Článek
Když se loni v srpnu setkali na Aljašce prezidenti Donald Trump a Vladimir Putin, mělo jít o průlom v jednání o Ukrajině. Dohodu jednání nepřineslo, Kreml ale schůzku využil k posílení svého postavení.
Moskva tlačila na své maximalistické požadavky a následně doma setkání prezentovala jako důkaz, že Rusko zůstává globální velmocí.
Právě tento moment podle analytiků dokonale ilustruje, jak Kreml přistupuje k diplomacii: ne jako k hledání kompromisu, ale jako k nástroji tlaku a prosazování vlastních cílů.
Americký think-tank Atlantic Council, zaměřený na studium mezinárodních vztahů, spojil dva přední odborníky v oblasti diplomacie a připravil podrobnou studii, která analyzuje ruské techniky vyjednávání a upozorňuje na chyby, jichž se Západ často dopouští.
Cílem je zastrašit
„Největší chybou je, že západní partneři přistupují k jednáním jako ke společnému řešení problémů s předpokladem, že obě strany mají zájem o dosažení spravedlivého výsledku,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy bývalá diplomatka Julija Osmolovská.
„Tento model je běžný v EU a mezi evropskými zeměmi, takže jej automaticky aplikují na každé jednání,“ upozorňuje šéfka kyjevské pobočky think-tanku Globsec, která strávila zhruba 15 let studiem ruského vyjednávacího stylu.
V postsovětské kultuře podle ní dominují přístupy založené na moci a emocích. Ruský styl se soustředí na nehmotné faktory a emocionální tlak – sleduje, jak protistrana vyjednává a co ji motivuje.
„Ruští vyjednavači přistupují k jednání s extrémní nedůvěrou a podezřívavostí. Jejich cílem je zastrašit, vyvinout psychologický tlak a narušit racionální uvažování,“ říká expertka.
Jednání s Ukrajinci je ale ještě specifičtější: Moskva ho vnímá spíše jako pokračování konfliktu jinými prostředky – prostor, kde lze soupeře oslabit, rozdělit nebo přimět k ústupkům, aniž by sama musela slevit ze svých požadavků. Opravdový cíl Ruska tak není mír, ale upevnění vlastní moci a dosažení strategických výhod.
„Rusové jednají podle logiky ‚vyhraj, nebo prohraj‘ – pro ně mají obrovský význam faktory, které Západ může považovat za iracionální, jako je prestiž, strach nebo autorita. Proto je jejich chování těžko předvídatelné,“ poznamenává Osmolovská.
Kremelská škola
Praktické příklady ukazují, jak to funguje v praxi. Během normandských jednání v roce 2014 mělo začít příměří, přesto ruské jednotky několik dní pokračovaly v bojích, dokud na bojišti nezískaly strategickou výhodu.
Podobně Putin veřejně slíbil humanitární koridor pro ukrajinské vojáky, zatímco armádní operace šly zcela opačným směrem. Taková neochota dodržet veřejné závazky je podle expertky typická: ruská slova často nelze brát za čistou pravdu.
Ruská taktika vyjednávání proto kombinuje tlak, zastrašování a manipulaci s cílem získat co největší výhodu, aniž by docházelo ke kompromisu. Experti z think-tanku Atlantic Council tuto strategii nazývají „Kremelská škola“. Ve své studii popisují, že pravidla, podle kterých se ruští diplomaté během jednání chovají, jsou přesně stanovena a po generace vyučována.
Některé z těchto zásad popsal bývalý ruský diplomat a učitel diplomacie Igor Ryzov ve své knize The Kremlin School of Negotiation z roku 2016.
„Taktika spojuje starou sovětskou diplomacii s psychologickými metodami KGB. Cílem je narušit racionální uvažování protistrany, vyvolat emocionální reakce a získat konkurenční výhodu. Ruští vyjednavači si tyto psychologické hry užívají a jsou v nich často mnohem zdatnější než jejich západní partneři,“ vysvětluje Osmolovská.
Hlavní kroky „Kremelské školy“ vyjednávání
1. Naslouchat a být ticho – Ruští vyjednavači nejprve pozorně naslouchají. Ticho nutí protistranu mluvit víc, než zamýšlela, a zároveň umožňuje protistraně hledat slabiny v logice soupeře.
2. Klást otázky – Rychlé a často dotazovací otázky slouží k upevnění kontroly. Ukazují protikladnosti v argumentech soupeře, aby vypadal nesmyslně a ztratil kontrolu nad jednáním.
3. Snižovat soupeře – Použití pasivně agresivního, přímého, či naopak zdvořilého přístupu vyvolává silné emocionální reakce a oslabuje protivníka psychologicky.
4. Velkorysá gesta – Po oslabení protistrany může ruský vyjednavač nabídnout „čestnou cestu ven“, například druhou šanci, což vytváří pocit úlevy a iluze férovosti.
5. Vést soupeře do nejistoty – Na závěr rozhovoru zůstává protistrana v nejistotě. Nejasné hrozby nebo podmíněné pozitivní výsledky udržují kontrolu a pocit nadřazenosti Rusů.
Zbytek, jak odborníci píší ve svých analýzách, spočívá v tom, zda necháte Rusy manipulovat sebou. Klíčové je podle Osmolovské aplikovat podobné taktiky i na vlastní straně.
„Západní partneři se často omezují kvůli etice či pravidlům, ale při jednání s porušovatelem pravidel, jako je Rusko, musíte být ochotni hrát podle stejných konkurenčních pravidel – jinak budete vždy na ztrátové straně,“ vysvětluje.
Pod vedením Vladimira Putina je ruská diplomacie úzce propojena s armádou a tajnými službami, které jsou přímo pod jeho kontrolou. Psychologický tlak, manipulace a zastrašování jsou tak podle autorů studie standardními nástroji, které Moskva při vyjednávání běžně využívá.
Pokud jde o zahraniční politiku amerického prezidenta Donalda Trumpa, Osmolovská připomíná, že Rusům nicméně hodně záleží na tom, aby je respektovaly přední světové mocnosti. Trumpův přístup, například na již zmiňovaném aljašském summitu, v podobě chvály Putina a nataženého červeného koberce byl pro Kreml signálem uznání a prestiže.
Mírová jednání mezi Ruskem, Ukrajinou a Spojenými státy momentálně nepokračují. Moskva však uvedla, že sleduje každý diplomatický pohyb – nedávné příměří mezi Washingtonem a Teheránem vnímá jako příležitost, jak znovu otevřít prostor pro rozhovory, které dosud nepřinesly žádný průlom.
Připomíná to série předchozích schůzek v Istanbulu, Abú Dhabí či Ženevě, kdy zásadní otázky, například budoucnost Donbasu, zůstávaly nedotčené a nevyřešené.
„Skutečný problém je, že Rusové většinou jen předstírají, že vyjednávají. Reálná jednání nastávají až tehdy, když jsou obě strany vyčerpané a nespokojené se stávajícím stavem věcí. Tam jsme ještě nedošli,“ poznamenává Osmolovská.
Podle ní Kreml zároveň počítá s tím, že jarně-letní ofenziva a možné rozptýlení pozornosti Západu – například konfliktem na Blízkém východě – by mohly vytvořit pro Rusko výhodnou pozici. Rusové také využívají současných vysokých cen energií, takže zatím nemají silnou motivaci k serióznímu posunu v jednáních.
