Článek
Jedno je jisté. Putin se dívá. Testuje odhodlání Evropy ve vzduchu i na moři a sleduje její reakce. Kopíruje krédo svého předchůdce V. I. Lenina, kterému se v dobách pokusu o expanzi bolševické diktatury do Evropy připisoval výrok: „Když narazíte na ocel, ustupte. Když narazíte na kaši, zaútočte.“
Pokud Vladimir Putin, coby bývalý rezident KGB ve Východním Německu brilantně ovládající němčinu, sledoval v minulém týdnu německou politiku, musel si říct, že zase jednou narazil na pořádnou kaši.
Navařila si ji vláda Friedricha Merze. I když větší podíl na babicovském kuchtění měla koaliční sociální demokracie než Merzova CDU/CSU. I tak se ale odsouvá Merzova vize: postavit největší konvenční armádu Evropy. Takovou, jaké by se zalekl i dobrodruh Putinova formátu.
K tomu by Merz potřeboval nejen stamiliardy eur (ty má v zásadě k dispozici) a obrovské množství vojenské techniky (s tou už je to složitější), ale možná úplně nejvíc nové vojáky. Hodně vojáků. Nyní jich v Bundeswehru slouží něco přes 180 tisíc. I plány NATO Německu ukládají, že jich má přibýt aspoň dalších 80 tisíc.
Sociální demokrat Boris Pistorius, nejpopulárnější německý politik a zvažovaný budoucí kancléřský kandidát, jenž má v moci ministerstvo obrany, proto vypracoval návrh zákona o vojenské službě, který měl zahladit rozpor mezi plány a realitou. Vzorem mu bylo Švédsko. Tamní situace vypadá ve zkratce následovně: v osmnácti letech muži musí a ženy mohou vyplnit dotazník. Podle něj vojenské úřady vytipují jedince, kteří se pro vojenskou službu hodí. Ti se poté musí dostavit před odvodní komisi. A z nich armáda opět vybírá ty, kdo skutečně nastoupí prezenční službu. Zpravidla jde o pár tisíc osob ročně, podle zařazení slouží čtyři až dvanáct měsíců.
Pistorius ale tamní systém neopsal beze zbytku. Přesněji, připsal do něj větu, která ho téměř zbavuje smyslu. Vojenská služba měla zůstat „prozatím“ dobrovolná.
Háček je v tom, že za takové podmínky Německo své obranné cíle téměř určitě nenaplní. Dobrovolníci se nehrnou a podle drtivé většiny expertů na tom mnoho nezmění ani štědřejší finanční pobídky.
A pak je tu háček druhý. Na vyčkávání, přemýšlení a vyhodnocování, kdy se „prozatím“ dobrovolná služba má změnit v povinnou, nemusí být čas. Právě minulý týden noví šéfové německých tajných služeb ještě přiostřili varování svých předchůdců. Rusko podle nich může otestovat vojenskou odolnost Evropy ne až za několik let, ale v podstatě kdykoliv.
I proto se proti Pistoriovu návrhu zachovat prozatím pravidlo dobrovolnosti zvedla rebelie vlivných křesťansko-demokratických politiků. S tím, že se jedná o záležitost svědomí; pokud by s Pistoriovým návrhem souhlasili za nynější situace, ohrozili by bezpečnost země.
Vzpoura proti vzpouře
Spor se zvrhl ve špatný politický thriller.
Předminulou neděli se v médiích objevil pomyslný bílý kouř - Německo má kompromis. Pracovali na něm poslanci obou vládních stran, Pistorius byl však na čas odsunut do pozadí. Do návrhu branného zákona přibyla klíčová pasáž: prezenční služba se automaticky změní v povinnou, pokud se Bundeswehru nepodaří najít dost dobrovolníků. Což je, připomeňme si, téměř jisté. Rozhodnout by o tom mělo pravidelné, zřejmě půlroční, přezkoumání rekrutačních cílů. Nerukovaly by celé ročníky, ale podobně jako třeba v Dánsku jenom část odvedenců, určená losem.
Zdálo se, že nejlidnatější země Evropy nenápadně došla k historickému průlomu, který by měl zásadní význam pro obranyschopnost celého kontinentu. Text společného prohlášení byl připraven, novináři dostali pozvánku na tiskovou konferenci.
Už seděli v sále, když jim vládní úředníci sdělili, že se událost ruší. Podle toho, co víme, se do věci na poslední chvíli znovu vložil Pistorius. Ztropil stranické kolegyni, která kompromis vyjednala, takový výstup, že dáma odešla otřesená z místnosti a před kamery nebyla toho dne už schopná předstoupit. K Pistoriovi se přidali navíc další nespokojenci z řad socialistů. Dohoda padla, nová zatím není.
Stíny socialistů
Čeho se socialisté tak lekli? Kupodivu ani ne tak svých voličů. Podle průzkumů většina z nich návrat povinné vojny podporuje.
Zdá se, že je to spíše důsledek tlaku z nitra strany, zejména od její mládežnické organizace. Tomu ustoupil i Pistorius, sám donedávna zastánce co nejrychlejšího zavedení povinné vojenské služby. V jeho případě navíc svou roli zřejmě sehrála i uražená ješitnosti. Jeho námitky jsou sice zčásti věcné a pochopitelné. Například losování jako metoda, jak určit, kdo si bude užívat výhod civilního života a kdo bude bránit jeho pohodlí v uniformě, vzbuzuje oprávněné otázky.
Celkově vzato se ale tato zářivá kometa německé politiky předvedla spíše jako zlostné dítě - a to ne poprvé. Na pokraj hysterie se Pistorius dostal třeba už při debatě o možných dodávkách střel Taurus Ukrajině nebo když byla řeč o tom, že by případné příměří tamtéž mohly pomáhat udržovat němečtí vojáci.
Jistě nepřekvapí, že se mu po bok postavila i skupina do jisté míry stále vlivných socialistických politiků, jejichž krédo by se dalo shrnout tak, že smyslem existence Spolkové republiky je, aby Rusko bylo spokojené. Strana, která ještě před pár lety kritizovala zrušení povinné prezenční služby jako chybu svých konkurentů, nedokázala překročit vlastní stín.
Putinova spokojenost
Pohoršovat se nicméně nad nešvary německého veřejného života by bylo pokrytecké bez porovnání s jeho sousedstvím, včetně toho, kde se mluví česky.
A pokud se Putin skutečně bedlivě dívá, co se v Evropě děje, pak vidí v pásu od polárního kruhu k Šumavě tři dosti odlišné typy reakcí na své provokace a výhružky.
Na severu, v Dánsku, Švédsku či Finsku, naráží na politiky a občany většinově ochotné akceptovat, že bezpečí tváří v tvář nemilosrdnému agresorovi může stát víc než „jen“ peníze z daní. Třeba čas strávený v očích mnoha tzv. „blbárnou“, tj. v uniformě a v kasárnách. Pokud břemeno povinné vojenské služby pomůže Putina přesvědčit, že agrese proti Evropě se nevyplatí, jedná se o kupecké počty: cvičák je pořád nezměrně lepší místo než zákop pod palbou.
O něco více na jih, v Německu, vidí ruský vládce obrázek, který už ho těší víc: politiky, kteří sice tvrdí, že chtějí zemi schopnou se bránit, příliš často ale narážejí na vlastní malichernost, nedostatek odvahy či fantomy rusofilní minulosti.
A ještě dál na jihovýchod leží z jeho hlediska pohádková země. Přesněji, země, kde si vyprávíme pohádky o tom, že Putina zažene mýtická „diplomacie“, ať už to znamená cokoliv, a kde je slovní spojení povinná vojenská služba jako drát vysokého napětí - kdo z politiků chce přežít, nesmí se ho ani dotknout.
