Článek
„Zrušili Novou gazetu.“ V konstatování, které šlo minulý pátek od úst k ústům nejen v Rusku a ruské emigraci, ale i v redakcích řady médií po celém světě, bylo pro mnohé něco dávno očekávaného. Skutečnost, že „Novaja“, jak se tomuto periodiku po třiatřicet let jeho existence familiárně říkalo, ještě v Rusku vychází, byla spíše z kategorie zázraků.
I přesto to byl pro všechny zároveň šok: zhroutil se jeden z posledních pilířů, na kterém od začátku 90. let stála nejen ruská nezávislá žurnalistika, ale celá občanská společnost.
Novou gazetu založila v roce 1993 skupina novinářů, kteří odešli z postsovětského deníku Komsomolskaja pravda. Od počátku ji podporoval Michail Gorbačov, který redakci z peněz za Nobelovu cenu koupil prvních osm počítačů a až do své smrti byl také jejím minoritním spolumajitelem.
Tříčtvrtinový podíl v ní však měli samotní novináři, což periodiku zaručovalo nezávislost. I proto si mohlo od počátku dovolit kritizovat politické a ekonomické elity, zaujmout důsledně protiválečnou pozici během první i druhé čečenské války a především se zabývat ničemu a nikomu nepoplatnou investigativní žurnalistikou. Od vyšetřování výbuchů obytných domů v Moskvě v roce 1999 a později tragédií v divadle na Dubrovce a v Beslanu se Novaja gazeta stala soustavným kritikem Putinova režimu.
Více k tématu si přečtěte zde:
Pro něj, stejně jako později pro ten Kadyrovův v Čečensku, byla díky své nekompromisní pozici v otázce dodržování lidských práv a své společenské angažovanosti vždy trnem v oku, za což mnozí její novináři zaplatili životem. Se střídavou periodicitou a velmi často na hranici finančního přežití vycházela Novaja gazeta v papírové i elektronické podobě až do invaze Ruska na Ukrajinu.
V březnu 2022 její vedení oznámilo, že pozastavuje činnost do konce „speciální operace“. Za slovo „válka“ stejně jako za pravdivé informování o ní podle nově přijatých zákonů hrozilo trestní stíhání, a tak nezbývalo než zmlknout a odejít. Taková tehdy byla přirozená reakce většiny svobodných médií.
Po ruské invazi na Ukrajinu odjela do zahraničí také část redaktorů a novinářů „Nové“, především těch mladších, a založili tam emigrační variantu média, kterou nazvali Novaja gazeta Jevropa. Ti, kdo zůstali v Rusku – v čele s šéfredaktorem a tehdy čerstvým laureátem Nobelovy ceny za mír Dmitrijem Muratovem –, se však nakonec rozhodli vzdorovat a pokračovat v práci i s tím, že akceptují nutné minimum cenzurních opatření.
Další čtyři roky pro „Novou“ znamenaly taktizování, balancování na hranici nebytí a pro novináře riziko vážných postihů. V září 2022 odebraly úřady tištěným novinám licenci, a vzápětí padlo i soudní rozhodnutí o zrušení jejich webových stránek. Obojí se ale podařilo s pomocí nejrůznějších kliček a úskoků obnovit a zbylí novináři „Nové“ až do poslední chvíle dělali to, co ve válečné době chápali jako své hlavní poslání: předávali ruské veřejnosti pravdivé informace o porušování lidských práv, situaci v armádě, církvi či školství, ale i o pronásledování LGBTQ osob v Čečensku či změnách v legislativě stahujících ruskou společnost hloub a hloub do nesvobody.
Situace se ale rok od roku zhoršovala. Bez licence přišla Novaja gazeta o finance z reklamy a žila nadále jen z příspěvků svých podporovatelů; v roce 2023 byl Dmitrij Muratov prohlášen za zahraničního agenta; v dubnu 2026 byl zatčen výkonný šéfredaktor „Nové“ Oleg Roldugin (brzy ho čeká soud a hrozí mu šest let odnětí svobody); začátkem září letošního roku byla za zahraničního agenta prohlášena i samotná Novaja gazeta a šmahem i přes sto jejích novinářů, redaktorů a přispěvatelů.
To už bylo jasné varování. A když úřady před dvěma týdny novinám zablokovaly účty a donutily redakci vystěhovat se z prostor v Potapovské uličce 3, kde sídlila přes třicet let, bylo jasné, že následovat už může jen obvinění z extremismu či terorismu… a zatýkání. Vedení novin proto rozhodlo jejich existenci ukončit, přičemž tak učinilo slovy, která nikoho nenechávají na pochybách: „Zabili nás. 9. listopadu zhasneme v našem domě, kde jsme prožili třicet let, odpojíme servery a odejdeme.“
Hlasité „zabili nás“ stojí v redakčním textu na rozloučenou jistě jako řečnická figura. Podtrhuje zjevnou skutečnost, že Novaja gazeta nezanikla z vlastní vůle, že se tak stalo v důsledku řadu let trvající likvidační kampaně ze strany ruského státu. „Téměř pět válečných let jsme dokázali pracovat v totálním obležení tajných služeb,“ píše se v prohlášení.
Zároveň však ta slova mají i význam zcela reálný. Od nástupu Vladimira Putina k moci bylo zavražděno šest spolupracovníků Nové gazety: Igor Domnikov, Jurij Ščekočichin, Anna Politkovská, Stas Markelov, Anastasija Baburovová a Natalja Estěmirovová. A mnoho dalších bylo zbito, uvězněno či donuceno k emigraci.
Ono „zabili nás“ se dá ale vztáhnout i na politické vězně, kteří zemřeli ve výkonu trestu a kterých je podle údajů společnosti Memorial od února 2022 šedesát devět – šedesát tři mužů a šest žen. Od začátku letošního roku jich zemřelo jedenáct – poslední z nich, dvaapadesátiletý filmový dekoratér Alexandr Kondratov minulé pondělí, za nejasných okolností. V srpnu přiletěl z emigrace do Moskvy, aby si vyměnil pas, na letišti ho zatkli a obvinili z vlastizrady. O něm i o všech ostatních Novaja gazeta posledních pět let důsledně psala – nehledě na všechna rizika s tím spjatá.
Slova „zabili nás“ mají i hluboký symbolický význam. Pro několik generací ruských novinářů, politiků, obránců lidských práv, spisovatelů, umělců i zkrátka občanů byla Novaja gazeta v různých dobách a za různých okolností „skutečnou vysokou školou“, „orientačním bodem“, „nadějí“, „zkušeností spoluprožívání svobody v nesvobodné zemi“, jak píše ve svém slově na rozloučenou šéfredaktor emigrantské verze Nové gazety Kirill Martynov či „velkým zářícím majákem, který smetla kalná vlna“, jak píše literární kritička Galina Juzefovičová.
Jinak řečeno, ono „zabili nás“ lze vztáhnout na celou občanskou společnost, která v Rusku vznikala od rozpadu Sovětského svazu a která v posledních letech čelila a čelí nebývalému tlaku.
Všichni, které toto periodikum s jedinečným osudem tak či onak desítky let vychovávalo k občanské angažovanosti, a později i k občanské neposlušnosti a odporu, se dnes také shodují v jiné věci: Novaja gazeta nemůže jen tak zmizet. Její redakce určitě zase něco vymyslí, tak jako to udělala už tolikrát.
Jsou si tím jistí snad všichni, kupodivu včetně Putinovy kmotřenky a konjunkturní novinářky Xeniji Sobčakové, podle které se Novaja gazeta jednou zaručeně vrátí: jak do mediálního prostoru, tak do své redakce v Potapovské uličce 3. A naději všem ponechává i Dmitrij Muratov: „Ještě se nestalo, že by se Novaja gazeta po nějakém čase neobnovila. Máme zkušenost fénixe.“
I já v to ve skrytu duše doufám, protože i „mé“ Rusko by bez „Nové“ bylo úplně jiné, než je. Hned tak to ale nejspíš nebude. Takové mýcení u kořene může být bohužel i přípravou Putinova režimu na dlouhé a „bezstarostné“ období, ve kterém nebude místo ani pro Novou gazetu, ani pro ty, které za víc než třicet let své existence vychovala.
