Lukašenko dělá věci, které si ani u Putina neumím představit, říká novinářka

Když běloruský diktátor Alexandr Lukašenko posílal k hranicím s Evropskou unií tisíce migrantů, poprvé se ukázalo, že Minsk se neostýchá používat hybridní hrozby.

O pár let později v těchto snahách pokračuje. Nad pobaltské státy vypouští neznámé balóny, čímž ukazuje, jak nezabezpečené jsou hranice. Využívá i kybernetické útoky a šíření dezinformací.

Vše ovšem probíhá podobně systematicky. Běloruská investigativní novinářka Taťjana Ašurkevič se dostala k tajným dokumentům i nahrávkám, které zachycují osnování migrační krize. Podle jejích zjištění běloruský režim před několika lety vypracoval obsáhlou příručku pro hybridní válku s Evropskou unií, která Lukašenkovi slouží dodnes.

„Myslím, že to byl bohužel jen začátek. Lukašenko je člověk s obrovským egem a velmi těžce nesl, když se po protestech v roce 2020 Evropa rozhodla přerušit s ním většinu kontaktů. Bylo to pro něj ponižující. To, o co se dnes snaží, je především zajistit, aby ho Evropa musela brát v potaz a naslouchat mu,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy běloruská autorka, která kvůli represím žije v exilu.

Vy jste přinesla jednu z nejzásadnějších investigativních prací o tom, jak Lukašenkův režim využíval migranty, aby způsobil krizi na hranicích s evropskými státy. Jak těžká pro vás tahle práce byla?

Když jsem na této investigativě pracovala, byla jsem upřímně řečeno jako Běloruska v šoku. Překvapilo mě především to, kolik vysoce postavených představitelů režimu i běžných lidí bylo do celého schématu zapojeno.

Nemluvím jen o ministrech nebo vysokých úřednících podporujících Lukašenka, ale také o běžných pohraničnících a policistech. Pracovala jsem s uniklými rozhovory mezi nimi, abych pochopila, jak celý systém funguje. A šokovalo mě, jak samozřejmá pro ně tato situace byla. Prostě si mezi sebou běžně říkali, že migranty musí dotlačit k hranici.

Uvědomila jsem si, že jim na těch lidech vůbec nezáleží. Nezajímalo je, že na hranicích umírají lidé. Nezajímalo je, že tam umírají děti. Pro mě bylo těžké přijmout, že jsem Běloruska a píšu o Bělorusech, kteří tohle dělají každý den.

Změnilo to váš pohled na běloruský režim?

Tehdy jsem si naplno uvědomila, že běloruský režim je připraven udělat cokoli, aby si udržel moc, a že Lukašenko je ochoten zajít opravdu daleko. Chápala jsem, že chce evropským zemím ukázat svou sílu a dát jim najevo, že je může vydírat. Nikdy by mě ale nenapadlo, že k tomu bude využívat skutečné lidi.

Bylo mu zkrátka jedno, že kvůli tomu umírají lidé. A právě to mě zasáhlo asi nejvíc. Bylo velmi smutné poslouchat všechny ty rozhovory a uvědomovat si, že tohle je realita, ve které žijeme, a že za tím stojí moji krajané.

Po protestech v roce 2020 jsem už věděla, kdo Lukašenko je. Teprve během migrační krize jsem si ale naplno uvědomila, že se nezastaví ani před zabíjením lidí, pokud to bude považovat za nutné k udržení své moci.

Zároveň je zajímavé, co jste zmínila – že do toho nebyli zapojeni jen politici, ale i obyčejní pohraničníci. Byla to vlastně struktura složená z běžných lidí, které můžete potkat denně na ulici.

Přesně tak. Byli to pohraničníci, lidé z cestovních kanceláří. Poslouchala jsem například rozhovory úplně obyčejných žen, které v těchto agenturách pracovaly. Bavily se o věcech typu: „Potřebujeme víc peněz na ubytování migrantů, můžete nám zaplatit?“ A podobně. Na celé situaci totiž vydělávaly.

Právě to pro mě bylo velkým zklamáním. Poslouchat tyto rozhovory a uvědomovat si, jak běžně a bez emocí o tom všem i běžní Bělorusové mluvili.

Do jaké míry si myslíte, že hraniční krize z roku 2021 byla jednorázovou operací, a na kolik šlo o začátek něčeho většího?

Myslím, že to byl bohužel jen začátek. Lukašenko je člověk s obrovským egem a velmi těžce nesl, když se po protestech v roce 2020 Evropa rozhodla přerušit s ním většinu kontaktů. Bylo to pro něj ponižující. To, o co se dnes snaží, je především zajistit, aby ho Evropa musela brát v potaz a naslouchat mu. Právě proto podle mě vyvolal migrační krizi v roce 2021.

Dnes je podle mě nejviditelnější, nejnebezpečnější a nejvážnější hybridní hrozbou spolupráce Běloruska s Ruskem. 24. února 2022 jsem byla v Kyjevě a byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že rakety dopadající na Ukrajinu byly odpalovány z běloruského území. Byl to pro mě velmi bolestivý a smutný okamžik.

Právě vojenská spolupráce s Ruskem je podle mě tím nejnebezpečnějším, čemu dnes čelíme. Lukašenko v roce 2022 umožnil ruským jednotkám pobývat na běloruském území a rozmístit tam svou vojenskou techniku a výzbroj.

Například dnes Rusko a Bělorusko pravidelně pořádají společná vojenská cvičení. Viděli jsme také cvičení spojená s jadernými zbraněmi. Pro Rusko je to příležitost posilovat své vojenské schopnosti, zatímco Lukašenko tím Evropě vysílá jiný vzkaz: „Rozhodli jste se se mnou nemluvit. Označili jste mě za diktátora. Rozhodli jste se podporovat běloruské disidenty. Tak já se na oplátku rozhodnu spolupracovat s Ruskem.“

Chce Evropě ukázat, že dokáže reagovat. Lukašenko se snaží vystupovat jako silný muž, který má prostředky k odvetě, k vyhrožování i k vydírání.

Myslím, že běloruský režim své taktiky přizpůsobuje novým podmínkám. Nadále vidíme menší migrační krize na hranicích, propagandistické a dezinformační kampaně, ale především stále užší spolupráci s Ruskem. A právě ta je podle mě naprosto klíčová.

Nedávno se také nad pobaltskými státy objevily balóny s pašovanými cigaretami, které přiletěly z Běloruska.

I to podle mě dobře ukazuje smýšlení režimu. Myslím, že těmi balony se Lukašenko snaží ukázat: „Podívejte, jak jsem kreativní. Já to dokážu také.“

Myslím, že pro evropské politiky je něco takového těžko představitelné, protože vyrůstali a působí v prostředí, kde funguje zdravý rozum. Existují určité hranice, které se jednoduše nepřekračují. A platí to i v politice - jsou zde zkrátka červené linie, za které se nejde.

To, co se snažím evropským politikům opakovaně vysvětlovat, je ale fakt, že pro Lukašenka a Putina žádné takové červené linie neexistují. Mohou vyvolat migrační krizi. Mohou zabíjet děti na Ukrajině. Mohou používat - a zní to skoro absurdně - třeba i balony k narušování evropských hranic. A pro ně je to svým způsobem hra nebo zábava.

To se ale ukazuje i na menších věcech, například když mi chodí zprávy od důstojníků KGB (běloruské tajné služby, pozn. red.).

Jak často se vám to stává a jak taková interakce vypadá?

Myslím, že za posledních pět let se to stalo třikrát nebo čtyřikrát. Většinou si mě najdou na Instagramu. Nevím proč, ale Instagram mají očividně velmi rádi. Vytvoří si falešné účty a píší mi, jako by byli obyčejní lidé. Já ale velmi rychle poznám, že jde o agenty KGB.

Po nějaké době to sami přiznají. Napíšou mi něco ve smyslu: „Ano, máte pravdu, jsem agent. Ale jsem tady proto, abych vám pomohl.“ A pak pokračují: „Můžete nám poskytnout nějaké informace?“ Já jim na to většinou odpovím velmi stručně: „Jděte do háje.“

Zmiňuji to ale hlavně proto, že chci zdůraznit jednu věc. Pro ně je celá tahle situace vlastně zábava. Baví je využívat balony, baví je zneužívat migranty, baví je zavírat lidi do vězení. Berou to skoro jako hru.

A právě to je podle mě na celém režimu nejodpornější a nejznepokojivější. Tito lidé jsou připraveni udělat cokoli. Proto si myslím, že Evropa musí být připravená. Jsem přesvědčená, že Putin se nezastaví na Ukrajině. To je realita, které musíme čelit.

Zmínila jste, že běloruský režim využívá dezinformace, migraci a další hybridní hrozby. Která z nich je podle vás pro Evropu nejnebezpečnější?

Myslím, že jednoznačně migrační tlak, už jen proto, že jsme na hranicích viděli konkrétní počty mrtvých. A když jde o lidské životy, je to vždy mimořádně složitá otázka. Z toho, co jsem slyšela v zachycených rozhovorech, vyplývá, že s těmi lidmi zacházeli jako s kusem masa - upřímně řečeno.

Když jsem ty konverzace poslouchala, narazila jsem na výroky, které byly natolik vulgární, že je ani neumím přesně přeložit do angličtiny, protože jde o opravdu silné nadávky.

Například se tam mluvilo o tom, že „ti lidé jsou úplně hloupí, snaží se přejít hranici, haha“ nebo že někdo „dostal covid a stejně se snaží pokračovat“, a smáli se tomu stylem: „On si fakt myslí, že to zvládne?“ Bylo to velmi znepokojivé, protože to odhaluje postoj Lukašenkova režimu k těmto lidem.

Právě migrační tlak je pro Evropu největší hrozbou, protože evropské státy se nikdy nebudou chovat způsobem, který by vědomě ohrožoval civilisty. Evropa nebude tyto lidi zabíjet ani jim ubližovat. Běloruský režim je ochoten jít i do těchto extrémů. A tím vzniká velmi nerovný konflikt.

Lukašenko je navíc, musím říct, velmi schopný v tom, co dělá. Chápe, že jde o určitou „soutěž“ a velmi dobře ví, která tlačítka má zmáčknout, aby Evropa reagovala.

A právě proto je to podle mě nebezpečné - protože je to typ tlaku, na který se velmi těžko odpovídá běžnými prostředky.

Běloruský režim je v mnoha věcech závislý na Rusku. Myslíte, že i během těchto hybridních operací je Lukašenko odkázaný na to, co po něm chce Moskva?

Myslím, že pokud jde o tyto operace, Lukašenko je do značné míry stále autonomní. Je to poměrně chytrý politik, který je schopný tyto věci sám vytvářet. Zároveň se vždy snažil „sedět na dvou židlích“ – být zároveň přítelem Putina i Evropy, aby si udržel ekonomickou stabilitu.

To je podle mě něco, o co se snaží i dnes, i po roce 2020. Proto vytváří různé situace, které mají donutit Evropu s ním znovu jednat. Myslím, že v tom má svůj vlastní, velmi specifický „rukopis“ - poznáme ho podle toho, jakým způsobem tyto operace probíhají. Mluvíme o balonech, migrační krizi a podobně.

Pro mě je dokonce těžké si představit, že by něco podobného byl ochoten dělat i Putin. Ale u Lukašenka to působí tak, že je ochoten udělat cokoli, co mu přinese moc nebo co přiměje evropské politiky znovu s ním mluvit.

Takže ano - v tomto smyslu je Bělorusko formálně nezávislé. Pokud jde ale o ekonomické a vojenské otázky, je samozřejmě velmi úzce navázané na Rusko.

Dá se říct, jak se od roku 2020, kdy Západ neuznal Lukašenkovo vítězství v prezidentských volbách, změnily běloruské bezpečnostní složky? Jsou dnes efektivnější v potlačování opozice než dřív?

Myslím, že ano. Dnes je Bělorusko pod velmi silným represivním tlakem a vše je do značné míry pod kontrolou KGB a armády. Každý den dochází k zatýkání, často desítek nebo i stovek lidí.

Režim neustále zdokonaluje své metody a snaží se zasáhnout proti všem disidentům. Člověk si tam nemůže dovolit prakticky nic, ani komentovat situaci. V tomto smyslu je Bělorusko velmi represivním a zároveň velmi nebezpečným místem.

Zároveň je ale pravda, že v médiích často více rezonují případy výměn vězňů, kdy Lukašenko propustí určité osoby. Ano, to jsou velké a důležité zprávy - i pro mě, protože řada mých přátel, novinářů, byla takto propuštěna. Ale celková situace se tím nemění. Některé lidi propustí, ale zároveň další zatkne.

Odešla jste do exilu v roce 2021 a čelila jste různým formám zastrašování. Jaké taktiky používá běloruský režim proti svým oponentům v exilu?

Bělorusko jsem opustila v roce 2021, nelegálně. Po řece, za pomoci převaděčů. Mezi Běloruskem a Ruskem je malá řeka, a právě tak se mi podařilo uprchnout ze země.

Poté jsem letěla z Ruska do Turecka, z Turecka na Ukrajinu a tam jsem nějakou dobu zůstala. I v exilu jsem ale pokračovala v novinářské práci. Postupně jsem zjistila, že i v zahraničí vás tito lidé dokážou dál ohrožovat. Jak jsem už zmínila, důstojníci KGB se snaží kontakto­vat lidi v exilu a přesvědčovat je, že návrat do Běloruska je bezpečný, pokud jim poskytnete informace. Tvrdí, že vám mohou „pomoci“.

Často ale vůbec nezmiňují, že byste po návratu byla okamžitě zadržena. Já mám v Bělorusku i Rusku celkem šest trestních řízení, takže je jasné, že bych byla zatčena.

To vám ale neřeknou.

Přesně tak. Snaží se spíše vytvářet dojem bezpečí, jako by šlo o seriózní a „přátelskou“ nabídku.

V některých případech jde ale i o přímé zastrašování. Například mi na dveře mého bytu v Bělorusku namalovali hákový kříž. Bylo to velmi nepříjemné nejen pro mě, ale i pro sousedy, kteří s tím museli žít.

Podobné metody se ale používají i vůči dalším disidentům. Bezpečnostní složky běžně navštěvují rodiny opozičních aktivistů, vyhrožují jim a někdy je i zadržují. Je to jasný signál: Pokud budete pokračovat v práci, vaše rodina může skončit ve vězení.

Z exilu proti tomu nemůžete nic dělat - můžete se vrátit, ale víte, že byste byla zatčena. Jste tak v situaci, kdy jen sledujete zprávy o tom, co se děje vašim blízkým, a nemáte možnost to ovlivnit.

Vedle toho je velmi rozšířený i online nátlak - hackování, pokusy o průnik do e-mailů, Telegramu nebo Signalu. Stává se to opakovaně, člověk si musí neustále dávat pozor na bezpečnost svých účtů.

A samozřejmě se proti vám otevírají trestní stíhání. To je dnes běžná praxe. Režim vás označí za „extremistu“ nebo „teroristu“. I já jsem vedená jako extremistka.

Jak se vlastně dozvíte, že jste „extremista“?

Jednoduše to zveřejní na svých webových stránkách. Mají seznam „extremistů“. A na něm můžete být klidně vedeni i za něco, co se údajně stalo před deseti lety, třeba jako člověk, který „plánoval teroristický čin“. Ve skutečnosti se tam ale ocitnete jen proto, že jste novinář. Takto to funguje.

Je to velmi podobné represím, které jsou v Rusku.

Ano, je. V Rusku jste ale alespoň označen jako „zahraniční agent“, což lidem zní „normálněji“. Ale když v Evropě řeknete, že jste extremistka, lidé na to reagují překvapeně, protože v Evropě to má úplně jiný význam. A zároveň to označení nelze nijak změnit ani upravit, protože přesně takto vás běloruský stát eviduje.

Co se týče bezpečnosti, myslím, že je to zatím v pořádku. Běloruský režim podle mě momentálně není natolik silný, aby mohl realizovat nějaké operace v zahraničí.

Když se to porovná s Ruskem, to má jiné kapacity.

Ruský režim se opakovaně snažil zbavit mých kolegů. V tomto ohledu je podle mě největší hrozbou spíš Rusko, které je schopné i operací v zahraničí, včetně otrav a podobných akcí. U běloruského režimu mám spíš pocit, že není tak silný ani finančně vybavený.

Myslíte si, že se v příštích několika letech v Bělorusku něco zásadně zlomí?

Musím říct, že jsem spíš pesimistka. Nemám velkou naději, že se něco zásadního změní. Když jsme odcházeli v roce 2021, věřili jsme, že se situace zlepší během jednoho či dvou let, maximálně. Mysleli jsme si, že Lukašenko neudrží moc.

Pak ale přišel rok 2022 a válka. Tím se realita změnila ještě víc. Dnes vidím, jak je Bělorusko stále více navázané na Rusko a jak ruský vliv v zemi sílí, včetně jazyka a politické kontroly. Putin má nad Běloruskem stále větší vliv.

V současnosti je podle mě situace velmi těžká a nevidím rychlou cestu k demokratickým změnám. Represe jsou natolik silné, že otevřené protesty si už nikdo prakticky nedovolí.

Lidé žijí ve strachu. Třeba i z toho, že by mohli být zadrženi kvůli příspěvkům nebo „lajkům“ z minulosti. Změna je možná, ale do velké míry závisí na Rusku a na vývoji války na Ukrajině.