Článek
Ze všech provincií a koutů Číny se do hlavního města sjely tisíce politiků a významných osobností na největší pravidelnou politickou událost na světě.
Následující týden bude patřit tzv. dvěma zasedáním, na nichž se projednají a obvykle bez větších změn schválí návrhy zákonů, na kterých celé měsíce za zavřenými dveřmi pracovalo nejužší vedení Komunistické strany Číny v čele se Si Ťin-pchingem.
Sjezd se koná každý rok, ten letošní je však obzvlášť důležitý. Na prvním místě programu stojí schválení 15. „pětiletého plánu“ – strategického dokumentu, který určí hlavní směr hospodářského a sociálního rozvoje Číny v letech 2026 až 2030.
Ačkoli jde o velmi pečlivě režírovanou politickou událost plnou předem schválených a zdánlivě nezáživných projevů, neznamená to, že nestojí za pozornost. Nabízí totiž vodítko k cílům a ambicím čínské strany, ale i k fungování vlády.
I to, co se může jevit jako drobné změny v čínské politice, může mít nakonec dopad v celosvětovém měřítku.
Dvě zasedání
Čínské lidové politické poradní shromáždění je poradní orgán s poměrně omezeným politickým vlivem, který se většinou zabývá širšími společenskými otázkami, například demografickou krizí. V jeho řadách nesedí jen politici, ale také podnikatelé, akademici či veřejně známé osobnosti. V minulosti například herec Jackie Chan nebo basketbalista Jao Ming.
Poradní shromáždění zasedá souběžně s Všečínským shromážděním lidových zástupců, které má přibližně tři tisíce delegátů a je formálně nejvyšším zákonodárným orgánem země. V praxi však funguje jako potvrzovací instituce – návrhy zákonů připravované vedením strany bývají schvalovány téměř jednomyslně.
Zatímco mezi hlavní výzvy minulé pětiletky patřila pandemie covidu-19 a přetrvávající krize na realitním trhu, letošní zasedání se koná v době rychle eskalující války na Blízkém východě, zásadních změn ve světovém řádu, zpomalující ekonomiky a klesající porodnosti.
Před Čínou tak stojí otázka, jak tuto situaci využít k urychlení svého vzestupu jako globální mocnosti.
Letošní dvě zasedání se navíc konají ve stínu stranických čistek a významných změn ve vedení Čínské lidové osvobozenecké armády (ČLOA) a krátce před očekávanou návštěvou amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Plán? Z továrny ve velmoc
Program zasedání obvykle obsahuje desítky bodů a pokrývá témata od ekonomiky přes strategické plány až po konkrétní legislativu.
Po čtvrtečním zahájení premiérem Li Čchiangem je zjevné, že hlavními tématy budou Tchaj-wan, obchodní napětí, armáda a umělá inteligence. Čína v posledních letech závratnou rychlostí rozšiřuje svůj technologický a průmyslový vliv s cílem proměnit postavení země z „továrny světa“ v globální technologickou velmoc.
Čínské „pětiletky“
Pětileté plány jsou mechanismy inspirované sovětským systémem plánování a pro vládnoucí komunistickou stranu zůstávají zásadním nástrojem řízení ekonomiky. Slouží jako strategický rámec, který pomáhá koordinovat rozsáhlou státní byrokracii a hospodářskou politiku země s více než 1,4 miliardy obyvatel.
Takové plánování však může přinášet i ekonomické problémy. Když centrální vláda označí určitá odvětí za prioritní a začne je podporovat dotacemi, přitahuje tak velké množství firem, které chtějí na těchto programech participovat.
Výsledkem může být nadměrná nabídka a intenzivní konkurence – fenomén, který čínští analytici označují jako involuci. Ta může přispívat k tlaku na ceny, slabší ziskovosti podniků a přetrvávající závislosti čínské ekonomiky na exportu.
V případě ČLOA Peking stanovil širší cíle, které mají přinést „významný pokrok“ v oblasti informační války, mechanizace armády a schopnosti strategické projekce síly. ČLOA v roce 2027 oslaví sto let od svého založení.
Pozornost přítomných zahraničních novinářů se však většinou upírá k ekonomickým otázkám, zejména k plánovanému hospodářskému růstu.
Ten chce Čína v příštích letech držet v rozmezí 4,5 až pěti procent, což je nejnižší plánované tempo růstu od roku 1991. Jeden z analytiků pro BBC uvedl, že nižší cíl dává zemi „větší prostor řídit ekonomiku“, aniž by byla nucena přijímat obrovské finanční závazky jen proto, aby splnila přesně stanovený růst.
Země se totiž potýká s řadou problémů doma i v zahraničí – od slabé domácí spotřeby přes pokračující krizi na trhu s nemovitostmi až po rostoucí nápětí v globálním obchodu i energetice.
Méně kulturní rozmanitosti
Za zmínku však stojí i nenápadnější body programu, například návrh zákona o „podpoře etnické jednoty“, který má zavést povinné používání standardní čínštiny i v autonomních oblastech země. Kritici varují, že tím Peking urychlí úpadek jiných menšinových jazyků a kultur.
Podle státní agentury Sin-chua má legislativa shrnout zkušenosti čínské politiky vůči menšinám a podporovat národní identitu a patriotismus. Peking zároveň argumentuje, že širší používání standardní čínštiny usnadní vzdělávání i pracovní mobilitu obyvatel v celé zemi.
Už před zasedáním čínská státní média naznačovala, že se zákon kvůli jeho důležitosti nebude dlouze projednávat. Je přitom poměrně neobvyklé, aby oficiální média podobné informace o jednotlivých zákonech zveřejňovala ještě před samotným jednáním.
Čína má zhruba 1,4 miliardy obyvatel, z nichž asi 90 procent tvoří etnická skupina Chanů. Stát však oficiálně uznává 56 etnických menšin, desítky jazyků a písem a stovky regionálních dialektů.
Jak připomínají Financial Times (FT), Čínská lidová republika byla původně založena i na slibu kulturní rozmanitosti – už za éry Mao Ce-tunga měly etnické menšiny právo používat své jazyky například ve vzdělávání nebo místní správě.
Až do 90. let minulého století tak Čína do určité míry uplatňovala model kulturní autonomie pro nechanské obyvatelstvo. Prostor pro tuto pluralitu se však výrazně zúžil po nepokojích v Tibetu, kde Peking přísně kontroluje buddhistické náboženské aktivity, a v Sin-ťiangu, kde bylo podle řady odhadů až kolem milionu Ujgurů zadržováno v převýchovných zařízeních.
Peking tato obvinění dlouhodobě odmítá a tvrdí, že jeho opatření jsou součástí boje proti extremismu a terorismu.
Regulace se však postupně rozšířily i na jazykovou oblast. Například v roce 2020 vláda oznámila změny ve vzdělávacím systému v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, které nahradily mongolštinu standardní čínštinou coby vyučovací jazyk v několika základních předmětech.
Mnoho etnických Mongolů, kteří svůj jazyk vnímají jako jeden z posledních symbolů své identity, na tento krok reagovalo neobvykle otevřenou vlnou protestů.
Připravovaný zákon, který chce Peking přijmout, má za cíl „posílit pocit sounáležitosti v čínském národě“. V praxi by to znamenalo, že se menšinové jazyky sice budou dál vyučovat jako druhý jazyk, ale skupiny jako Tibeťané, Ujgurové a Mongolové už nebudou moci používat svůj mateřský jazyk jako hlavní jazyk výuky v řadě předmětů.
Právní postihy by navíc mohly hrozit každému, kdo podle úřadů „podkopává národní jednotu“ nebo podporuje „separatismus“. Kritici proto zákon považují za součást širší sinizační kampaně, která má podle nich přimět etnické menšiny k větší kulturní a jazykové asimilaci.
Sinizace
Sinizace je proces počínštění převážně ve smyslu jazykovém a kulturním. Jedná se o „protlačování“ čínštiny do každodenní komunikace. Velký podíl na sinizaci obyvatelstva má televize, pomocí které se čínština objevuje i v komunikaci rodin v oblastech, které jinak do styku s čínsky mluvícím úřednictvem či obyvatelstvem přicházejí jen výjimečně.
Historik Benno Weiner uvedl pro FT, že čínské vedení zřejmě dospělo k závěru, že přílišná rozmanitost může představovat politické riziko.
Na represi etnických menšin reagují i západní státy, což Peking označuje za nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí země. I na to návrh zákona pamatuje – uvádí totiž, že „etnická jednota a pokrok nesmějí být narušovány vnějšími silami pod záminkou etnicity, náboženství nebo lidských práv“.
Podle aktivistů oslovených Financial Times by to v praxi mohlo znamenat stíhání osob v zahraničí za činnosti, které Peking považuje za pobuřující. Počet lidí hovořících menšinovými jazyky tak postupně klesá a někteří odborníci varují, že v příštích generacích mohou některé z nich takřka vymizet.
