Z větru a slunce by Česko mohlo vyrábět polovinu energie, říká expert

Je to jedna z největších výzev ležících před Českem, která navíc štěpí politickou scénu. Dekarbonizace vyžaduje razantní snížení emisí oxidu uhličitého, a tedy i přechod na nové zdroje energií a inovace v průmyslu, dopravě či bydlení. Dokáže Česká republika držet krok s Evropou?

Evropský parlament před několika dny podpořil nový klimatický cíl, který počítá do roku 2040 se snížením emisí o 90 procent oproti stavu z roku 1990. Až pěti procentních bodů z tohoto závazku budou moci členské státy EU dosáhnout prostřednictvím nákupu takzvaných mezinárodních kreditů – tedy tím, že finančně podpoří projekty snižující nebo zachycující skleníkové plyny jinde ve světě.

Návrh prošel pohodlnou většinou, nicméně proti byl například český europoslanec Ondřej Knotek (ANO), který jeho přijetí nepovažuje za „dobrou zprávu pro českou ani evropskou ekonomiku“. A nesouhlasili ani europoslanci ODS, kdy třeba Alexandr Vondra uvedl, že se schválený návrh „neodvratně dotkne peněženek všech obyvatel“.

Podle zakladatele a ředitele projektu Fakta o klimatu Ondráše Přibyly, který je hostem středečního dílu podcastu 5:59, jde ale v případě stanovení nového klimatického cíle především o logický krok, jenž zapadá do směřování Evropské unie. Sedmadvacítka totiž ve snaze zastavit nebo alespoň zmírnit dopady klimatické změny už před lety vyrazila směrem k energetické transformaci.

Jenže kroky spojené se snižováním emisí nemusí být podstatné „pouze“ kvůli samotnému klimatu. Přibyla upozorňuje i na další potenciální a výrazné benefity, ať už se jedná o geopolitiku, nebo energetickou bezpečnost. Například vypočítává, že na dovoz fosilních paliv Česko každým rokem vynaloží asi dvě procenta svého HDP. A navíc se vůči dodavatelským zemím – dříve Rusku, dnes mimo jiné arabským státům – zároveň ČR dostává do obtížného postavení, které se tito hráči snaží využít.

V neposlední řadě je pak podle experta nutné vnímat probíhající „elektrotechnickou revoluci“ ve světě, jejímiž tahouny v různých oblastech jsou často mimoevropské země.

„Můžeme se bavit o tom, jak toho dosáhnout, ale v Evropě potřebujeme jasné, dlouhodobě čitelné a stabilní prostředí, aby se mohl rozvíjet byznys. To podle mě nejde moc zpochybňovat,“ říká Ondráš Přibyla s tím, že právě klimatické cíle jsou nástrojem, jak takové prostředí vytvářet.

Snaha snižovat emise je přitom z Přibylova pohledu jednoznačně vhodnější cestou než dekarbonizaci vzdát a soustředit se na pouhé přizpůsobení se změnám klimatu a jejich dopadům. „Studie v zásadě konzistentně říkají, že snaha adaptovat se na nezpomalovanou klimatickou změnu je řádově desetkrát dražší než investice do zpomalení,“ upozorňuje s tím, že na některé možné změny se navíc ani reálně adaptovat nejde – například na to, jakým způsobem by se na počasí v Evropě projevil případný kolaps Golfského proudu.

A jak se snižování emisí, k němuž se v rámci Unie zavázala, daří samotné České republice?

„Řekl bych, že v Česku se dekarbonizace děje tak trochu náhodou,“ podotýká Ondráš Přibyla, podle něhož politická reprezentace za posledních 30 let v podstatě nevytyčila jasný a strategicky významný cíl. „Přesto Česko od roku 1990 snížilo emise skoro na polovinu – hlavně ale proto, že jsme tady (původně) měli neefektivní a nekonkurenceschopný průmysl,“ dodává expert.

I tak je ale z hlediska podílu obnovitelných zdrojů ve svém energetickém mixu současné Česko na chvostu evropského žebříčku. Zatímco premianti jako Dánsko nebo Portugalsko z nich v roce 2024 získávaly okolo 80 procent elektřiny , Česko jen asi 15 procent. Výše jsou už i státy jako Polsko nebo Maďarsko, ačkoliv dříve podle Přibyly bojovaly s nálepkou energeticky „špinavých“ zemí.

Geografie a povaha krajiny přitom ani v případě Česka nejsou výmluvou. „Přírodní podmínky je potřeba brát jako hřiště, na kterém hrajeme. Nemůžeme prostě hrát stejnou hru jako Rakousko, protože nemáme alpské řeky. Ale máme přírodní podmínky na to, abychom polovinu své elektřiny dodávali z větru a slunce,“ míní zakladatel a šéf projektu Fakta o klimatu.

Česko si nicméně podle Přibyly postavilo do cesty administrativní bariéry, kvůli kterým jde rozvoj obnovitelných zdrojů jen pomalu. Například od některých developerů prý ještě před nějakými dvěma lety slýchával stížnosti na to, že postavit větrnou elektrárnu v Česku kvůli všemožným povolovacím řízením může trvat třeba až devět let. „To je časový horizont, do kterého jako investor nepůjdete, protože samotná stavba se dá zvládnout za šest až sedm měsíců,“ poukazuje host podcastu 5:59.

Zároveň je podstatné to, odkud se tuzemské emise vlastně berou. Detailní pohled nabízí Atlas dekarbonizace Česka, který iniciativa Fakta o klimatu nedávno vydala a podle kterého necelou polovinu emisí (48 procent) produkují velké podniky jako uhelné elektrárny, teplárny, rafinerie, cementárny nebo ocelárny. Tři desítky největších fabrik vypouští dokonce celých 44 procent českých emisí.

Druhá polovina (52 procent) emisí skleníkových plynů v Česku pak pochází z přibližně 6,5 milionu osobních automobilů, zhruba dvou milionů rodinných a bytových domů nebo souvisí například se zemědělskou produkcí.

Podle Ondráše Přibyly je přitom takový přehled užitečný už proto, že ohledně velkých emitentů, jakými jsou právě velké továrny a fabriky, jsou účinná jiná opatření než u těch malých v podobě domácností a malých firem.

V případě velkých provozů poukazuje expert na roli regulace, nastavení trhu, možné technologické proměny a také prodražení negativních externalit (tedy například vypouštěných emisí) pro jejich původce – typicky prostřednictvím v poslední době tolikrát skloňovaných emisních povolenek.

Možnosti snižovat emise na straně domácností pak podle Přibyly nahrává to, že už se dnes s touto dekarbonizací nevážou tak vysoké náklady jako dříve. Až se například ceny nových elektromobilů sníží na úroveň vozidel se spalovacími motory – k čemuž se postupně přibližují –, odpadne jeden z velkých důvodů, proč se rodiny nákupu elektrického vozu zatím mohly vyhýbat.

„K tomu je pak potřeba vytvořit takovou síť nabíjecích stanic, která to bude zvládat. Ale můžeme tam směřovat, to není technologicky příliš náročné ani příliš drahé. Dá se to zvládnout, když se pro to rozhodneme,“ míní expert.

Podobně jako třeba u zateplení domu – které má rovněž dopady na produkované emise – se tak podle Ondráše Přibyly stává pořízení nového elektromobilu primárně investičním rozhodnutím, a nikoliv záležitostí lifestylu. „Dekarbonizace se ve většině případů netýká toho, jaký máte životní styl, ale toho, pro jaké investiční rozhodnutí se rozhodnete,“ dodává ředitel projektu Fakta o klimatu.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, do jaké míry je podle Ondráše Přibyly vhodnou cestou pro Česko rozvoj jaderné energetiky a co může v otázkách týkajících se dekarbonizace přinést pravděpodobná budoucí vláda. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.