia (PSSI).

„Ještě po sobě ve vesmíru nestřílíme, ale děje se tam hromada znepokojivých věcí, které rychle akcelerují. Je to velká věc. Ruské a čínské satelity dělají vysoce nebezpečné a sofistikované manévry, které jsme dosud nikdy neviděli,“ dodal na stejné akci Peter Hays, expert na vesmírnou bezpečnostní politiku, který v minulosti působil i jako externí poradce Pentagonu a amerických zpravodajských služeb.

„Vývoj je rychlý. Vesmír se už stal plnohodnotnou operační doménou. Dnes už mluvíme o vedení války ve vesmíru,“ prohlásil loni generálmajor francouzského Vesmírného velitelství Vincent Chusseau.

A takhle bychom mohli pokračovat ještě nějakou dobu.

Co že se ale ve vesmíru tak zásadního děje?

Spíš než o významné jednotlivosti jde o kumulaci mnoha faktorů, z nichž krystalizuje sílící trend. Zdá se, že mocnosti zkrátka došly k přesvědčení, že moderní válka se bez vesmírné domény neobejde, a že je proto potřeba umět chránit a ničit věci i mimo naši planetu.

Zdaleka přitom nejde jen o klasické pozemní protisatelitní zbraně a rušičky. Na oběžné dráze totiž už probíhá „souboj“ satelitů, které jsou s vysokou pravděpodobností schopné ničit či odposlouchávat cizí satelity. Právě na tuto oblast Hays narážel, když mluvil o věcech, které „jsme zatím neviděli“.

Teoreticky lze sice jako zbraň použít vlastně jakýkoli satelit (namířit ho ke srážce s jiným), jenže tady se jde o několik kroků dál – jedná se o satelity, které nemají žádný zjevný vědecký ani komerční účel, jsou na oběžnou dráhu vysílány s velkým množstvím paliva navíc a to pak využívají k manévrům, které vypadají jako příprava na ofenzivní použití.

Hays sice zmínil jen Rusko a Čínu, ale činí se i Spojené státy, které jsou ostatně i dlouhodobou globální špičkou ve vesmírných vojenských technologiích obecně.

Washington a částečně i Moskva přiznávají, že některé jejich satelity schopné tímto způsobem manévrovat jsou vojenské povahy a slouží k „inspekci“ cizích zařízení. Čína zatím nepřiznává nic a veškeré satelity schovává za vědecké programy. Že by však takové satelity mohly sloužit jako protisatelitní zbraň, nicméně nepřiznává žádná z velmocí, přestože je to téměř jisté.

Z otevřených zdrojů také existují důkazy, že k tzv. inspekcím, které někdy připomínají spíš vesmírné „honičky“, mezi USA, Čínou a Ruskem, skutečně dochází.

Asi nejznámějším dobře zdokumentovaným případem je incident z roku 2022, jehož hlavním aktérem byl americký satelit 270. Ten se tehdy přiblížil ke dvojici čínských satelitů Shiyan-12, které následně začaly manévrovat a dostaly se do pozice, v níž je americké zařízení kvůli poloze vůči Slunci mohlo pozorovat hůře než ony jeho.

O případu se v omezené míře ví už od roku 2022, ale detailně ho popsal až loni deník Washington Post. V roce 2025 na toto vesmírné soupeření Spojené státy začaly i veřejně upozorňovat. Známý je výrok generála Vesmírných sil USA Michaela Guetleina, který informoval, že Washington zkoumal manévry skupiny čínských satelitů (tady šlo dokonce o formaci pěti satelitů) a použil anglický výraz „dogfighting“, kterým se jinak označují vzdušné souboje stíhacích letounů na krátké vzdálenosti.

Vizualizace incidentu z roku 2022 ukazují, že přirovnání manévrů satelitů k soubojům stíhaček docela dobře sedí:

Jen je potřeba dodat, že vesmírná tělesa se pohybují mnohem rychleji než letadla a za velmi blízkou a nebezpečnou vzájemnou vzdálenost se v těchto dimenzích považuje třeba i sto kilometrů. Změny pozic se také nedějí během vteřin, ale dní a týdnů.

V minulosti bylo zmapováno také velmi blízké přibližování ruských satelitů k americkým (rovněž ověřeno z otevřených dat). Washington na jeden případ už v roce 2020 dokonce veřejně upozornil a obvinil Rusko z vytváření „nebezpečných situací ve vesmíru“.

Dlouhodobě byl také ze špionáže podezřívaný ruský satelit Luch. Podezření trvá už od roku 2014, ale s ruskou invazí na Ukrajinu ještě zesílilo, protože zařízení od té doby změnilo vzorec chování a začalo se přibližovat k západním satelitům určeným zejména pro komunikaci v Evropě (satelit nicméně loni přestal fungovat).

Letos o „roky trvajícím“ ruském sledování evropských satelitů veřejně promluvila například i Evropská komise, i když je potřeba říct, že odposlech nebo různé druhy rušení satelitů je možné provádět na mnohem větší vzdálenost, než do jaké se k sobě satelity dostávaly ve výše popisovaných případech.

Čínské satelity zatím, alespoň podle veřejných informací, nebyly nikdy „přistiženy“ u toho, že by špehovaly cizí zařízení z extrémní blízkosti. Například tato letos publikovaná analýza Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) nicméně uvádí, že osm čínských satelitů se již roky pohybuje způsobem naznačujícím sběr zpravodajských informací.

Ke kinetickému útoku proti něčímu satelitu zatím ani jednou nedošlo, ale přibývá událostí, které vypadají jako jeho nácvik. Typicky jde o na první pohled nevinně vypadající manévry dvou či více satelitů patřících jednomu aktérovi, které ale ve skutečnosti pravděpodobně většinou nevinné nejsou.

Jedním z nejdiskutovanějších je případ z léta 2020, kdy se ruský satelit Kosmos 2543 přiblížil k druhému ruskému stroji Kosmos 2535 a následně vypustil malý objekt s vysokou relativní rychlostí.

Dále můžeme zmínit například čínské přesunutí vyřazeného satelitu jiným satelitem na vysokou oběžnou dráhu, které se příznačně přezdívá „hřbitovní“. Loni také Peking velmi pravděpodobně poprvé provedl doplnění paliva z jednoho zařízení do druhého na geosynchronní oběžné dráze.

Kde že je problém?

Ruské vypuštění projektilu USA a Velká Británie označily za nedestruktivní test protisatelitní zbraně a i podle expertů to tak skutečně vypadalo - jeden satelit nejspíš vypustil „střelu“, která zřejmě záměrně minula druhý satelit. Nic takového se zatím ve vesmíru nestalo.

Čínský přesun mrtvého satelitu na vysokou oběžnou dráhu byl zase podle expertů podstatně rychlejší, než jaký by byl, kdyby šlo o pouhý test technologie pro „úklid“ oběžné dráhy, takže rovněž působil jako nácvik útoku na cizí zařízení. Doplnění paliva zase Číně může dávat mnohem větší možnosti v pohybu a dalších manévrech a dosud ho se svými vojenskými satelity neprovedly ani USA.

Podobné manévry uskutečňují i Spojené státy, které například na konci loňského roku oznámily společné cvičení manévrů s francouzským satelitem. Rusko s Čínou ale rozhodně nezůstávají pozadu a v některých ohledech jsou dost možná i napřed.

„Je strašidelné pozorovat, jakým směrem se to ubírá,“ komentoval dění na oběžné dráze například jeden z nejuznávanějších expertů v oboru Paul Graziani, který na konferenci v Praze představoval „nejzajímavější“ incidenty, které v poslední době zaznamenala jeho společnost COMSPOC monitorující dění na orbitě z otevřených dat.

Řeč byla například o ruských satelitech, které vedle sebe letěly ve vzdálenosti pouhé tři metry:

Proč je ale kolem těchto událostí tak velký humbuk, když satelity se přece dají ničit i ze Země, kde proti nim má zbraně ještě víc zemí než USA, Čína a Rusko? Odpověď je jednoduchá - orbitální zbraň poskytuje útočníkovi významné výhody.

Agresor ji může například využít, aby vyvolal dojem, že šlo o nehodu (což by u rakety nebo laserového útoku ze Země šlo jen těžko). Teoreticky navíc může postupovat tak, že z nepřátelského cíle nevzniknou žádné trosky – například ho pouze vychýlí z dráhy nebo ho zneškodní nedestruktivním způsobem. Tím se může vyhnout odpovědnosti za případné škody na některém z tisíců dalších satelitů – včetně vlastních.

Neexistuje navíc žádná jiná obrana než časné odhalení útoku a případně i lepší schopnost manévrování. Útočník tedy potenciálně může být díky vlastnictví orbitálních protisatelitních zbraní ochotnější k útoku a zároveň může mít i větší šanci na úspěch.

Popsali jsme asi nejživější oblast vesmírného pnutí, která však pochopitelně není jediným důvodem, proč se teď o militarizaci vesmíru tolik mluví. Seznam Zprávy se na otázku, čím konkrétně je mezinárodní vesmírný alarm poslední doby způsoben, zeptali světových expertů, jejichž odpovědi lze shrnout následovně:

Victoria Samson z organizace Secure World Foundation zaměřující se na vesmírnou bezpečnost a Clayton Swope z CSIS se shodli, že přestože vesmír je předmětem vojenských zájmů už prakticky od začátků jeho dobývání, v dnešní době je to intenzivnější a to zejména protože státy a společnosti jsou na vesmírných technologiích stále závislejší a navíc přibývá zemí, které nějaké vlastní.

Laetitia Cesari, která působí v výzkumné instituci OSN pro výzkum v oblasti odzbrojení UNIDIR, upozornila, že samotná existence a předvádění některých potenciálně vojensky využitelných kapacit automaticky neznamená, že jsme na pokraji vesmírné války, jak implicitně „podsouvají“ některé dramatické výroky politiků a dalších.

I proto je z jejího pohledu nejvíce znepokojivé to, o čem mluví v úvodu Plötner - tedy kybernetické protisatelitní operace, rušení a další činnost, které už nejsou jen hypotetickou hrozbou, ale „denní rutinou“. K výše popsané eskalaci manévrů satelitů také dodala, že ji může částečně uměle navyšovat pokrok v kvalitě veřejně dostupných dat a schopnosti je zpracovávat – jinými slovy, že dnes se na veřejnost dostane víc informací než dřív.

Přejděme nicméně na závěr ke zbytku položek na seznamu důvodů či projevů zvyšujícího se pnutí ve vesmíru, o jejichž opravdovosti lze jen těžko pochybovat.

Zásadní posun zaprvé nesporně znamenala válka na Ukrajině. Připomeňme, že ještě než zazněly první výstřely, zaútočilo Rusko nejprve kyberneticky na pozemní infrastrukturu satelitní sítě s cílem vyřadit ukrajinskou komunikaci, čímž způsobilo i rozsáhlé výpadky v dalších evropských zemích.

Ta samá válka následně definitivně potvrdila extrémní důležitost vesmírné technologie v moderním boji. Ukrajina mimo jiné dokázala efektivně využívat i komerční zdroje včetně Starlinku a satelitních snímků soukromých společností (v menší míře to samé platí i pro Rusko) a naplno se také projevily dopady ruského rušení GPS signálu (problémy s přesností západních zbraní).

„Rusko se opíralo o nekinetické protivesmírné zbraně - systémy elektronického boje, které ruší nebo matou například GPS nebo satelitní komunikaci. Tyto nástroje se ukázaly být velmi efektivní ve snižování výkonu ukrajinských a západních přesných zbraní a dronů,“ okomentovala to expertka na vesmírnou bezpečnost z CSIS Kari A. Bingen.

K tomu dodejme, že Rusko zároveň vede hybridní válku proti NATO, při níž rovněž ruší GPS. Podle čerstvých zpráv tak dokonce velmi pravděpodobně činí i přímo z vesmíru.

Dále můžeme zmínit určitě i obvinění USA z roku 2024, že Moskva vyvíjí vesmírnou jadernou zbraň.

USA zase během války v Íránu letos vyhlásily „vesmírnou nadvládu“. Tady sice nevíme, o co přesně mělo jít, ale je to důležité, protože jde de facto o přiznání, že došlo i k nějakým ofenzivním vesmírným akcím proti Teheránu. Washington navíc plánuje realizaci projektu Golden Dome, která má zahrnout rovnou umístění raket do vesmíru, což by znamenalo další obří posun.

Dramatické výroky politiků či generálů je tedy sice jistě dobré interpretovat opatrně (míru jejich přesnosti a ospravedlnitelnosti do detailu nikdy neověříme a může z nich mluvit i snaha legitimizovat vlastní vesmírné zbrojení), na druhou stranu je však očividné, že k tomuto zbrojení dochází a kritická vesmírná infrastruktura se může v moderních konfliktech snadno stát jedním z prvních cílů.