Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Dějiny píší vítězové, a já vyrůstal v komunistickém režimu, kde většina z nás patřila mezi poražené. Ve škole jsme se učili historii, kterou napsal někdo jiný. Vypěstovalo to ve mně alergii na oslavné ódy na Rudou armádu, naši „jedinou osvoboditelku“. A jako Pražák jsem záviděl Plzeňákům, že je osvobodili Američané.
Ruský narativ o druhé světové válce trpí a vždycky trpěl selektivní amnézií. Z oficiálního příběhu vypadlo 21 měsíců, kdy Stalin a Hitler byli spojenci. Pakt Ribbentrop-Molotov nebyl jen kusem papíru: byl výslovným souhlasem se společným rozparcelováním východní Evropy.
Sovětský svaz dodával nacistickému Německu strategické suroviny v ohromném množství. Mimo jiné 820 tisíc tun ropy, 1,5 milionu tun obilí a 130 tisíc tun manganové rudy. Fakta, která nás nutí se ptát: Jak by vypadala Evropa, kdyby Stalin na počátku války Hitlera nepodporoval?
Stalin se přepočítal i v tom, že odhadoval rychlé vítězství v zimní válce s Finskem. Podobně jako nyní Putin, který předpokládal, že Kyjev padne do tří dnů. Ukrajinci stejně jako Finové bojují proti mnohem silnějšímu agresorovi s nečekanou houževnatostí.
Že nakonec Stalin a západní spojenci skončili na stejné straně, nebylo jeho původní volbou. Historická pravda není nikdy černobílá. Sovětský svaz nepochybně nesl hlavní tíhu boje proti nacistickému Německu a zaplatil za to nepředstavitelnou cenou 27 milionů životů. Na východní frontě padly odhadem tři čtvrtiny německých vojáků.
Zároveň je pravda i to, že západní materiální pomoc Sovětskému svazu během války byla monumentální: podle historiků měla hodnotu cca 11,3 miliardy tehdejších dolarů. Dnes by to bylo téměř čtvrt bilionu. Dříve v sovětských (i československých) a dnes ruských učebnicích historie se to ovšem neuvádí.
Ze stejného důvodu je ale dnes směšné, když Donald Trump tvrdí (a napsal to na sociální síť s názvem Truth Social), že USA udělaly pro vítězství nad Hitlerem „mnohem víc než jakákoli jiná země“. Jinak řečeno, přispěchal se stejným narativem, s jakým přišel Stalin po válce a Rusko ho zastává dodnes.
Válce s Hitlerem se koncem třicátých let chtěli vyhnout všichni. A on si prostě bral, co chtěl. S podporou Stalina a za souhlasu západních politiků. Ti se probudili dřív, ale i tak pozdě. V roce 1940 byla jedinou spojeneckou mocností bojující proti nacistům Velká Británie. USA vstoupily do války až po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941.
Trump navrhuje přejmenovat 8. květen na „Den vítězství“, s vysvětlením, že je na čase, aby Amerika začala „znovu slavit svá vítězství“. Protože - jak tvrdí Trump - USA přece „vyhrály obě války“. Vítězství v té první by se podle něj mělo slavit 11. listopadu, což byl až dosud Den veteránů. A v srpnu, kdy kapitulací Japonska 2. světová válka opravdu skončila, se radši slavit nebude nic.
Protože dějiny píší vítězové, a použití atomové bomby je kapitola, do které se nikomu moc nechce.
Čas na radost z vítězství nad Hitlerem byl v Evropě nelítostně krátký. Pro Východ přišly čtyři dekády morální a ekonomické devastace. Pro Západ období růstu a prosperity, na jejichž počátku ovšem bylo morální selhání.
Základní otázka zůstává: Bylo ospravedlnitelné spojit se s jedním nedemokratickým režimem k poražení jiného? Churchill i Roosevelt si vybrali „menší zlo“, ale pro národy východní Evropy to bylo jen vystřídání jednoho tyrana druhým.
Trump jako by to dnes pochopil opačně: Vítězové se poznají tak, že píšou dějiny. Takže se rozhodl je taky psát, s veškerou svou nabubřelostí a nevzdělaností. Možná nechce zůstat pozadu za Putinem, a neuvědomuje si, jak je to pro Evropu celkově ponižující a hloupé.
Oba spolu v tomhle podivně rezonují. Touha oslavovat vítězství v minulých válkách spíš prozrazuje bezradnost z budoucnosti. Velkolepé vojenské přehlídky, zejména ty ze sovětských časů, byly demonstrací síly režimu, který byl slabý a bez budoucnosti.
Amerika dvakrát Evropu zachránila, a ta část Evropy, která byla svobodná, jí za to byla vždycky vděčná. Jsme jí vděční i dnes. Také proto je zbytečné dějiny přepisovat. Může to mít efekt pouze opačný, a Ameriku a Evropu to od sebe vzdálit, což přesně Putin chce. Dělat z výročí války osmdesát let po jejím konci nové politické drama je nešťastné a zároveň komické.
Historii píší vítězové, ale ti bývalí. Mělo by nás zajímat, kdo a jakou napíše budoucnost.
