Najmi si strejdu. Japonci platí za společnost mužů ve středním věku

Psal se rok 2012, když Takanobu Nišimoto vyslechl v příměstském vlaku rozhovor skupiny středoškolaček. Utahovaly si z mužů středního věku – z jejich zarostlých uší a zanedbaného vzhledu.

„Ossanové jsou špinaví a smrdí,“ zaznělo mezi dívkami. Chlápci, kteří všechno vědí nejlépe, jsou chlípní, neomalení a rádi mladším udílejí nevyžádané rady.

Rozhovorem zaskočený Nišimoto měl oslavu čtyřicátých narozenin pár let za sebou, ale sám sebe za ossana - v překladu nelichotivě „strejdu“ nebo „fotříka“ - ještě tak úplně nepovažoval.

„Nikdy jsem si neuvědomoval, že se na ossany dívá až tak svrchu,“ vzpomínal později. Ossanové byli dříve v japonské společnosti ovládané muži obdivováni - a Nišimoto se jejich pověst rozhodl napravit.

Založil společnost se sebeironickým názvem Ossan Rental - Najmi si strejdu. A v osamělé a stárnoucí japonské společnosti tak zaplnil díru na trhu.

Za tisíc jenů na hodinu začal Nišimoto pronajímat nejprve sám sebe. Očekával, že za ním budou chodit hlavně mladší muži, kteří budou chtít radu od zkušenějšího člověka. Místo nich začaly službu vyhledávat především ženy a Nišimoto brzy zjistil podstatnou věc - zákazníci nejenže nechtějí radu, ale ani pomoc.

„Lidé chtějí mluvit s někým vzdáleným, s nějakým ‚strejdou‘, se kterým nemají žádný vztah ani společné zájmy. Chtějí, aby je někdo vyslechl,“ uvedl Nišimoto pro Seznam Zprávy.

Neznamená to, že by jeho klienti neměli rodinu nebo přátele. „Sami často naslouchají problémům svých přátel. Pak si ale pronajmou nás, protože chtějí, aby tentokrát někdo poslouchal je,“ vysvětlil.

Už více než čtrnáct let jeho tým ossanů, tedy mužů převážně ve věku od 45 do 55 let, naslouchá klientům po celém Japonsku.

Za tisíc jenů na hodinu (asi 130 korun) si lidé mohou pronajmout „laskavého muže“, „milého a dobrého posluchače“, „pohodáře z centra města“, „pozitivního posluchače“, „hot a cool chlapíka ze Starbucksu“, „vzdělaného gaye“, „světoběžníka“ nebo prostě jen „obyčejného chlápka“. Stačí najet na katalog a vybrat si.

Vzhledem ke klientele ossanové prochází Nišimotovým pečlivým prověřováním, které vyloučí postranní úmysly a prověří vztah k osobní hygieně. Zásadně pak nenajímá muže, kteří naplňují stereotypní představy o ossanech.

V posledních letech podle něj přibývá lidí, kteří si ossany pronajímají jen proto, aby zabili čas nebo jsou zkrátka zvědaví.

Výhoda placeného „vztahu“ podle Nišimota spočívá v tom, že v něm neexistuje očekávání vzájemnosti, společná minulost ani obava z toho, co si o člověku bude druhý myslet při příštím rodinném obědě nebo v pondělí v kanceláři.

„Když člověk zaplatí, mluví se mu snáz,“ říká. Klienti podle něj mohou mít pocit podobný tomu, jako když si platí konzultaci.

V Japonsku společenské normy ovlivňují i to, co si mohou říkat blízcí lidé. Podle japonského psychologa Hiroakiho Enomota může být právě jasně vymezený vztah s cizím člověkem jednou z výhod podobných služeb.

„Je těžké odhadnout, nakolik se můžete otevřít, aniž byste druhého obtěžovali,“ vysvětlil už před časem americké stanici ABC. U pronajatého ossana se naopak z kontaktu stává obchodní vztah, který se řídí jinými pravidly.

Obava, aby člověk svými problémy nezatěžoval druhé, se stala i předmětem japonské studie zveřejněné v letošním roce. Ukázala, že dospělí v japonské prefektuře Tottori, kteří považovali určitou míru vzájemného zatěžování ve vztazích za nevyhnutelnou, byli výrazně ochotnější požádat druhé o pomoc. Větší ochotu svěřit se měli také ti, kteří věřili, že už samotné vyslechnutí má smysl.

Práce najatého „strejdy“ je prostá, ale pestrá - doprovodí klienta do kina nebo na čaj, pomůže s úklidem, vyslechne jeho problémy, probere s ním sportovní utkání, podpoří jej při lékařském zákroku nebo s ním jednoduše sedí a mlčí.

Nišimoto například vzpomíná na klientku po osmdesátce, která si ho každý týden objednávala na procházku v parku. „Skoro jsem se stal jejím synem,“ uvedl.

Jindy si ho najal rybář, kterého nebavilo dlouhé čekání na úlovek o samotě, studentka toužící po kariéře v showbyznysu bez podpory vlastní rodiny nebo mladý zaměstnanec, který nevěděl, jak se chovat ke svému nadřízenému.

Jednou z jeho klientek byla také čtyřiadvacetiletá Nodoka Hjodo. „Jsem jiná podle toho, jestli jsem s přáteli, s rodinou nebo se svým přítelem. Své ‚já‘ utvářím ve vztahu k ostatním.“ S Nišimotem podle ní tento tlak mizel právě proto, že se vůbec neznali. „Díky němu mám pocit, že sama sobě lépe rozumím,“ řekla po jednom ze setkání.

I mezi blízkými lidmi existují v Japonsku společenská pravidla, ovlivňující, co je vhodné říct. Člověk navíc nemusí mít ve svém běžném okruhu někoho, komu chce konkrétní problém svěřit.

„Je těžké vědět, jak se vyjádřit, aniž byste druhého obtěžovali,“ uvedl psycholog Hiroaki Enomoto. Zaplacením ossana se naproti tomu kontakt mění v obchodní vztah, a řídí se proto jinými pravidly.

Ossan Rental přitom představuje jen jednu variantu širšího trhu s placenou lidskou přítomností. Asi nejčistší podobu tohoto principu dovedl do extrému Šódži Morimoto, který si v Tokiu nechává platit právě za to, že prakticky nic nedělá.

„V podstatě se pronajímám. Mojí prací je být tam, kde mě klient chce, a nedělat nic konkrétního,“ popsal agentuře Reuters. Za čtyři roky absolvoval zhruba čtyři tisíce zakázek. Přibližně čtvrtinu tvořili opakovaní zákazníci a jeden člověk si ho objednal už 270krát.

Jeho úkoly bývaly až banální. Doprovodil klienta do parku, aby se mohl houpat na houpačce, jinému člověku zamával na rozloučenou z vlaku. Odmítal naopak stěhování ledničky, cestu do Kambodže nebo cokoli sexuálního.

Japonsko řeší sociální izolaci už desítky let. Popularita byznysu s pronájmem lidí ale dokazuje, jak složitá situace je. Osamocení se cítí i ti, kteří mají svůj pracovní kolektiv, rodiny i přátele.

Celostátní data ukazují, že osamělost ani ztenčování sociálních vazeb nejsou okrajovým problémem. V nejnovějším vládním průzkumu uvedlo 4,5 procenta Japonců, že se osaměle cítí často nebo neustále, dalších 13,7 procenta někdy a 19,5 procenta příležitostně.

Nejvíce zasaženou skupinou překvapivě nejsou nejstarší Japonci. Silný pocit osamělosti hlásí zhruba každý šestnáctý třicátník, mezi sedmdesátníky je to přibližně každý čtyřicátý. U mužů je rozdíl ještě výraznější: mezi padesátníky se často nebo neustále cítí osaměle zhruba každý třináctý - intenzivní osamělost je ve středním věku více než dvakrát častější než mezi lidmi po sedmdesátce.

Téměř desetina lidí v průzkumu uvedla, že se s přáteli ani s příbuznými, se kterými nebydlí, osobně nesetkává vůbec. Dalších 16,5 procenta je vídá méně než jednou měsíčně.

Analýza několika ročníků vládního průzkumu navíc ukázala, že právě lidé mezi třiceti a padesáti lety častěji než dnešní senioři nemají člověka, kterému by se mohli svěřit se svými problémy.

Také evropská data ukazují, že osamělost není problémem jen starých lidí. Česko sice v evropském srovnání patří mezi méně osamělé země, ani tady ale nejde jen o problém seniorů. V roce 2022 měla nejslabší sociální oporu skupina 50–64 let a mezi mladými výrazně přibylo těch, kteří nemají nikoho, na koho by se mohli v případě potřeby spolehnout.

Podle sociologa Mitsunoriho Išidy z japonské Waseda University přitom před dvěma desetiletími podobná sociální izolace rostla především s věkem. Pokud srovnání skutečně zachycuje společenskou změnu, oslabila vztahová síť především u dnešní střední generace – a zvlášť patrné je to u mužů.

To odpovídá i tomu, co Nišimoto pozoruje mezi svými klienty. „Mladí lidé řeší svou budoucnost, lidé středního věku mezilidské vztahy. Starší lidé chtějí být někomu užiteční,“ shrnul a dodal, že má pocit, že mezilidské vazby v Japonsku slábnou.

Současně přibývá Japonců, kteří skutečně žijí sami. Při sčítání v roce 2020 tvořily jednočlenné domácnosti 38 procent všech domácností, podle demografických projekcí měl jejich podíl v roce 2025 překročit 40 procent. Do poloviny století mají být jednočlenné už více než čtyři z deseti japonských domácností.

Krajní podobu tohoto problému ukazují případy lidí, jejichž smrti si dlouhou dobu nikdo nevšimne. V roce 2025 japonská policie evidovala téměř 77 tisíc lidí žijících o samotě, kteří zemřeli doma. U více než 22 tisíc z nich bylo tělo nalezeno až po osmi či více dnech.

Po více než 14 letech a 40 tisících zakázek má Takanobu Nišimoto jasno, co vlastně lidé od druhého člověka hledají. „Chtějí, aby je někdo viděl. Chtějí důkaz, že žijí. Chtějí být uznáni. Chtějí, aby někdo vnímal jejich existenci,“ dodal pro Seznam Zprávy.