Hlavní obsah

Klidná Alžběta II.? Británie svého času řešila její rivalitu s Thatcherovou

Foto: ČTK / AP

Alžběta II. (vlevo) a tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová (na snímku z roku 1984 je zleva také německý kancléř Helmut Kohl a americký prezident Ronald Reagan).

Reklama

19. 9. 2022 20:12

Královna Alžběta II., se kterou se dnes Velká Británie rozloučila státním pohřbem, se pro mnohé stala symbolem umírněné vlády. Svého času ale pod povrchem doutnalo napětí mezi ní a další slavnou ženou – premiérkou Thatcherovou.

Článek

V 80. letech minulého století vůbec poprvé v historii Británie došlo k tomu, že v čele země stály dvě ženy: kromě královny Alžběty II. také Margaret Thatcherová, která necelých 12 let obývala sídlo premiérů v Downing Street číslo 10. A zatímco Thatcherovou ve funkci držela vůle britských voličů, Alžběta II. obývala nedaleký Buckinghamský palác z důvodu rodové posloupnosti.

Na první pohled byl jejich vztah korektní a odehrával se v rámci obvyklých pravidel a zvyků. Obě ženy si získaly velký věhlas a vliv a zároveň obě měly svou rodinu a dospívající nebo už dospělé potomky. Pod povrchem ale mezi královnou a premiérkou panovalo napětí, které místy hraničilo s neskrývanou rivalitou. Jak k tomu došlo?

Foto: Profimedia.cz

Královna Alžběta II. prochází kolem popartového portrétu Margaret Thatcherové. Snímek z roku 2012.

Margaret Thatcherová vyrůstala ve východoanglickém Granthamu v rodině veřejně činného a liberálně smýšlejícího obchodníka. Vedli ji k úctě a obdivu vůči královskému majestátu. Přesto se ale ve své politické kariéře nestala oddanou roajalistkou. Politickým krédem Thatcherové totiž bylo rovnostářství – systém, ve kterém se každý musí starat v první řadě sám o sebe, a dopracovat se tak k blahobytnému postavení.

Naproti tomu Alžběta II. celý život kladla důraz na fungující tradice a loajalitu vůči historicky osvědčeným institucím, jako jsou stát a královská koruna. Za své celoživotní poslání považovala veřejnou službu ve prospěch britské společnosti, britského státu a britského Společenství národů (Commonwealth).

Tento nelehký úkol převzala královna ve vší jeho úplnosti od svých rodičů, především od svého otce krále Jiřího VI., a také pod vlivem druhé světové války. Alžběta II. měla zároveň vysoké nároky nejen sama na sebe, ale i na všechny členy královské rodiny, jejichž počet se v 80. letech znatelně rozrostl.

Spor o agenta Blunta

První střet mezi oběma ženami na sebe nenechal dlouho čekat a odehrál se na přelomu let 1979 a 1980, tedy jen nedlouho po nástupu Margaret Thatcherové do čela vlády. Premiérka tehdy přišla s požadavkem na odstoupení někdejšího kurátora královských uměleckých sbírek, ředitele Courtauldova institutu umění a člena Britské akademie Anthonyho Blunta.

Toho už v roce 1964 usvědčili z poskytování utajovaných informací Sovětskému svazu. Docházelo k němu během druhé světové války, kdy Blunt pracoval pro britskou rozvědku. On sám se k záškodnické činnosti přiznal, zároveň si ale vymohl, že zůstane na svých profesních postech. A skutečně mu to bylo umožněno (byť za ne zcela jasných okolností), a jako správce královské sbírky umění tak Blunt působil až do roku 1972.

Margaret Thatcherová po svém nástupu do premiérského křesla ale získala mj. přístup k tajným informacím. A už záhy poté vznesla požadavek, aby byl Blunt nejen okamžitě propuštěn ze všech svých funkcí, ale aby také přišel o rytířský titul udělený královnou.

Snad stojí za to dodat – a pro britskou mentalitu je to příznačné – že Anthony Blunt svou činnost za druhé světové války vysvětlil slovy: „Řídil jsem se svým politickým svědomím.“

A čím se řídila britská panovnice? Nabízí se prostá odpověď: Celoživotním posláním Alžběty II. bylo sjednocovat britský lid, v jehož čele stála a za který nesla celoživotní odpovědnost. Ne každý je takového myšlení schopen, ne každý je skutečným panovníkem své země.

Vojenská přehlídka pro Thatcherovou

Vztahy královny a premiérky měly i občasné okamžiky shody. Jeden z nich přišel v roce 1982 při osvobození Falklandských ostrovů v jižním Atlantiku, které předtím obsadila Argentina. Královna boj o Falklandy podpořila a vyslala do něj například i svého v pořadí druhého syna Andrewa coby pilota vojenského vrtulníku.

Souznění mezi Buckinghamským palácem a sídlem premiérky ale netrvalo dlouho. Thatcherová před sídlem panovnice uspořádala oslavnou vojenskou přehlídku – ale zrovna v době, kdy se Alžběta II. nacházela na plánované návštěvě Austrálie.

Foto: Profimedia.cz

Britští vojáci vztyčují vlajku na ostrově Západní Falkland během války o soustroví s Argentinou v roce 1982.

Netřeba dodávat, že televizní záběry, na kterých vítězná britská armáda vzdává hold Margaret Thatcherové, nerezonovaly ve všech částech britské společnosti stejnou měrou.

Královna v reakci nepozvala šéfku britské vlády na konzultaci, která se mezi nejvyššími představiteli ostrovní monarchie pravidelně konala. O další týden později už sice Thatcherové pozvánka dorazila, po celou dobu trvání audience však královna premiérku nevyzvala k tomu, aby se posadila.

Kdo posvětil Američanům invazi?

Zřejmě největší ránu ale Margaret Thatcherová panovnici zasadila v roce 1983, kdy Spojené státy obsadily bez svolení britské královny karibský ostrov Grenadu, který je součástí Commonwealthu. Svolení k americké invazi nicméně dodatečně udělila právě premiérka Thatcherová.

Podobný primát si ministerská předsedkyně v následujících letech zajistila například i tím, že jako první dorazila na místa dvou národních tragédií. Nejprve do belgického přístavu Zeebrugge, kde se v roce 1987 potopil trajekt plný britských turistů. A v následujícím roce do skotského městečka Lockerbie, kde po pumovém útoku na palubě amerického letadla Boeing 747 zemřelo všech 259 cestujících a dalších 11 osob na zemi.

Foto: Piers Cavendish / Zuma Press / Profimedia, ČTK

Trosky letounu po pumovém útoku nad skotským Lockerbie v prosinci 1988.

Tou dobou už rivalita mezi královnou a premiérkou nezakrytě plnila titulní stránky britského bulvárního tisku.  Plnou podporu Thatcherové v tomto ohledu poskytoval nadnárodní mediální magnát, Australan Rupert Murdoch, a to výměnou za možnost vévodit britský médiím. Tytam byly doby, kdy britský tisk potenciální skandály královské rodiny taktně ignoroval.

Nejsledovanějším objektem mediálního zájmu se z členů královské rodiny stala princezna Diana z Walesu, první a v roce 1997 tragicky zesnulá manželka dnešního britského krále Karla III. Jestli totiž měla osmdesátá léta minulého století skutečně celosvětový ženský idol, tak jím byla bezpochyby právě princezna Diana, lidově přezdívaná Lady Di.

Vzpomínka novináře Ondřeje Tučka na jednu z etap panování Alžběty II. je součástí pondělního dílu podcastu 5:59. Poslechněte si v audiu i další výpovědi – např. uprchlice před komunistickým režimem Sylvy Šimsové nebo komunitního pracovníka a expolicisty Petra Toráka, kterého královna ocenila:

Vzpomínám si, že například ve Španělsku – které z historických důvodů nechová k Británii nijak velkou náklonnost – hladily princezninu tvář vyobrazenou na plakátech nejen děti, ale i dospělí. V samotné Británii pro změnu patřila mezi mladými dívkami k dobrému zvyku snaha napodobovat Dianin aristokratický přízvuk.

Cíleně štvavá mediální kampaň mezitím prohlubovala propast mezi panovnicí a premiérkou. Bylo patrné, že proti sobě stojí dva odlišné způsoby myšlení, dva nesourodé hodnotové systémy, které ze všeho nejvíc soutěží o prvenství ve světě rostoucí mediální dominance.

Královna Alžběta II. přesto po celou dobu svého panování věrně plnila odkaz svého otce: upevňovat spolupráci se zeměmi Commonwealthu. Zato premiérka Thatcherová v 80. letech považovala Commonwealth spíše za břímě z dob koloniální minulosti. A dnes je Společenství národů jednou z hlavních opor pobrexitové Británie…

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované