Článek
Donald Trump vysněné dohody nedosáhl. Když narazil u Vladimira Putina, přehodil peška (opět) Volodymyru Zelenskému. Ukončení války je teď prý na něm. Sankce, kterými Trump ještě nedávno Moskvě hrozil za protahování její útočné války, jsou v nedohlednu. Putin mezitím jenom originálně zopakoval, že je třeba odstranit „prapůvodní příčiny“ války a obvinil Ukrajinu a proradné Evropany.
Zní to jako fiasko. Při hlubším ohledání ale výsledek není tak docela jednoznačný.
Zaprvé, ano, výsledek je jasná Putinova taktická výhra.
Diplomatická jednání s geopolitickým rivalem nejsou odměna za jeho dobré chování, ale nezbytnost pro zachování rovnováhy v mezinárodních vztazích. V tomto případě nicméně už jenom konání schůzky na nejvyšší úrovni Putinovým vítězstvím bylo. Jen před pár týdny hrozily Spojené státy Rusku sankcemi. Teď sankce nejenom zdá se Rusku nehrozí, ale summit Putinovi propůjčil cenné uznání doma i navenek, aniž by musel sám, aspoň pokud víme, učinit jediný vstřícný krok. Aspoň pokud nepočítáme mlhavé přísliby nových jednání o kontrole jaderného zbrojení nebo investičních příležitostí v ruské Arktidě – které nejsou ústupky, ale pro ekonomicky upadající ruský stát dlouhodobá nezbytnost.
Zadruhé, Trump Ukrajinu pro americké zájmy nicméně neobětoval.
Cena, za kterou by Moskva souhlasila s dočasným příměřím, by byla velmi vysoká. To je pravda, ale samo o sobě to také nebyla záruka, že Trump nekývne. Byť to nebylo v tuto chvíli moc pravděpodobné, mohl souhlasit s dohodou v podobě, která by znamenala faktickou ukrajinskou kapitulaci, a potom se snažit takovou dohodu Kyjevu vnutit. A varovat Evropany, ať si Ukrajině netroufají slibovat pomoc a jeho sen o míru mu pokazit – protože by tak mohli přijít o vlastní bezpečnostní záruky, které od Američanů dostávají prostřednictvím NATO. Nebo mohl kývnout na podobu dohody, která by sice kapitulační nebyla, ale vedle stvrzení ruské kontroly nad okupovanými územími by oslabila budoucí obranyschopnost Ukrajiny. Ta by ji mohla odmítnout, ale náklady v podobě přetnutí americké vojenské podpory by byly velmi vysoké.
Nic z toho se nestalo. Přispěli k tomu i Evropané, kteří věnovali poslední týden trpělivé drobné práci, aby předešli možným katastrofálním škodám. Jejich úsilí by nemělo šanci na úspěch, kdyby na americké straně nebyla ochota jim naslouchat. I tuto pozornost Washingtonu si ale museli vydobýt. Naopak kremelská strategická propaganda ohlašující bezprostřední zhroucení ukrajinské fronty a dokládající to taktickými úspěchy na Donbase, dosaženými za cenu nejvyšších poměrných ztrát od začátku invaze, úspěšná nebyla.
Za třetí, diplomatické zisky, které si Rusko odváží z Aljašky, neznamenají zásadní proměnu reality, která je pro něj dlouhodobě nepříznivá. Na frontě postupuje pomalu (za poslední rok jeho postup znamenal rozšíření okupovaného území o zhruba 5000 kilometrů čtverečních, tj. asi 0,8 % ukrajinského území, zatímco okupováno zůstává kolem 20 % mezinárodně uznaného území Ukrajiny, proti 27 % na jaře 2022) a za cenu velkých ztrát. Zatímco ruská ekonomika stagnuje a na státní rozpočet dopadají nízké světové ceny ropy, klíčového exportního artiklu, i přísnější sankce.
Za čtvrté, jednání budou dříve nebo později pokračovat. Ruské a americké zájmy zůstávají dlouhodoběji neměnné. Moskva na Ukrajině neválčí o kus Donbasu, ale likvidaci suverénního ukrajinského státu a o obnovu impéria ve východní Evropě. K tomu potřebuje vítězství i ve strategické vlivové kampani, kterou vede proti Západu, v podobě demontáže obrany proti této ruské geopolitické ofenzivě.
Ruská strategie je koncipovaná dlouhodobě, a příměří, které by znamenalo posun k dosažení jejích cílů výměnou za uvolnění sankcí, bude pravděpodobně pro Putina přijatelnou volbou. Trumpova administrativa proti tomu bude dál usilovat o normalizaci vztahů s Ruskem, které vidí jako důležité pro poziční výhodu při velmocenském soupeření s Čínou.
Šance na příměří tedy není malá. Není ale zároveň vyloučené, že ho nakonec USA a Ruskem budou společně prosazovat ve výše nastíněných variantách, které by byly pro Ukrajinu a demokratickou Evropu velmi nepříznivé – a pokud odmítnou, dají Trumpovi příležitost ospravedlnit vyvázání se z evropské bezpečnosti a uvalit další cla.
Za páté, skutečnost, že proces bude pokračovat a všechny varianty zůstávají na stole, činí důležitou práci Evropanů při jeho dalším usměrňování. I když u jednacího stolu pravděpodobně dál sedět nebudou, prokázali, že mají nástroje, jak proces ovlivňovat, navzdory v našich končinách oblíbeným posměškům o jejich mizivé strategické roli v globální politice. Preemptive damage control (preventivní kontrola škod) před setkáním na Aljašce z jejich strany zafungovala. Stejně tak i poslední sankce, které se správně zaměřují víc na ropu, reálně přispívají k ekonomickému tlaku na putinovské Rusko. Členské státy EU poskytly reálně Ukrajině vojenskou pomoc v obdobné hodnotě jako USA (okolo 50 miliard eur) a mimo jiné 83 % všech tanků a 76 % prvků protivzdušné obrany od roku 2022.
Barvotiskové čtení globální politiky, které se u nás někdy maskuje jako „realismus“, tuto realitu zastírá – a přispívá tak ke stavu debaty o české zahraniční politice a českých národních zájmech.
