Článek
Zmučená těla dětí, znásilněných školaček i popravených civilistů s rukama spoutanýma za zády ledabyle rozházená po ulicích na dohled od Kyjeva. Ruští vojáci dopadení s tlumoky naloupených bankovek a šperků. Tyto obrazy moskevské agrese už několik dní ruší klidné spaní Evropy.
Krutostí ohromená planeta se učí nová jména: Buča, Mariupol, Irpiň. Jindy cyničtí politici ustupují koncentrované hrůze a v emotivních vystoupeních slibují vyšetření kremelských válečných zločinů.
V tu samou chvíli jdou k volebním urnám Maďaři a Srbové. V relativně svobodných volbách, bez bodáků v zádech. Ve funkcích potvrzují premiéra Viktora Orbána i prezidenta Aleksandra Vučiće. Tedy vůdce, kteří ruskou agresi odsoudili jen neochotně, opatrně a zřejmě až po vnějším nátlaku. Politiky, kteří se dlouhé roky přátelí s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a jeho oligarchům doma přihrávají strategické kšefty. Populistické lídry, kteří si nepotrpí na sebevědomé občany, nezávislou justici ani na svobodná média.
Novináři jsou často právem kritizováni pro přirozený sklon srovnávat stěží srovnatelné. Ano, situace obou zemí je odlišná. Maďarsko je členem Evropské unie i NATO a dosud požívá všech bezpečnostních záruk západního světa. Což nic nemění na tom, že Viktor Orbán v posledních týdnech fakticky vyhlásil neutralitu. Coby obratný i pragmatický manipulátor slíbil Maďarům, že jich se krveprolití u ukrajinských sousedů zkrátka týkat nebude. A své obranné alianci, která se jednoznačně postavila za Ukrajinu, dokonce odepřel třeba jen možnost přepravovat přes maďarské území zbraně určené pro Kyjev.
Orbán už dvanáct let mění Maďarsko v upatlaně konzervativní, kuchyňsky nacionalistický skanzen básnící o někdejší velikosti všemi zrazeného Uherska. Nešetrnými zásahy do nezávislosti demokratických institucí ale dlouhodobě testuje i trpělivost západních struktur. A jakkoli mu zatím všechny eskapády prošly, tentokrát už může narazit. Hrozí zánik středoevropského formátu V4, který se stejně dávno přežil a valný význam nemá. Zjevně zklamaná Evropská unie by ale teď Orbánovi mohla sáhnout i na peníze, nemluvě o vcelku logických tendencích zpochybnit členství Budapešti nejen v EU, ale i v NATO.
Srbsko a jeho prezident jsou v jiné situaci. Se Západem zatím jen koketují a tento flirt se dvakrát nedaří. Bělehrad totiž zase pěstuje kult ukřivděnosti vůči Západu, který se projevuje až afektovaným odporem k NATO. Tento sentiment se stal klíčovou součástí bělehradské politické identity poté, co aliance koncem 90. let proti Srbsku vojensky zasáhla v souvislosti s krvavými událostmi v Kosovu. Vučić dokonce na počátku ruské invaze vznesl dokonale absurdní požadavek, aby Ukrajina, která není členem NATO, veřejně odsoudila 23 let starý alianční útok proti Srbsku. Pak se prý dočká bělehradské solidarity.
V případě EU je ale Vučić mnohem pragmatičtější než Orbán. O náklonnost EU stojí už proto, že s členskými státy dnes realizuje zhruba dvě třetiny své obchodní výměny. Po nynějších prohlášeních z Bělehradu by ale o srbském vstupu do evropského klubu uvažoval jen unijní sebevrah.
Ať už byly jejich motivy jakékoli, maďarští i srbští voliči Evropu v těžké hodině zklamali, ba opustili. Svými hlasy dali najevo, že obyčejnou úctu k lidskému životu – o sdílených evropských hodnotách nemluvě – považují za sentimentální veteš. Že tím jediným důležitým je (jejich) národ.
Takový postoj napovídá, že Evropa ještě zdaleka není poklidným, vlastně nudným muzeem bývalých válek. A že především na kontinentálním východě dřímají atavistické pudy zakonzervované komunistickou strnulostí, které hrozí kdykoli přerůst když ne v další vojenský konflikt, tak jistě v etnickou nenávist.
