Článek
Co mají společného počítače a podcasty? Obojí vzniklo v Kalifornii v garážích. V případě podcastů to byla garáž komika Marka Marona v Los Angeles, kde v roce 2009 začal dvakrát týdně natáčet svůj podcast WTF. Vystřídaly se tam snad všechny velké hollywoodské hvězdy. A nejen ty, hostem byl v roce 2015 například i úřadující prezident Barack Obama.
Jestliže tento týden Marc Maron oznámil, že hodlá skončit a na podzim natočit poslední epizodu, je to svým způsobem paradox. Protože se to děje v momentě, kdy se podcasty definitivně formalizovaly jako důležitý mediální formát a svým způsobem jsou na vrcholu.
Mám k tomuto oznámení i čistě osobní emoci: Podcast WTF Marca Marona byl před cca 12 lety úplně prvním, který mě k tomuto formátu přivedl a jehož jsem se stal pravidelným a nadšeným posluchačem.
Jak se stalo, že tenhle podcast končí, a proč zrovna teď?
Marc Maron není Joe Rogan. Jeho jméno jste asi slyšeli, a pokud nesledujete podcasty soustavně a dlouho, znáte skoro jistě spíš Rogana než Marona.
Komik Joe Rogan má dnes stovky milionů posluchačů (Marc Maron maximálně statisíce), kontrakt se Spotify v hodnotě stovek milionů dolarů a schopnost ovlivnit prezidentské volby. Maron má neurózy, garáž v Los Angeles a sklon k existenciálnímu nářku nad stavem světa. A přesto - nebo možná právě proto - představuje něco, co se v současném podcastovém prostředí stává vzácností: autenticitu bez kalkulace.
Šestnáct let publikoval dvakrát týdně, bez jediné vynechané epizody. V době, kdy si influenceři najímají týmy editorů a marketérů, fungoval Maron sám v tandemu s jediným producentem. Zatímco ostatní migrovali na YouTube a TikTok, zůstal věrný audio formátu. A zatímco jiní lovili celebrity kvůli sledovanosti, Maron dělal to, co umí nejlépe: naslouchal. Empaticky, inteligentně, někdy až bolestně upřímně.
Jeho rozhovor s Barackem Obamou v roce 2015 nebyl jen mediální událostí - byl manifestem. Prezident USA, sedící v garáži neurotického komika, diskutující až nebývale upřímně třeba o rasismu. A nebyl to kalkul ani moment pečlivě připravený PR poradci, ale chvilka autenticity, která definovala sílu podcastového média.
Právě tady ale tkví onen až bolestný paradox. Podcasting vyhrál. Stal se natolik vlivným, že už není tím, čím původně byl. Maronova garáž je protipólem studií velkých korporací, zastupujících establishment. To samé dnes tvrdí i Maronovi úspěšnější konkurenti, ale většina z nich nepostřehla, že se (mimo jiné i vinou politiky) sami stali novým establishmentem.
Joe Rogan není rebelující outsider, je mediální korporací v jedné osobě. Jordan Peterson, Ben Shapiro, Tucker Carlson - všechny tyto „antisystémové hvězdy“ jsou ve skutečnosti sofistikovanými mediálními podniky s merchandisingem, turné a politickými agendami. Transformovali médium, které vzniklo jako alternativa k tradičním médiím, v reinkarnaci tradičních médií ve formě podcastů.
Vzpomínám si na historku, kterou Maron vyprávěl kolem roku 2018. Tehdy se na večírcích v Hollywoodu i jinde v LA začaly objevovat cedule s nápisem: „Návštěvníci mají přísně zakázáno zvát ostatní účastníky do svých podcastů.“ Byl to moment, kdy se ukázalo, že podcasting poprvé překročil svůj stín. Stal se masovou záležitostí, která narušila tradiční asymetričnost klasických médií.
Svým způsobem se to podobalo tomu, když koncem 19. století významně klesly náklady na tisk a začaly vycházet desítky až stovky deníků. To je taky pro mnohé překvapivá analogie. Podcasty nejsou ani tak „novým rádiem“ nebo „novou televizí“, ale spíše „novými novinami“. Zaplňují prostor, který donedávna držela tištěná média.
Současný podcastingový boom připomíná zlatou horečku. Miliony lidí s mikrofonem doufají, že najdou své publikum a svůj byznys model. Ale jak to u zlatých horeček bývá, povede se to jen zlomku z nich. To, co učinilo původní podcasty jako WTF speciálními - tedy intimita, autenticita, ochota k nepohodlným konverzacím -, se vytrácí v hluku masové produkce.
Rogan i Maron jsou oba komici, ale jejich podcasty jsou diametrálně odlišné. Rogan říká posluchačům, zejména mužům v mladším a středním věku, co je dobré. Co mají dělat. Maron naříká nad tím, co všechno je špatně. Recept nemá. Takové zboží je možná víc autentické a zajímavé, ale zároveň se celkem logicky hůř prodává.
Maronův rozhovor s hercem a držitelem Oscara Robinem Williamsem se stal první podcastovou epizodou, která se dostala do archivu Knihovny Kongresu. Ta každý rok vybírá 25 nahrávek, které měly klíčový význam pro společnost, politiku a kulturu. Což bylo zároveň potvrzení toho, že někdy může intimní rozhovor v garáži zachytit něco důležitějšího než profesionálně produkovaná televizní show.
Když Maron říká, že „jsme unavení“, možná vyjadřuje únavu celé generace mediálních tvůrců, kteří viděli, jak se jejich médium transformovalo z nástroje autenticity v nástroj moci. Podcasting se stal natolik úspěšným, že přestal být tím, co jej učinilo úspěšným.
Konec WTF není jen konec jednoho podcastu. Je to symbolický konec éry, kdy bylo možné ovlivnit kulturu z garáže, bez algoritmu, bez marketingového týmu, bez politické agendy. Éry, kdy stačilo mít co říct a ochotu naslouchat.
Možná je to přirozený vývoj každého média - od revoluce k instituci, od autenticity k vykalkulovanému produktu s takzvaně „dobrými čísly“. Ale něco se přitom nevyhnutelně ztrácí. V současném podcastovém prostředí, kde se měří úspěch počtem stažení a politickým vlivem, působí Maronův upřímný a neurotický podcast jako přežitek.
Zlatá éra podcastů končí ne s velkým třeskem, ale s „tichou únavou“ muže, který ji pomohl začít. Neznamená to, že nová éra bude horší. Avšak ano, trochu si to myslím. Ale možná je to jen nářek jednoho sentimentálního a neurotického posluchače.
