Komentář: Měsíc ve válce. Jde o životy a svobodu, vše ostatní je stranou

Před měsícem se svět obrátil naruby. Ruský diktátor Putin vstoupil na cizí území a rozpoutal tam peklo. Válka se ze zpráv ze vzdálených míst světa přelila do našeho každodenního slovníku. A do našich životů.

Po měsíci se nám jeví spousta věcí jasnější než kdykoliv předtím.

Víme, co je čiré zlo, které neváhá zabíjet civilisty, včetně žen a dětí: Putin.

Víme, o co mu jde: pouštět hrůzu na celý svět, brát si, co se mu zachce, a vlastní národ kvůli tomu držet v izolaci.

Víme taky, že se opravdu vyplácí zlu tvrdě vzdorovat: původní ruský plán na rychlé dobytí Ukrajiny vzal odporem napadeného národa zasvé.

Víme, že boj proti zlu sjednocuje svět: západní státy, ale i řada jednotlivých firem došly k rychlému poznání, že je nutné volit tvrdé sankce a vojensky pomáhat Ukrajině.

Poznali jsme, jakou sílu má lidskost a jak ji ve velkém projevit: neuvěřitelná vlna solidarity a pomoci lidem prchajícím před válkou prostě dojme každého, kdo má srdce.

S úctou najednou pozorujeme gesta politiků: podpora napadené Ukrajině a prezidentu Zelenskému přímo v ostřelovaném Kyjevě od českého premiéra a jeho dvou „protějšků“ z Polska a Slovinska si prostě zaslouží uznání. Jsme v tom s vámi, Ukrajino!

A víme už taky, že ačkoliv i válka – tak jako všechno na světě – postupně bohužel zevšední a otupí naše smysly, nedá se prostě jen říct: už nám s tím dejte pokoj!

Ani v nejmenším tu nejde o konflikt mezi dvěma státy, který nás nemusí zajímat. Na to už snad všichni pochopili, jak se zlo neboli Putin dokáže a chce rozpínat. Historická paměť a tragická zkušenost ze sovětské okupace z roku 1968 jsou v tomto do jisté míry česko-slovenskou výhodou.

Během prvního měsíce války (kéž by byl i měsícem posledním!) doznaly jistých změn i naše životní priority a společenské hodnoty.

Když jde o životy a svobodu, musí jít to ostatní stranou. I pohodlí a komfort, na které si v mnoha směrech západní společnost ráda a logicky přivykla. Není-li život a svoboda, je prostě komfort marný.

Stejně tak marní jsou populisté a nadbíhači hlasům od vystrašených voličů. Není pro to dnes lepšího důkazu, než je potupné zmizení ze scény, jaké v posledním měsíci předvedl prezident Zeman, jinak dlouholetý Putinův sympatizant, který se vysmíval všem varováním před ruským vlivem. Nebo trapné promazávání starých facebookových statusů adorujících šéfa Kremlu, což je zase disciplína, v níž teď vyniká předseda SPD Okamura.

Pokračující válečný stav, který s sebou logicky nese také masivní vlnu lidí prchajících před válkou, bude jistě v dalším období přinášet i spoustu nepěkných situací.

Jakmile sobeckému postoji „sami máme málo“, který už pár týdnů probublává na sociálních sítích a v internetových diskuzích, půjdou naproti naši populisté, může se tu snadno rozhořet silná celospolečenská krize. Věřme, že kompetentní úřady a instituce jsou si mimořádné citlivosti spojené s přílivem uprchlíků vědomy a že dokážou i za pomoci darů mnoha donátorů přispět k co nejlepší integraci nových obyvatel – ať už dočasných, či trvalých – do českého prostředí.

Ale i pro takové situace platí a bude pořád platit, že viníkem je agresor, tedy Putin, ne jeho oběti. Zavírání očí před touto realitou by znamenalo jediné – příštím terčem se můžeme stát sami. Ověřeno na Krymu, Donbasu a teď na celé Ukrajině.

Válku, její hrůzy i civilní důsledky, jako je příliv nešťastných uprchlíků, si nikdo normální nikdy přát nemůže. Je to zlo a zlo musí být poraženo.

Teprve pak se může život nás všech začít vracet do normálních kolejí. I když to při destrukci ukrajinských měst způsobené ruským bombardováním bude trvat dlouho – jiné cesty není.