Článek
„Jsme schopni nějakého navyšování v rámci toho, co si rozpočet bude moci dovolit,“ řekla o minulém víkendu v televizi Prima česká ministryně financí Alena Schillerová. Tím chtěla vysvětlit, proč škrtla z letošního rozpočtu 21 miliard korun na obranu a proč vůbec není jisté, jestli se výdaje na bezpečnost země budou zvyšovat v dalších letech.
„Dnes je rozhodující den. Bezpečnostní situace se v posledních letech drasticky změnila a naše země stojí před jasnou úlohou udělat z toho nutné závěry,“ oznámila jen několik dnů předtím ministryně obrany Rakouska Klaudia Tannerová. Tím uvedla svůj plán, podle kterého se prodlužuje povinná vojenská služba ze šesti na osm měsíců, a k tomu se přidávají další dva měsíce pro cvičení, jež bude absolvent nucen čas od času absolvovat. Ministerští experti v čele s generálmajorem Erwinem Hamesederem očekávají, že k prodloužení služby dojde od příštího ledna.
Co se dnes děje u jižních sousedů, je pravým opakem Česka 2026. Pryč jsou časy, kdy se Rakousko hřálo v bezpečí své neutrality, kdy vydávalo na zbrojení méně než procento HDP a kdy byla povinná vojenská služba považována spíše za výchovné zařízení, kde se mladí muži učili být samostatnými. Dnes už také Rakušané zvyšují armádní výdaje dvojciferným tempem ročně.
Obranný rozpočet bohatších sousedů, letos v přepočtu okolo 150 miliard korun, sice pořád ještě odpovídá chudšímu Česku, Rakušané ovšem mohou trumfovat všeobecnou brannou povinností. Jen musí přesvědčit sami sebe, že to s přípravou na válku myslí vážně. Právě proto je podle generálmajora Hasenedera nezbytné prodloužit povinnou službu: „S osmi měsíci výcviku už má člověk šanci v boji přežít,“ řekl deníku Presse. Proto se také prodlouží náhradní vojenská služba až na 15 měsíců, aby se brancům spíš vyplatilo nastoupit ke zbraním. Civilní služba se ostatně zaměří na aktivity, které bude možné využít ve válce a katastrofách, například vyprošťování obětí.
Tím, že budou Rakušané plnit své závazky vůči státu místo v daních v „naturáliích“, tedy vojenskou službou, vytvoří stát akceschopnou armádu, i kdyby nesehnal dost peněz na drahé profesionály a jejich výzbroj. To předpokládá v rozhovoru pro regionální týdeník Herbert Gaugusch, šéf jednoho výcvikového střediska poblíž českých hranic.
Více k tématu si přečtete zde:
Úspory však nejsou jedinou výhodou takové strategie. Při reálném výcviku si mladí muži uvědomí, že musí ručit za bezpečnost společnosti, ve které vyrostli, a co víc, že jsou skutečně schopni tuto bezpečnost zaručit. I tím se bojeschopnost armády zvýší. (Totéž samozřejmě platí pro ženy, pokud se budou chtít do armády dobrovolně přihlásit.)
Plány ministryně Tannerové v Rakousku sotva vzbudí velké válečné nadšení, přesto se její požadavky považují za samozřejmost. V tom česká společnost dosud prokazuje jiný charakter. Je pravda, že tuzemská armáda neměla dobrou pověst v časech před listopadem 1989, kdy stála na stráži socialismu a byla připravena kdykoli tvrdě zasáhnout proti civilnímu obyvatelstvu vlastní země. Proto se také ministr obrany Jaroslav Tvrdík stal v roce 2004 jedním z nejvíc oblíbených politiků, když povinnou vojenskou službu zrušil. Svět se však změnil a teď se naopak hledá politik, který bude mít odvahu oznámit, že bez návratu základní vojenské služby se Česko neobejde.
Kdo kritizuje ministryni Schillerovou, že nedává dost peněz na zbraně, může místo toho do armády sám vstoupit, a pokud už na to nemá věk, pak aspoň propagovat povinnou vojnu.
