Kritické minuty před příměřím. Za nitky tahala Čína, dřina zůstala na Pákistán

Zatímco izraelská televize živě odpočítávala konec ultimáta, úzký okruh pákistánské vlády se pokoušel aspoň na chvíli odvrátit „zničení celé civilizace“, o kterém předtím mluvil americký prezident Donald Trump.

A zdá se, že se hodiny telefonátů a diplomatických tanečků mezi znepřátelenými zeměmi vyplatily.

Trump ještě před vypršením časomíry na své sociální síti Truth Social napsal, že „pozastaví“ útoky na Írán na dva týdny – pod podmínkou, že „Íránská islámská republika souhlasí s ÚPLNÝM, OKAMŽITÝM a BEZPEČNÝM OTEVŘENÍM Hormuzského průlivu“.

Dodal, že Washington obdržel „desetibodový návrh od Íránu“ a věří, že by mohl sloužit jako „funkční základ pro jednání“.

Podle amerického prezidenta se obě země shodly „na téměř všech bodech, které byly v minulosti předmětem sporu, ale dvoutýdenní lhůta umožní dohodu ukončit a uzavřít“.

S dvoutýdenním příměřím se Spojenými státy Írán skutečně souhlasil. Jeho Rada národní bezpečnosti uvedla, že jednání s Washingtonem „začnou v pátek 10. dubna v Islámábádu“ – avšak uskuteční se „za situace naprosté nedůvěry vůči americké straně“.

Krátce po oznámení o dvoutýdenním složení zbraní dal Trump rozhovor agentuře AFP. Řekl, že za nitky nejspíš tahala i Čína.

„Slyšel jsem, že ano,“ odpověděl Trump v telefonickém rozhovoru na otázku, zda se Peking podílel na tom, aby se jeho klíčový spojenec z Teheránu zapojil do jednání o příměří.

Od začátku války vede Peking rozhovory o uklidnění situace s Íránem, Pákistánem a dalšími zeměmi. Minulý týden spolu s Pákistánem vydal pětibodové prohlášení, v němž vyzval válčící strany k okamžitému zastavení vojenských útoků a k jednání o mírové dohodě.

Kredit za vyjednávání si však připisuje hlavně Pákistán. Tamní premiér Šáhbáz Šaríf v průběhu úterního večera pravidelně informoval o pokrocích v kontaktech mezi Washingtonem a Teheránem. Příměří se podařilo dosáhnout, přestože v Íránu v jednu chvíli zaznělo i prohlášení o přerušení veškerých kontaktů s USA.

Pákistán má hned několik důvodů, proč je pro něj vhodné i výhodné pasovat se do role prostředníka.

Sám patří mezi několik málo států, které udržují funkční vztahy jak s Íránem, tak se Spojenými státy a zároveň i s arabskými monarchiemi Perského zálivu, které patří mezi spojence USA a Írán je v odvetě za americko-izraelský útok napadl. Právě tato pozice Pákistánu umožňuje fungovat jako komunikační kanál mezi znepřátelenými stranami.

Pokud by se mu podařilo vystupovat jako důvěryhodný prostředník mezi Spojenými státy, Íránem a státy Perského zálivu, mohl by výrazně posílit svůj diplomatický vliv.

Podle Michaela Kugelmana z think-tanku Atlantic Council Pákistán dlouhodobě „velmi citlivě vnímá kritiku, že nemá na globální scéně velký vliv“. Jde přitom o jadernou mocnost a zemi s pátým nejvyšším počtem obyvatel na světě.

Podle anonymního zdroje britské stanice BBC jen několik hodin před vypršením ultimáta probíhalo vyjednávání na pákistánské straně ve „velmi úzkém okruhu lidí“ a nálada byla „ponurá a vážná, ale stále plná naděje, že výsledkem bude zastavení nepřátelských akcí“.

Několik hodin před vypršením amerického ultimáta napsal íránský velvyslanec v Pákistánu Reza Amiri Moghadam na síti X, že došlo k „pokroku z kritické, citlivé fáze“.

O chvíli později již pákistánský premiér ohlašoval dohodu o příměří a pozval diplomaty obou zemí na schůzku v hlavním městě Islámábádu na pátek 10. dubna, aby „dále jednali o konečné dohodě“.

„Stále jsme velmi opatrní,“ řekl pákistánský zdroj BBC s tím, že situace je „nadále křehká“.

Mezi oběma stranami stále nepanuje důvěra a jejich pozice jsou pevně zakořeněné. A ani domluvené jednání u jednoho stolu není zárukou, že se znepřátelené strany nakonec dokážou shodnout.

Pákistáncům na optimismu nepřidal ani pondělní útok Izraele na Írán a íránský útok na Saúdskou Arábii. S ní má Pákistán uzavřenou obrannou smlouvu, jejíž základ je podobný principu kolektivní obrany v rámci NATO. Navzdory opakovaným íránským útokům na Saúdskou Arábii zatím nebyla uplatněna.