Článek
O slabosti Evropy se mluví zejména ve srovnání s USA, Ruskem a Čínou a vesměs se má za to, že jde především o vojenskou sílu a vůli k jejímu použití. Američané nepochybně tuto sílu i vůli mají a pravidelně obojí prokazují. Evropa sice svých vojenských kapacit nevydává málo, vojáků a techniky má rovněž dost, ale vše je rozdělené do 28 států a to vede k vleklému handrkování a nerozhodným výsledkům.
Nicméně, když je Amerika silná, jaké jsou skutečně výsledky USA a specificky Donalda Trumpa ve snahách o ukončení války na Ukrajině? Zdá se, že americký prezident dosáhl spíše opaku toho, co deklaroval. Ruského prezidenta dostal z izolace a ten s pomocí mírových snah USA dokázal zapojit do válečného úsilí i komplexní diplomatickou „mírovou“ ofenzivu a ve svých návrzích prohlubuje požadavky neutralizace Ukrajiny a eliminaci jejích obranných schopností. Samozřejmě jako podmínku k ukončení válečných operací. Američané mu v tomto směrování pomáhají prosazováním těchto návrhů Ukrajincům.
Z diskuse prakticky zmizela varianta okamžitého příměří i varianta přímého jednání Ukrajina-Rusko. A sankce vůči Kremlu za rozpoutání války a způsobené škody. Návrhy se dojednávají mezi USA a Ruskem přímo, přes hlavy Ukrajiny, s vyloučením Evropanů. Je ale toto projev americké síly a jejího uplatnění? Nebo je to spíš projev americké nedostatečnosti vůči ruské strategii?
„Slabost“ Evropy se za posledních deset měsíců demonstrovala v tom, že nejméně tři takové pokusy Ruska vnutit své mírové podmínky Kyjevu pomocí Donalda Trumpa padly odmítnutím právě od Evropanů. A Zelenskyj ví, že proti spolupráci Ruska a USA má k dispozici právě Evropu jako protiváhu a strategického partnera. Je toto evropská slabost? Ukrajina je dnes v situaci, kdy musí vyjednávat s USA jako prostředníkem k Rusku, ale prakticky a existenčně stojí na podpoře Evropy jako zásadního spojence. Naproti tomu USA se postupným přesunem zájmu k obchodním dohodám s Ruskem dostaly na „ruskou“ stranu vyjednávacího stolu.
Není snadné ani příjemné si to uvědomit, ale je třeba tuto diagnózu vývoje udělat a dovodit z ní závěry. Transatlantická vazba již není tím, čím byla – tedy spojeneckou jistotou. Naopak se stala nepředvídatelným zdrojem rizik, a navíc se USA snaží Evropany rozložit podporou nacionalistických lídrů jako je Orbán a antisystémových stran jako je německá Afd. Otázka, zda se rozpad spojenectví dá v budoucnu vrátit je samozřejmě na místě. Dnes je ale Evropa v situaci, kdy se na Spojené státy v agendě evropské bezpečnosti, jejíž páteří je obrana před Ruskem, spolehnout nemůže a musí konat sama a budovat své schopnosti.
Bývalý velitel ukrajinských vojenských sil, dnes velvyslanec ve Spojeném Království Valerij Zalužnyj nedávno v článku pro The Telegraph objasňoval nutné vlastnosti mírových podmínek v kontextu skutečných záměrů Ruska. Kreml podle něj nadále usiluje o hlavní cíl, kterým je naprosté ovládnutí a zničení Ukrajiny jako nezávislé země. Změnil ale taktiku přechodem na opotřebovávací dlouhodobou válku, do níž nově zapojil i ekonomické a politické nástroje a bude takto konat nadále. Představa, že se zastaví na jakési linii příměří na hranici Donbasu a nebude dříve či později pokračovat v útoku až do východní Evropy je naivní. Ve hře je tedy poptávka po novém modelu bezpečnosti Evropy, který Rusko zastaví a odradí, nikoli kompromis na ukončení války rozdělením a oslabením Ukrajiny. Jinými slovy, zastavení Ruska je podle Zálužného také v zájmu Evropy a Ukrajina má být novou součástí její bezpečnostní architektury.
Jde o dosti zásadní tezi, která nás staví do reálné válečné dynamiky a osvětluje možné ruské ambice skrze ukrajinskou perspektivu. V jistém smyslu je potvrzením všech úvah, které míří na předsunutí evropské obrany až na východní ukrajinskou hranici, s plnými evropskými bezpečnostními zárukami. A právě zde se může rodit skutečné měřítko toho, zda je Evropa slabá nebo má již dnes politickou vůli takovou kapacitu postavit a projektovat tak, aby ani Kreml nezapochyboval o reálnosti takové obrany.
A co my, posilujeme nebo oslabujeme Evropu?
V této perspektivě si zasaďme téma síly respektive slabosti Evropy do naší domácí politiky. Chceme a budeme spoluvytvářet silnou Evropu vlastní aktivitou ve prospěch společné obrany na východě Ukrajiny, nebo budeme v tomto Evropu – spolu s Maďarskem a Slovenskem - obstruovat a oslabovat? Podle jasných náznaků a postojů nově se formující vládní koalice míříme spíše k tomu druhému - tedy do středoevropské kvelurující koalice s Orbánem a Ficem. Minimálně SPD se takto chová již dnes výraznými akty svého šéfa Okamury. Designovaný premiér k tomu mlčí, a tušíme proč.
Možná si tedy explicitně dejme na stůl některé další vážné otázky. Ponechme stranou jak jsou dnes Maďarsko a Slovensko špatně spravované země, hospodářsky podlomené, Budapešť zanedbaná a špinavá, Slovensko s dezolátním stavem zdravotnictví, školství a dalších sektorů. To hlavní je, že právě tato mizerná a nekonkurenceschopná kondice je žene k nebezpečné oscilaci mezi Bruselem a Moskvou. A je důležité si připomenout, že na podobnou strategii, realizovanou Edvardem Benešem za války v Londýně a v Moskvě, po válce pak v Košickém vládním programu, doplatilo Československo pádem do sovětské sféry vlivu, domácím komunistickým pučem a nastolením pro-moskevského režimu na čtyři dekády.
Nelze nevidět, že pokud začneme s podobnými experimenty v oblasti demokratických standardů ve sféře veřejnoprávních médií, ale i v obstrukční evropské politice vůči bezpečnosti, budeme právě my zdrojem oslabování Evropy a pokud se ta bude chtít bránit, doplatíme na to. Toto je hlavní výzva, která leží před novou koalicí a vládou. Zatáhne nás do maďarsko-slovenské bažiny nebo udrží nadále jednoznační kurz silné Evropy a Západu, i vzhledem k rozkolísaným Spojeným státům?
Leccos v oblasti personálních vládních nominací již naznačuje odpověď, ale stále ještě je prostor pro to, aby zejména možný premier začal konat jako státník a nikoli jako obchodník nebo vekslák s primárně vlastním prospěchem. V banku leží západní budoucnost Česka. Jaký osud si zvolíme tentokrát?
