Konec slibu z roku 1949 a návrat kmenové civilizace

„Celá civilizace dnes v noci zemře, a už se nikdy nevrátí.“ Tuhle větu napsal americký prezident Donald Trump na sociální síti Truth Social v dubnu 2026, hodiny před vypršením ultimáta, které dal Íránu k uzavření dohody o Hormuzském průlivu. Slovo civilizace se objevuje v současné americké zahraniční politice velmi často a v kontextu, který by si generace zakládající v roce 1949 poválečný Západ stěží dovedla představit. Když v dubnu toho roku zakládalo dvanáct signatářů Severoatlantickou alianci, hned do předmluvy zakládající smlouvy vetkli její základní smysl. Byla jím ochrana „civilizace svých národů založené na demokracii, svobodě jednotlivce a právním státu“.

Pro generaci, která hledala cestu z trosek vybombardovaných měst a vyhlazovacích táborů, byla civilizace pojmem s jasným obsahem. Pokud, jak ukázala právě skončená druhá světová válka, příslušnost k evropské kultuře sama o sobě negarantuje civilizovanost a neochrání před pádem do barbarství, musí civilizace stát na dodržování společných pravidel a hodnot. Tvůrci poválečného západního světa odmítli definovat Západ přes pokrevní linii, náboženství nebo etnický původ. Vytvořili tak prostor, do kterého bylo možné vstoupit. Příslušnost k civilizaci přestala být biologickým osudem a stala se hodnotovou volbou.

O sedmasedmdesát let později se slovo civilizace vrací do politického jazyka s výrazně odlišným obsahem - jako nástroj, kterým lze ospravedlnit cokoliv od podpory spřízněných politických sil v Evropě až po vojenský úder na druhé straně planety. Americký sociolog Rogers Brubaker dal tomuto jevu už v roce 2017 jméno civilizacionismus. Snažil se tak postihnout sílící jev, kdy se řada národoveckých hnutí přestávala vymezovat obranou státních hranic a mateřského jazyka a začala posouvat konflikt mezi „námi“ a „jimi“ na vyšší, civilizační úroveň. Důraz na národní hodnoty a suverenitu tak byl postupně doplněn o důraz na obranu celé západní „civilizace“. Civilizace v tomto chápání přestala být souborem pravidel a institucí, ale stala se uzavřeným kmenem.

Tento myšlenkový obrat má svého dávného předchůdce. Když po první světové válce vydal německý myslitel Oswald Spengler mohutný epos Zánik Západu, stal se z něj okamžitě fenomén. Spengler popsal civilizace jako uzavřené biologické organismy, které vyklíčí ze své osobité „kulturní duše“, rozkvetou, ale pak nevyhnutelně zdegenerují do strohého materialismu, uschnou a odumřou. Tehdejší Západ podle něj ohrožovala právě taková vnitřní hniloba, ztráta vitality a naředění původního obsahu cizorodými vlivy. Toto pojetí civilizace jako exkluzivního kmene tehdy oslovilo autoritářské evropské elity, které odmítly svět spravovat vzájemnými dohodami a sdílenými nadnárodními institucemi. V přírodě přece platí jen zákon silnějšího.

Dnešní civilizacionismus dělá totéž, jen s jinými nepřáteli a v mnohem drsnějším jazyce. Trumpova věta o civilizaci, která „dnes v noci zemře“ odráží Spenglerovo vidění civilizace jako něčeho, co lze zabít jedním rozhodným úderem, protože nejde o síť institucí a smluv, ale o živý, zranitelný celek. Tento jazyk se přitom přelévá i do amerického vztahu k Evropě, kde americká administrativa čím dál častěji mluví o obraně křesťanského dědictví a kulturní spřízněnosti namísto obrany společných pravidel.

Pro Českou republiku představuje tato proměna nepříjemné dilema. Po roce 1989 jsme svůj návrat na Západ spojili právě s poválečnou definicí civilizace z roku 1949. Vstupovali jsme do Evropské unie a NATO s vědomím, že se stáváme součástí prostoru, kde bezpečnost a prosperita nejsou garantovány náladou vládců, ale systémem pravidel. Konec dějin pro nás neznamenal konec času, ale konec geopolitiky jako cynické hry velmocí.

Dnes v Česku nemalá část společnosti i politické reprezentace novému civilizacionismu tleská. Láká je důraz na národní hranice i odpor k nadnárodním institucím. Z historického hlediska je ale tento obdiv k politice „kulturních pevností“ projevem slepoty. V kmenovém pojetí Západu totiž ani my sami nemusíme projít vstupním testem.

Když britský premiér Neville Chamberlain v září 1938 v rozhlasovém projevu vysvětloval Britům, proč se Londýn nechystá kvůli Československu riskovat válku, popsal ho jako „spor v daleké zemi mezi lidmi, o kterých nic nevíme“. Americký historik Larry Wolff ve své dnes klasické studii o původu současného západního vnímání východní Evropy (Inventing Eastern Europe) ukázal, že tahle věta nebyla výstřelek jednoho politika, ale výraz mnohem staršího vzorce, kdy západoevropští osvícenští myslitelé východní Evropu soustavně ukazovali jako pološero na okraji civilizace.

Jakkoli se nám to nemusí líbit, tento vzorec zcela nezmizel ani s koncem studené války. Americký ministr zahraničí Marco Rubio letos na tradiční mnichovské bezpečnostní konferenci vyjmenoval kulturní pilíře, které podle něj spojují Ameriku s Evropou. Zmínil italské mořeplavce, anglické osadníky, francouzské obchodníky, německé farmáře a španělské toreadory. O střední a východní Evropě ani zmínka. Pokud je příslušnost k Západu definována budováním právního státu a sdílením pravidel, můžeme si ji odpracovat. Jakmile se ale vstupenkou stane kmenová spřízněnost, tedy ta správná krev, to správné náboženství, ta správná řeč, můžeme se v očích Západu rychle stát v lepším případě periferií, v horším podivným Východem, se kterým má máloco společného.

České dějiny 20. století jsou koneckonců jednou velkou případovou studií toho, co se stane, když se evropský pořádek rozpadne do kmenových bloků. V roce 1938 nám Západ vysvětlil, že ochrana civilizace nezahrnuje ochranu hranic malého státu, pokud tím lze koupit mír s jeho mocnějším sousedem. Po roce 1945 jsme se ocitli na druhé straně jiné civilizační linie, tentokrát sovětské, a zaplatili jsme za to čtyřiceti lety. Obě zkušenosti učí totéž: jakmile velmoci opustí obranu drobných institucionálních pravidel ve prospěch „vyšších civilizačních zájmů“, jsou malé národy obětovány jako první.

Události posledních let, od ukrajinských zákopů po Trumpovo ultimátum Íránu, nám tak nedávají jen lekci z geopolitiky, ale především z dějin idejí. Západ jsme si zvykli brát jako neměnnou danost. Ve skutečnosti se ale právě před očima znovu přepisuje, co to slovo vůbec znamená.

Otázka, kterou si musíme položit, nezní, jestli nás velké mocnosti chtějí mít na své straně. Otázka zní, podle jakých pravidel se bude rozhodovat, kdo na té straně smí stát. Pokud v nadcházející éře nechceme znovu skončit jako geopolitická drobná mince, musíme se zasazovat o to, aby civilizace nebyla otázkou uzavřeného kmene, ale stejně jako v roce 1949 otázkou funkčních a vymahatelných institucí, které garantují právo na důstojnou existenci všem.