Hlavní obsah

Čtyři týdny české pomoci. „Bylo nám hloupé, že jsme u někoho doma,“ říká žena

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Inna a její dva synové se pomalu zabydlují v bytě, který jim poskytla česká rodina.

Reklama

23. 3. 16:45

Uplynuly čtyři týdny od začátku ruské invaze na Ukrajinu. A stejně dlouhá doba od chvíle, kdy se Češi zapojili do pomoci ukrajinským uprchlíkům, kteří museli opustit své domovy. Co jim dosud Česko nabídlo?

Článek

Učitelka matematiky na vysoké škole Inna Kolyadenko se svými dvěma syny se do Česka dostala až před týdnem. Dlouhou dobu strávila ve Lvově na západě Ukrajiny. Rodina pochází z Kyjeva a trvalo, než se dostala až na hranice. Manžel a táta zůstal ve městě a zapojil se do domobrany. Rodina teď sedí na tmavé pohovce malého obývacího pokoje kladenského bytu, kam se předchozí večer nastěhovali. Díky dobré vůli české rodiny.

„Vidíte? Tady je náš byt v Kyjevě. Okna vysklila tlaková vlna, protože raketa dopadla přímo na dům proti nám,“ ukazuje Inna na telefonu fotky, které jí posílá manžel z Ukrajiny.

První pomoc

Ukrajinci se do Česka dostávají nejčastěji přes Polsko a Slovensko. Pokud nemají sjednaný odvoz od hranic, přijíždějí linkovými autobusy nebo vlakovými spoji. Například v Praze na Hlavním nádraží i na Florenci tak vznikl prostor pro úplně první pomoc uprchlíkům, kteří dorazí do Česka.

Dění na Ukrajině sledujeme v online reportáži:

První týdny byly ve znamení zmatků. Pomáhat uprchlíkům začaly okamžitě humanitární a neziskové organizace, které s tím mají zkušenost již ze syrské uprchlické krize. Svoji činnost obnovila Iniciativa Hlavák, jejíž dobrovolníci pomáhají zorientovat se v prvních krocích po městě. Do procesu se ale zapojila i vedení měst po celé republice a Ministerstvo vnitra. Sladění všech složek pomoci působilo ze začátku velmi roztříštěně.

Po několika dnech, respektive týdnech, se ale pomoc zkoordinovala, na Hlavním nádraží mají uprchlíci i dobrovolníci zázemí, funguje tam občerstvení i tlumočení.

Pokud Ukrajinci nepřijedou v noci nebo pozdě večer, jejich první kroky míří do tzv. Krajských asistenčních center pro uprchlíky (zkráceně KACPU). Tam si mohou vyřídit nutnou administrativu, zapsat se cizinecké policii (to v prvních dnech museli přímo na policejní centrále, kde se tvořily hodinové fronty). V KACPU si lidé mohou sehnat i ubytování a další nezbytnosti alespoň na pár týdnů dopředu.

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Ukrajinka Inna ukazuje fotku se svým manželem, ten musel zůstat v Kyjevě, aby bránil město.

Kde složit hlavu?

Mnoho Ukrajinců si shání bydlení na vlastní pěst. To je případ i Inny Kolyadenko. Ze Lvova jeli autobusem přes polské hranice a ještě po cestě si zařídili noc v hostelu, kde nechali poslední hotovost, kterou s sebou vezli.

Do Česka měla rodina namířeno od začátku. „Moje maminka překládala z češtiny do ukrajinštiny ještě za Československa. Známe kulturu a známe Česko,“ vysvětluje sympatická dlouhovlasá brunetka, která má na sobě tradiční ukrajinskou vyšívanou košili.

Češi začali téměř okamžitě s prvními uprchlíky na hranicích nabízet svoje vlastní byty, pokoje i zahradní domky lidem, kteří z Ukrajiny prchají před válkou. Ministerstvo vnitra zřídilo e-mailovou schránku, kam se lidé hlásili s volnými místy a postelemi. V praxi to ale vypadalo a stále ve většině případech vypadá, že Ukrajince s hostiteli propojují facebookové skupiny a kontakty známých.

Uprchlíci v Česku

Podle premiéra Petra Fialy (ODS) přišlo do České republiky od začátku ruské invaze asi 300 tisíc ukrajinských uprchlíků. Na cizinecké policii a v asistenčních centrech se zaregistrovalo asi 117 tisíc z nich. 80 procent z nich jsou ženy. Děti pod patnáct se registrovat nemusí, je jich z celkového množství lidí asi 35 procent. Nejvíce ukrajinských uprchlíků je stále v Praze. Podle Ministerstva vnitra je jich asi 53 tisíc.

Ubytování, které zajišťuje stát, jsou většinou ubytovny nebo dočasně tělocvičny a jiné velkokapacitní prostory. Ve hře je stále i stavba modulárního bydlení. O finanční pomoc na toto požádala ČR Evropskou unii.

Před dvěma týdny byla živá také otázka stanového městečka. Navrhovala to ministryně obrany Jana Černochová (ODS). Česká armáda se podílela na výstavbě stanového městečka i na slovensko-ukrajinských hranicích. Zrealizovat tento scénář ale v České republice zatím nedával smysl.

Inna a chlapci měli štěstí v neštěstí. Dostali náhodnou nabídku složit hlavu alespoň na pár dní v rodině mluvčího pražských hasičů Martina Kavky. „Bylo nám tak hloupé, že jsme u někoho doma, že jsme se první den sami vydali na Hlavní nádraží najíst se instantní polévky v humanitárním centru,“ líčí Ukrajinka. Druhý den už se ale nechali pohostit a ochutnali i česká jídla.

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Rodina ukrajinských uprchlíků alespoň na nějakou dobu našla domov na Kladně.

„Uvařila jsem taky pro všechny. Pravý ukrajinský boršč,“ ukazuje Inna fotky v telefonu, na nichž stojí u plotny s obrovským hrncem plným polévky.

Nutná administrativa

Každý uprchlík si musí, pokud chce zůstat na území České republiky, vyřídit nutnou administrativu. Až do úterý měli Ukrajinci nárok na tzv. víza strpění ve zjednodušeném režimu, která jim úřad automaticky na rok přidělil bez jakékoliv další administrativy. V platnost totiž vstoupil tzv. lex Ukrajina a uprchlíci tím získají statut cizince s trvalým pobytem, s přístupem k sociálnímu zabezpečení i zdravotnímu pojištění a volný vstup na trh práce.

Mezi další nutné zastávky pro ukrajinské uprchlíky patří i registr na cizinecké policii. V prvních pár dnech války se u sídla české cizinecké policie na pražském Žižkově tvořily mnohahodinové fronty. Vše už se dá zařídit v asistenčních centrech všude po republice, a není tak nutné jezdit do Prahy na jedno místo.

Asistenční centrum navštívila hned druhý den po příjezdu do Prahy i Inna. Našla si informace na internetu a přijela i se syny na Vyšehrad, kde čekali celý den, než na ně vyšla řada.

„Vůbec mi to nevadilo. Pořád nám někdo nosil kávu, čaj nebo občerstvení, bylo to úplně v pohodě,“ dodává Ukrajinka a opakovaně chválí Čechy za to, jak jim pomáhají.

Dávky a práce

Od pondělí si ukrajinští uprchlíci mohou žádat o humanitární dávku ve výši pěti tisíc korun. „Vidíte, to od vás slyším poprvé, za to děkuji,“ reaguje na informaci Inna a dodává, že si chce ale co nejdříve najít práci. „Nechci jen tak sedět a čekat, že mi cizí stát bude vyplácet peníze,“ říká. S vízem strpění totiž může pracovat i bez pracovního povolení.

Nejdřív se chce ale učitelka matematiky naučit alespoň trochu česky. „Půjdu ráda pracovat kamkoliv, kde zatím nebudu potřebovat tolik mluvit česky,“ přiznává a doplňuje, že už se začali jazyk učit společně se syny.

Jeden z nich je teprve šestiletý. Na Ukrajině letos nastoupil do první třídy a i tady se ho chystá co nejdřív matka zapsat ke školní docházce. „Musela jsem se smát, když jsem zjistila, že tady kladenská základní škola sídlí na ulici Ukrajinská,“ dodává.

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

„Nechci sedět doma a čekat, až mi cizí stát bude platit dávky,“ říká odhodlaně Inna.

Druhým Inniným synem je šestnáctiletý Bohdan. Ukrajinský školní systém je dost odlišný od toho českého, takže už v tomto věku má chlapec dokončené středoškolské vzdělání a může se hlásit na vysokou školu. V Kyjevě chtěl studovat inženýra v elektromobilitě. I v Česku by rád mířil technickým směrem. „Také mě ale asi bude čekat jeden rok jen studia češtiny,“ zmiňuje se.

Bohdan se se svým kyjevským spolužákem, který také utekl do Česka, vydal v minulých dnech na obhlídku českých vysokých škol. Našli si na mapě, kde sídlí jaká instituce, a snažili se zjistit víc. Odradilo je ale prý to, že byl u každého vchodu vstup pouze na studentskou kartu a oni se s lámanou angličtinou vlastně neodvážili dál.

Také Inna už si zkusila, jaké to je, bloudit cizím městem, ve kterém jí lidé nerozumí. Byla právě na úřadu práce, když zjistila, že se jí zablokoval telefon. Zapomněla, že má v telefonu českou SIM kartu a třikrát zvolila špatný PIN kód. Bez telefonu, a tedy bez mapy byla najednou zcela ztracená a snažila se dostat na nádraží – to bylo jediné české slovo, které si pamatovala. Nakonec se jí to povedlo tak, že se každých sto metrů ptala někoho na cestu, měla štěstí a na ulici natrefila i na Ukrajince.

Čtyři týdny války na Ukrajině

Foto: Seznam Zprávy, ČTK, Profimedia.cz

Čtyři týdny války na Ukrajině.

V noci ze středy na čtvrtek (z 23. na 24. února) vtrhla ruská armáda na Ukrajinu. Seznam Zprávy připravily sérii textů, analýz a rozhovorů ke čtyři týdny trvající válce.

VÁLKA DEN PO DNI – chronologický přehled, jak postupovaly boje v prvním měsíci.

TVÁŘE MRTVÝCH – Jména, fotografie a osudy konkrétních obětí války.

VĚŘÍTE PUTINOVI? – Jak se změnil pohled Rusů na jejich prezidenta?

NA VÝCHODNÍ FRONTĚ – Pohled experta na válku jako vojenskou operaci.

JÁ, UKRAJINEC – Konkrétní zkušenost ukrajinského uprchlíka.

RUBLY, HŘIVNY, KORUNY – Jak Rusko, Česko a Západ zvládají ekonomické dopady války.

KOMENTÁŘ ŠÉFREDAKTORA – Co nám válka dala, když tolik ničí.

Jak pomoci?

Češi pomáhají. Na tom se shodne jak rodina Inny Kolyadenko, tak tvrdá data. K minulému týdnu obyvatelé Česka přispěli na pomoc Ukrajině více než 2,7 miliardy korun. Je to tak již nyní rekordní částka, kterou jednorázově Češi vybrali v humanitární akci.

Nejvyšší částku vybrala nezisková organizace Člověk v tísni, ukrajinské velvyslanectví v ČR, Post Bellum nebo Český červený kříž. Z těchto financí se nejčastěji platí humanitární pomoc, kterou organizace posílají speciálními vlaky přímo do zasažených oblastí. Ukrajinské velvyslanectví sbírá peníze konkrétně na vojenský materiál.

Češi ale nepomáhají jen finančně, asistenční centra nebo Iniciativa Hlavák může fungovat i díky množství dobrovolníků, kteří chodí pomáhat s organizací nebo občerstvením.

„Překvapilo mě to a nečekala jsem tak obrovskou vlnu solidarity a pomoci,“ dojímá se na konci rozhovoru Inna. „Jasně, teď máme všechno. Možná ale časem pro mladšího syna budu potřebovat větší oblečení, protože hrozně rychle roste, a taky školní pomůcky,“ zmiňuje přeci jen položky, se kterými bude ještě potřebovat pomoct, než se jí podaří najít práci.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované