Mramor, plyn a strach. Jedna z nejizolovanějších zemí předstírá otevírání

Monumentální budovy obložené bílým mramorem, široké a téměř prázdné ulice, proslulí achaltekinští koně prohánějící se po rozlehlých pláních nebo dvanáctimetrová pozlacená socha „vůdce všech Turkmenů“, která se dříve otáčela za sluncem.

Právě tyto výjevy patří k několika málo obrazům, které si svět spojuje s Turkmenistánem - jednou z nejuzavřenějších a pro zahraniční média nejhůře přístupných zemí planety.

V posledních měsících se však ve světových médiích objevily i jiné, pro silně autoritářský a izolovaný stát méně obvyklé scény.

V prosvětlené kanceláři v turkmenském hlavním městě Ašchabadu řídí Azat Seyitmuhammedov projekt, který lze v místních podmínkách označit za průkopnický - internetový obchod Wabrum. Jeho kurýři rozvážejí po zemi především oblečení a obuv z Turecka.

V ašchabadských nákupních centrech mezitím mladí lidé natáčejí taneční videa pro TikTok, přestože je tato sociální síť v zemi oficiálně blokovaná.

Díky připojení přes virtuální privátní sítě (VPN) se šíří také Instagram, cestovní kanceláře nabízejí zámožnějším Turkmenům dovolené v Evropě a jihovýchodní Asii a breakdance, který byl zhruba do přelomu tisíciletí undergroundovou záležitostí, se vyučuje v moderních sportovních studiích.

Dokonce se objevily náznaky, že by se Turkmenistán, který sedí na čtvrtých největších zásobách zemního plynu na světě, mohl „podělit“ s Evropou.

Tyto scény letos zachytil reportér agentury Reuters, který získal mimořádné povolení cestovat po Turkmenistánu bez státního doprovodu. V zemi, která dlouhodobě uplatňuje jeden z nejpřísnějších vízových režimů na světě a zahraniční novináře téměř nevpouští, byla neobvyklá už samotná jeho přítomnost.

Agentura Reuters popsala i další náznaky možného otevírání - vláda prezidenta Serdara Berdimuhamedowa hovoří o zjednodušení vízového režimu, vstupu do Světové obchodní organizace a diverzifikaci ekonomiky, kterou nadále z velké části řídí stát.

Někteří zahraniční diplomaté tvrdí, že uvnitř vládnoucí elity probíhá generační obměna a prostor pro osobní svobody se v posledních letech mírně rozšířil.

„Podle mého názoru je toto otevírání pouze zdánlivé,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy Luca Anceschi, profesor eurasijských studií na Glasgowské univerzitě, který se dlouhodobě zabývá turkmenskou zahraniční politikou, autoritářstvím a energetikou.

Samotný vstup jednoho novináře podle něj ještě nedokazuje, že turkmenské vedení přijalo dlouhodobou politiku otevírání země. „Nevidíme žádné liberalizační iniciativy. Nevidíme uvolnění kontroly, cenzury ani represí. Neprobíhá tedy žádná skutečná politická změna,“ upozorňuje.

Reportáž Reuters sice zachycuje jevy, které mohou představovat změnu oproti minulosti. Anceschi však upozorňuje, že záběry z metropole nemusí být vypovídající. „Důležitou otázkou je, jaký je rozdíl mezi životem v Ašchabadu a životem ve zbytku Turkmenistánu. O tom toho příliš nevíme.“

Plynové bohatství bývalo spojováno s nepsanou společenskou smlouvou: obyvatelé dostávali zdarma určité množství plynu, elektřiny, vody a soli a výměnou se od nich očekávala politická pasivita.

Tento obraz ale už dnes aktuální není. Bezplatné dodávky základních služeb byly zrušeny od 1. ledna 2019 a obyvatelé je tak nyní dostávají za zvýhodněné ceny, nikoli zdarma. Odstranění dotací mělo dle odborníka zásadní dopad. Nízké mzdy se výrazně nezvýšily, domácnosti ale začaly platit za služby, které dříve získávaly bezplatně.

„Myslím si, že chudoba je rozšířená. Existuje potravinová nejistota a značná míra materiálního strádání,“ uvedl profesor z Glasgow. Spolehlivá čísla však prakticky neexistují. Turkmenská ekonomika patří k nejméně transparentním na světě a stát nezveřejňuje údaje, z nichž by bylo možné přesně určit rozsah chudoby.

Příjmy z plynu představují významnou část státních financí, veřejnost ale nemá možnost zjistit, kam přesně peníze směřují. „Stát zcela netransparentním způsobem kontroluje, kam příjmy jdou. Rozhodně nejsou přerozdělovány obyvatelstvu,“ tvrdí Anceschi.

Turkmenistán se po získání nezávislosti v roce 1991 začal postupně izolovat pod heslem „trvalé neutrality“. První prezident Saparmurat Nijazov, známý jako Turkmenbaši, neboli vůdce Turkmenů, uzavřel hranice, zlikvidoval politickou konkurenci a vybudoval rozsáhlý kult vlastní osobnosti.

Z příjmů za zemní plyn nechal přestavět Ašchabad na monumentální město bílého mramoru, zlatých soch a téměř prázdných bulvárů. Po jeho smrti v roce 2006 převzal moc Gurbanguly Berdimuhamedow. Ten v roce 2022 předal prezidentský úřad svému synovi Serdarovi, ale jako „národní vůdce“ si uchoval značný politický vliv.

Výměna prezidenta tak neznamenala skutečné střídání moci. Vládnoucí systém zůstal v rukou jedné rodiny.

Dnes Turkmenistán svou izolaci oficiálně vysvětluje neutralitou a potřebou chránit se před nestabilitou, islamistickými skupinami a pašováním drog ze sousedního Afghánistánu. V praxi to však neznamená aktivní balancování mezi velmocemi jako spíš snahu učinit zemi co nejméně propustnou pro vnější vlivy.

Ašchabad výrazněji nereagoval ani na ruskou invazi na Ukrajinu a na rozdíl od Kazachstánu či Uzbekistánu se téměř nepokusil využít slabšího ruského postavení k aktivnější zahraniční politice.

„Způsob, jakým neutralitu chápou, jako udržování stejného odstupu a nezapojování se, ve skutečnosti znamená izolaci,“ uvedl Anceschi. „Chtějí zabránit tomu, aby se jakýkoli vnější vliv dostal dovnitř země.“

Turkmenský režim nestojí jen na izolaci od informací ze zahraničí. Jeho základním nástrojem je strach.

„Režim se snaží lidi přesvědčovat a používá rozsáhlou propagandu. V konečném důsledku je ale nejdůležitější strach,“ vysvětluje expert. „Lidé se podřizují především proto, že se bojí toho, co by jim vláda mohla udělat, ne proto, že by věřili tomu, co vláda říká.“

Za Nijazova hrála zásadní roli Ruhnama, prezidentova údajně duchovní a historická kniha, která se stala součástí školní výuky, státních zkoušek i veřejných rituálů. Kult osobnosti však nebyl jen bizarním divadlem.

„Lidé věděli, že pokud se nepodřídí, mohou být zbiti, zatčeni nebo zabiti. Tento systém nefunguje pouze prostřednictvím měkkých nástrojů. Funguje především prostřednictvím represe, která je následně obalena propagandou,“ vysvětlil Anceschi.

Režim může zasahovat také proti rodinám kritiků. Anceschi připomíná protesty turkmenských emigrantů ve Spojených státech, při nichž se někteří účastníci odmítali nechat fotografovat, protože se obávali následků pro příbuzné doma. „V tomto smyslu jde skutečně o policejní stát,“ dodal profesor.

Turkmenistán se v letošním světovém indexu svobody tisku organizace Reportéři bez hranic umístil na 173. místě ze 180 hodnocených zemí. Nezávislé zprávy jsou blokovány a domácí média slouží převážně k oslavě režimu.

Human Rights Watch hovoří o téměř úplném popření občanských a politických práv a o úplné státní kontrole přístupu k informacím.

Izolace ovlivňuje také schopnost země využívat její největší hospodářskou výhodu. Turkmenistán má čtvrté největší zásoby zemního plynu na světě, přesto se energetickou velmocí odpovídajícího významu nikdy nestal.

Podle Anceschiho vedení země omezuje přístup zahraničních společností především kvůli strachu z vnějšího vlivu. Většina velkých nalezišť se nachází na pevnině a do těchto projektů získala výjimečný přístup čínská státní společnost CNPC, zatímco jiné zahraniční firmy působí převážně v menších projektech v Kaspickém moři.

„Vláda nechce, aby do země přicházely západní společnosti a přivážely si vlastní zaměstnance. Lidé přinášejí myšlenky a myšlenky se šíří,“ vysvětlil Anceschi. „Země nevyužívá svůj energetický potenciál naplno, protože její vedení je paranoidní, pokud jde o politické důsledky zahraniční přítomnosti.“

Po rozpadu Sovětského svazu směřoval téměř veškerý turkmenský plyn přes zděděnou síť plynovodů do Ruska. Zlom nastal v roce 2009, kdy byl otevřen plynovod ze Střední Asie do Číny.

Tam teď Turkmenistán vyváží přibližně 30 miliard metrů krychlových plynu ročně a letos podepsaly státní společnost Turkmengaz a čínská CNPC dohodu o vybudování čtvrté fáze obřího naleziště Galkynyš. Projekt za 5,1 miliardy dolarů má umožnit zpracování dalších deseti miliard metrů krychlových plynu ročně.

Čínský trh tak umožnil Ašchabadu snížit závislost na Rusku, o větší energetické svobodě však může hovořit jen stěží. A to i přesto, že bývalý prezident Gurbanguly Berdimuhamedow letos označil diverzifikaci exportu plynu za „hlavní cíl“ země.

Jedním z ambiciózních, avšak nedokončených plánů je plynovod TAPI, který má vést přes Afghánistán do Pákistánu a Indie. Ten se už desítky let objevuje v oficiálních prohlášeních, aniž by vznikla celá plánovaná trasa.

Ašchabad tvrdí, že první úsek k afghánskému Herátu dokončí přibližně na konci roku 2026. Projekt by však musel překonat bezpečnostní problémy v Afghánistánu i dlouhodobé napětí mezi Pákistánem a Indií.

Druhou možností je transkaspický plynovod, který by vedl přes Kaspické moře, Ázerbájdžán a Turecko do Evropy. Turkmenistán projekt veřejně podporuje, podle Berdimuhamedowa ale nejprve musí vyřešit otázky spojené s vymezením mořského dna s Ázerbájdžánem.

Představa rozsáhlých dodávek turkmenského plynu do Evropy je však málo realistická. Chybí infrastruktura, technologické možnosti turkmenské státní společnosti, překážkou jsou i náklady na výstavbu, velké vzdálenosti i politický odpor Ruska.

„Turkmenistán nevyváží zkapalněný zemní plyn. Je odkázán na plynovody, jejichž vybudování vyžaduje obrovské množství peněz,“ podotýká Anceschi.

Pochybuje také, zda by dlouhodobá evropská poptávka vytvořila pro podobný projekt dostatečně přesvědčivý obchodní model. Zatímco turkmenské vedení označuje diverzifikaci za strategickou prioritu, podle Anceschiho pro její uskutečnění Ašchabad téměř nic konkrétního neudělal.

Luka Anceschi však připouští, že v zemi, jako je Turkmenistán, může být významné i minimální otevření. „Nejsem si ale jistý, zda jde o první krok v dlouhodobém procesu, nebo pouze o jednorázovou epizodu.“