Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Televizní stanice Spas provozovaná patriarchátem Ruské pravoslavné církve uvedla na konci června dokumentární film Mumie. Jeho stručná anotace by mohla znít přibližně takto: „Autoři filmu demaskují zednářské, okultní a satanistické motivy, které vedly k mumifikaci Vladimira Iljiče Lenina – člověka, jehož zločinné jednání způsobilo rozklad tradiční ruské společnosti a přivedlo k národnostnímu a územnímu rozdrobení dříve jednotný ruský stát. Pečlivá historiografická, kulturologická a teologická analýza ukazuje, že mumifikace Lenina a jeho umístění v novodobém zikkuratu v pomyslném středu Ruska si kladly za cíl vytvoření pseudonáboženského kultu, jehož účelem bylo zničení tradičního pravoslaví a v důsledku i ruského národa.“
Skutečnost, že se dnes v Rusku objevil film s takovým vyzněním, že je dostupný na všech videoplatformách a že je s velkou pompou a neskrývanou podporou pravoslavné hierarchie premiérován po celém Rusku (jeho sledovanost dosahuje již milionů), je udivující hned z několika důvodů.
Tím hlavním je skutečnost, že moskevský patriarchát narušil nepsanou dohodu, podle níž monopol na interpretaci dějin, obzvláště sovětského období, drží v rukou stát a osobně Vladimir Putin. Ten již v počátcích své vlády položil do základů své neoimperiální ideologie vítězství ve druhé světové, resp. velké vlastenecké válce, které zakládá právo Ruska na rekonstrukci ruského státu v hranicích před dvěma „geopolitickými katastrofami“ – bolševickou revolucí roku 1917 a rozpadem Sovětského svazu.
Jestliže ale s rehabilitací Josifa Stalina (a především jeho zásluhami na válečném vítězství) nemají tvůrci ideologie dnešního Ruska problém a v poslední době se nezastavují ani před zpochybňováním jeho zodpovědnosti za represe třicátých let (mj. aktivně probíhá revize a rušení soudních rehabilitací obětí stalinismu), s výkladem říjnové revoluce je všechno komplikovanější.
Putin na jednu stranu neskrývá svou nepřízeň k Leninovi – hojně citovaný je například jeho výrok, ve kterém ho označil za člověka, který „položil minu pod existenci ruského národa“. Na druhou stranu považuje jeho možné odstranění z mauzolea a pohřbení za příliš citlivou a předčasnou záležitost. Podle všeho se obává, že podobné symbolické gesto by mohlo vnést rozkol do společnosti tak pracně stmelené s pomocí amalgámu, jehož složkami jsou jak tradicionalismus a návrat k imperiálnímu narativu, tak rehabilitace „velké sovětské epochy“, která přinesla Rusku vítězství a světu mír.
Pravoslavných ultrakonzervativců, kteří idealizují předrevoluční období, usilují o nastolení vlády jakéhosi pravoslavného Tálibánu a rádi by škrtli celé sovětské dědictví (snad s výjimkou Stalina jako nositele imperiálních tradic), není zas tolik a Putin se je vzhledem k jejich přílišnému radikalismu snaží držet spíše zkrátka. Kdežto značná část společnosti se k revoluci a sovětské minulosti staví s nostalgickou sympatií, která se u mladší generace mění spíše v neznalost a nezájem než v nepřízeň.
Strašákem, často zmiňovaným samotným Putinem i jeho dvorními ideology, je možný návrat mentality občanské války, opětovného rozdělení ruské společnosti na pomyslné „bílé“ a „rudé“, o něž údajně podvratně usiluje „kolektivní Západ“, aby Rusko oslabil a zničil. A uspěchané a předčasné skoncování s Leninem by k tomu z jejich pohledu mohlo přispět – ostatně podobně, jako například unáhlený zákaz potratů, který v Rusku také nemá společenskou podporu, a Putin se mu proto zatím vyhýbá.
To je hlavní důvod, proč se kremelští ideologové doposud vyhýbali i otázce budoucnosti Leninových ostatků a smířeně k němu mlčela i církevní hierarchie v čele s patriarchou Kirillem. Zjevně nadšená podpora, s níž nyní církevní kruhy přivítaly film Mumie, se v této souvislosti jeví jako jejich nečekaná emancipace a snaha ovlivňovat společenské klima bez předchozí konzultace s vedením státu.
Zelená, kterou dostal film v církevních kruzích, je přitom překvapivá ještě v jednom ohledu. Pomyslná linie „občanské války“ totiž dlouhodobě rozděluje i samotnou pravoslavnou církev – na vyznavače „rudé“ a „bílé“ tradice pravoslavné duchovnosti. Ta první se odvozuje od „konkordátu“, který v roce 1943 s cílem sjednocení společnosti ve vypjatých podmínkách vlastenecké války a v naději na posílení vlivu v zahraničí se zbytky zdecimované pravoslavné církve uzavřel Stalin, resp. NKVD – tehdejší ministerstvo vnitra –, které bylo v té době zodpovědné za vztahy s církví (tedy de facto za její pronásledování).
Tato „tradice“ s nástupem Vladimira Putina k moci a Kirilla na patriarší trůn převážila a dnes se projevuje v okázalé církevní podpoře války proti Ukrajině. Ta „bílá“, dnes spíše upozaděná, je spojená především s exilovou Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí a ideologicky měla vždy blízko k monarchistickým, antikomunistickým a nacionalistickým kruhům; ve třicátých a čtyřicátých letech ve své krajní poloze i k ruské variantě fašismu. Napětí mezi těmito krajními polohami ruského pravoslaví, které v menší či větší míře trvalo celá devadesátá léta, za Putinovy vlády utichlo – ovšem především proto, že „bílá“ exilová církev byla úsilím prezidenta donucena vrátit se do lůna Moskevského patriarchátu.
Za ideologické vyznění filmu Mumie, které podtrhuje antiklerikální, či dokonce satanistickou podstatu bolševismu a v tradicích radikálních proudů exilové církve zdůrazňuje jeho napojení na západní zednářské lóže, je jasně slyšet hlas zastánců „bílé“ pravoslavné duchovnosti. Proč dnes, v podmínkách války, ruský patriarcha svou shovívavostí k podobné interpretaci riskuje nejen roztržku s vedením státu, ale i obnovení konfliktu uvnitř vlastní církve, není jasné. A to tím spíš, že již na začátku června vydala bývalá exilová církev, která si dodnes zachovává určitou autonomii, nezvykle ostré prohlášení, ve kterém zkritizovala ruské vedení za to, že umožňuje obnovování pomníků Josifu Stalinovi a Felixi Dzeržinskému.
Zde je však třeba udělat poznámku: všechny tyto dohady a emoce kolem uvedení filmu jsou spíše pohledem do ne právě početného a značně hermetického světa, v němž boj různých radikálních politických a církevních frakcí o Leninovu mumii může vzbuzovat vášně, a dokonce teologické spory. Realita ale je - a minimálně od konce osmdesátých let byla - jiná.
Velmi přesně ji pojmenovává ruský antropolog a historik Alexej Jurčak ve své knize Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo (Karolinum, 2018), když poukazuje na naprostou vyprázdněnost nejrůznějších rituálů „autoritativního diskursu“ pozdně sovětského období, k nimž bezesporu patřil i kult uctívání „Iljiče“. Jinými slovy – minimálně od perestrojky v Rusku (podobně jako u nás) Lenina nikdo nebral vážně a jeho obraz se postupně proměňoval spíše v jakousi dvourozměrnou pop-artovou ikonu.
V sovětském umění tomu tak bylo doslova: soc-art, jeden z proudů neoficiálního sovětského umění, tak zpodobňováním archetypálních zobrazení sovětských vůdců a symbolů již v 70. letech vstupoval do dialogu s americkým pop-artem. Ale zřejmě nejsymboličtějším vyjádřením tohoto postoje, které se na začátku 90. let těšilo masové pozornosti, bylo vystoupení známého avantgardního umělce a skladatele Sergeje Kurjochina, který v hojně sledovaném pořadu na celostátním televizním programu hodinu zasvěceně a s vědeckou akribií dokazoval, že je Lenin houba.
A tak je to ve skutečnosti dodnes – většina ruské společnosti vnímá postavu Lenina bez zvláštního zájmu, jako jakýsi nepochopitelný mrtvý inventář, který někdo zapomněl v podivné mramorové skříni na Rudém náměstí a na který se hosté hlavního města ze zvědavosti chodí podívat. Kdyby v Rusku zavládly demokratické poměry a bylo by možné o osudu Leninovy mumie rozhodnout v referendu, většina ruských obyvatel by nejspíše bez zvláštních emocí hlasovala pro Leninovo pohřbení vedle jeho matky na Volkovském hřbitově v Petrohradě tak, jak si to přál sám vůdce bolševiků.
Ale to už jsou kdyby. Kdyby se někdo ruských obyvatel 24. února 2022 zeptal, žádná invaze na Ukrajinu by se s největší pravděpodobností nekonala. Ale v diktaturách, jako je ta dnešní v Rusku, se lidí nikdo na nic neptá. Rozhodnutí se přijímá nahoře a pak se obyvatelstvu dávkuje s pomocí televizní propagandy. A v tomto ohledu bude přece jen zajímavé sledovat, jaké důsledky bude mít masové uvedení jinak spíše nezajímavého filmu Mumie na situaci v ruské společnosti a pravoslavné církvi.
