Článek
Nic není tak krátkozraké jako domnívat se, že rozkrájení světa do vlivových sfér velmocí by bylo správným krokem, protože by planetě zaručilo stabilitu.
Konkrétně ve smyslu, že když si Donald Trump imperiálním způsobem zabere Grónsko, bude klid. Prostě že to zapůsobí jako vyvažovací moment vůči psychopatologické snaze Vladimira Putina ovládnout Ukrajinu, případně vůči asi dost podobně zamýšlenému záměru Si Ťin-pchinga ohledně Tchaj-wanu.
Je dost lidí, kteří si to myslí. Někteří dokonce sedí coby zákonodárci v Poslanecké sněmovně. Vyjadřují pochopení když ne pro postup chamtivých soudruhů z Moskvy nebo Pekingu, pak celkem nepokrytě pro Trumpův zálusk na obrovský strategický ostrov severně od Dánska patřící Dánskému království.
Přitom by je ale velmi urazilo, kdyby měli uznat, že za jiných časů by s takovým přístupem logicky museli tleskat i Mnichovské dohodě či paktu Molotov–Ribbentrop. Nebo že podle nich Charta 77 nemohla být ojedinělým hrdinským činem, nýbrž asi pouhou trestuhodnou hloupostí, když objektivně vzato narušovala jeden takový klídek – zpečetěný a hlídaný dobyvačnými, na „věčné časy a nikdy jinak“ projektovanými choutkami SSSR.
Vtip je v tom, že Putin je nepřátelský maniak, podobně jako jeho čínský kolega. Na tom se ještě nějak napříč českou scénou shodneme, i když to bohužel často velmi drhne. Leč Trump je formálně spojencem. Vládne zemi, která stojí – nebo dosud stála – v čele svobodného světa. Proto je jeho územní žravost tím, na čem se nyní v české politice opravdu láme chleba.
„Musíme prosazovat české národní zájmy, nikoliv kádrovat velmoci,“ prohlásil nedávno v ČT při debatě o Grónsku člen zahraničního výboru Jindřich Rajchl z poslaneckého klubu SPD a dodal směrem k Trumpovi, že podle něj není nutné „někoho planě odsuzovat“.
V podobném duchu se do debaty přidal šéf téhož výboru. „Není to černobílé, hledá se nové uspořádání,“ uvedl Radek Vondráček z ANO a doporučil se při úvahách o ostrově podívat na glóbus, jako že geografie nabízí dostatečná odůvodnění pro Trumpův úmysl. Pro úplnost dodejme, co prezident USA opakovaně a výslovně zdůrazňuje: Nevylučuje, že se Grónska zmocní vojenským způsobem.
Prostě by na to šel podobně jako Putin. Patrně by jen volil méně krvelačné dekorum. Což si ale přál kremelský vládce původně též, když si vzpomeneme na počátek invaze z února 2022.
Ministr zahraničí Petr Macinka z Motoristů vydal prohlášení, v němž stojí: „Česká republika je přesvědčena, že i nyní existuje prostor řešit záležitost ohledně Grónska prostřednictvím dialogu mezi Dánskem a Spojenými státy. Jsme připraveni do tohoto dialogu přispět způsobem, aby se celá tato záležitost co nejdříve uklidnila.“
Zní to sice krapet kulantněji než prostoduchá slova Rajchla a Vondráčka, jenže o jakém dialogu Macinka mluví, když jedna země chce neomaleně zabrat kus druhé? A chce snad do toho dialogu „přispět“ jinak než tak, jak mluví vláda v Kodani, tedy že ostrov je dánský? Proč se Česko za Dány jednoznačně nepostaví?
Na rovinu řečeno, představitelé vládní koalice vyjadřují odpor vůči mezinárodnímu systému založenému na nepřípustnosti změn hranic silou. Schvalují destrukci řádu, jenž je postavený na vládě práva, solidaritě, svobodě, demokracii – a tím pádem, nutno k tomu zdůraznit, i na Evropské unii coby organizaci symbolizující toto všechno.
Dostávají se na stejnou loď s těmi v minulosti, na které pohlížíme s opovržením. Co byla dřív rudohnědá košile, to je nyní červená kšiltovka, konkrétně pokud jde o jejich myšlenkové pochody vyvolané tím, čemu se ve světě teď začalo říkat „Donroeova doktrína“.
Je to slovní hříčka, vztahující se k Monroeově doktríně z počátku 19. století. Pravila, že podle USA se tehdejší evropské mocnosti už nemají právo vměšovat do záležitostí zemí na amerických kontinentech. Teď, za vlády Dona, je to otočené. Evropské země by měly pozbýt práva vyjadřovat se k tomu, co chce Amerika dělat u nich.
Rus si bere vše
Sebevědomost české zahraniční politiky, po níž stávající vládní koalice vehementně volá, se tak tváří v tvář věcem ohledně Grónska obrací v pouhou frašku a ohýbání hřbetů. Snad jediná věc by to mohla – sice cynicky a zbaběle, leč přece jen – ospravedlnit. Kdyby z poklonkování před imperialismem plynulo, že si tím Česko zajistí svobodu a stabilitu své demokracie.
To bychom však nesměli být na ničím dvorku. Jenže jsme na tom ruském. A uvázneme na něm ještě více, pokud Trump poskytne Putinovi vzpruhu tím, že se zachová stejně jako on.
Pro ty, kdo snad zapomněli. Důkazem ruských apetitů jsou Vrbětice, kdy dva moskevští agenti vyhodili do povětří sklady armádní munice.
A pak tu je také známé ultimátum vydané 15. prosince 2021, dva měsíce před invazí na Ukrajinu, v němž Kreml požaduje dvě věci: Zaprvé zákaz vstupu do NATO pro Ukrajinu a jiné postsovětské státy a za druhé zákaz aliančních vojsk i zbraní v zemích, které dříve patřily do sféry sovětského vlivu, tedy také v Česku. Putin chce, aby se i z Česka stala jakási nárazníková zóna, vystavená ruskému vlivu.
Pokud Trump silou zabere Grónsko, padnou argumenty, proč by se ultimátu nemělo vyhovět. Či jinak: Stane-li se z mezinárodní arény „doupě lupičů“, jak před pár dny varoval německý prezident Frank-Walter Steinmeier, dojde nakonec i na český rybníček, i když se teď ještě může zdát, že je v závětří. Slepota lidí určujících nově českou zahraniční politiku je zarážející.
