Nad Blízkým východem se odehrála první „hvězdná válka“

Konflikt mezi Íránem a Izraelem se nevedl podél žádné frontové linie. Bojiště se přesunulo vysoko nad zemský povrch, často až na samotnou hranici vesmíru, kde se střetávaly rakety v tichých, avšak oslnivých explozích. Nešlo o pouhou metaforu; používaná technologie byla v mnoha ohledech potomkem amerického programu z 80. let, známého jako „Hvězdné války“.

Poprvé v historii se válka ve velkém měřítku dotkla kosmu. Co nám tento střet říká o konfliktech, které nás možná čekají? A proč o výsledku nakonec nerozhodly futuristické zbraně, ale mnohem tradičnější síly?

Hlavní města Izraele a Íránu dělí zhruba 1500 kilometrů – tedy zhruba jako Berlín a Moskvu – a tyto státy spolu nesdílejí společnou státní hranici. Když jejich konflikt v červnu přerostl v otevřenou válku, boje probíhaly nad hlavami suverénních, byť v konfliktu přímo neangažovaných států, jako jsou Irák a Sýrie. V evropském kontextu by to bylo, jako by na sebe útočilo Nizozemsko a Itálie přes území Francie.

Frontová linie neexistuje na zemi, ale jen a výhradně na nebi – a ještě v různých patrech. Nejvyšší z nich přitom dosahovalo za hranici 100 kilometrů, které je považováno za hranici vesmíru. Nemá to žádný fyzikální či jiný důvod, hlavní roli hrálo v tomto případě kulaté číslo, nicméně právě tato výška se obecně uznává.

Střety se přitom odehrávaly zcela bez přímé lidské účasti: na íránské straně stály balistické střely mířící na Izrael, na izraelské pak řízené střely, které je měly ničit. Na nebi vytvářely působivou podívanou.

Zásah útočící balistické střely ve výšce přes 80, často až 100 kilometrů, kde je jen zanedbatelné množství vzduchu, vytvoří takřka dokonalou, tiše se rozpínající modro-růžovou kouli.

Není to důsledek výbuchu trhaviny či paliva. Moderní protiraketové systémy totiž spoléhají na metodu „hit-to-kill“, tedy přímý náraz. Energie uvolněná při srážce dvou objektů letících proti sobě rychlostí několika kilometrů za sekundu okamžitě zahřeje jejich zbytky na extrémní teploty. Výsledkem je vizuální efekt, který připomíná spíše astronomický úkaz než válečný akt.

Srážka „vyrobí“ mrak trosek, ten je ovšem tvořený převážně velmi malými, často jen gramovými úlomky. Tento mrak se během několika stovek sekund rozpíná do šířky stovek kilometrů a vlivem zemské gravitace a zbytků atmosféry rychle ztrácí rychlost a výšku. Během minut tak většina materiálu shoří v atmosféře, nebo dopadne zpět na Zemi s průměrnou hustotou jen několika gramů trosek na kilometr čtvereční (viz například tato starší práce). Střety se přitom (zatím) odehrávají příliš nízko, než aby nějak ohrozily satelity na oběžných drahách. Ty se totiž prakticky všechny nachází ve výškách nad 250 kilometrů.

Ačkoliv masové nasazení této technologie v letech 2024 a 2025 bylo bezprecedentní, úplně první sestřel balistické střely mimo zemskou atmosféru v historii válečnictví provedl izraelský systém Arrow-3 už na konci roku 2023. Tehdy zničil raketu vypálenou z Jemenu húthíjskými povstalci.

Z hlediska strategie není tento typ války zcela nový. Jde o moderní verzi asymetrického konfliktu, kdy technologicky a ekonomicky slabší mocnost sází na zbraně dlouhého dosahu, aby odstrašila silnějšího nepřítele.

Přesně tak, jako se nacistické Německo snažilo svými střelami V-1 a V-2 čelit drtivé letecké převaze Spojenců (přičemž právě V-2 byl první objekt, který lidé dostali za hranici vesmíru). Írán se o 80 let později pokusil o totéž, jen na větší vzdálenost a ve větší výšce a jeho arzenál byl díky technologickému pokroku od 2. světové války pochopitelně v řadě ohledů výrazně pokročilejší.

Protivník logicky ze stejného důvodu mohl udělat něco, co Velká Británie proti německým V-2 ne: vybudovat si obranný štít. Izraelský program vznikl do značné míry tak trochu „mimoděk“ v rámci politických manévrů kolem reaganovského projektu obrany proti balistickým střelám v 80. letech.

Stejně jako program „Hvězdných válek“ má izraelská obrana za cíl v ideálním případě hrozbu prakticky eliminovat. Aby život pod obranným deštníkem mohl běžet dál co nejnormálněji. Během masivního íránského útoku v dubnu 2024 tak například normálně fungovala telavivská burza.

Ale to je ideální případ. Přes veškerou zajímavost a přitažlivost vesmírných soubojů se rozhodující bitva neodehrála ve stratosféře, ale mnohem níže – ve vzduchu a na zemi. Írán neprohrál proto, že by jeho rakety nebyly dost dobré, ale proto, že se jim izraelské letectvo dokázalo dostat na kobylku ještě před startem. Během několika dní zničil velkou část íránských odpalovacích zařízení, když předtím rozvrátil jeho protivzdušnou obranu. A to je nejefektivnější obrana ze všech.

Jak je přitom možné, že Izrael dokáže operovat se svými letouny tisíce kilometrů od domova prakticky bez odporu? Určitě pomohla podpora USA a konkrétně několika desítek „vzdušných tankerů“, ale mnohem důležitější odpověď je asi v ekonomických statistikách. V posledních patnácti letech se ekonomické nůžky mezi Izraelem a Íránem dramaticky rozevřely. Do značné míry to byl důsledek ekonomických sankcí uvalených na teheránský režim.

Írán si prostě nemohl dovolit budovat moderní letectvo a protivzdušnou obranu a zároveň financovat svůj nákladný raketový program a rozsáhlou podporu spojenců v regionu. Moderní stíhačky – pokud vám je někdo vůbec prodá, pochopitelně – stojí miliardy korun za kus. Írán si takový „luxus“ dovolit nemohl a jeho letectvo je zoufale zastaralé.

Tato ekonomická a technologická převaha dala Izraeli vzdušnou nadvládu. A ta mu umožnila aplikovat nejúčinnější protiraketovou strategii: zničit hrozbu v zárodku. Je nesrovnatelně levnější a spolehlivější zničit raketu na zemi jednou přesně naváděnou bombou, než ji ve vesmíru stíhat antiraketou za miliony dolarů. Úspěch izraelské obrany tak nestál jen na štítu Arrow, ale především na schopnosti letectva a zpravodajských služeb lokalizovat a ničit íránská mobilní odpalovací zařízení.

Vzdušná převaha je ovšem drahá a není zaručená – jak ukazuje příklad války na Ukrajině, kde si mnohem silnější Rusko nedokázalo vybojovat úplnou kontrolu nebe. Navíc ani sebelepší letectvo nedokáže zcela zabránit prvnímu úderu. Obranné systémy proti balistickým střelám také dokážou prakticky dokonale eliminovat riziko útoku nejadernými hlavicemi ze strany států s malým balistickým arzenálem, a tak zvýraznit převahu ekonomicky silnějších zemí.

V blízké budoucnosti se nepochybně budou šířit. Trend potvrzuje i iniciativa amerického prezidenta Donalda Trumpa známá jako „Golden Dome“ (Zlatý dóm). Jde do jisté míry o restart Reaganových Hvězdných válek, ovšem s technologiemi 21. století. Plán počítá nejen s obranou proti balistickým střelám, ale i proti hypersonickým a manévrujícím zbraním. Je to vize, která byla v 80. letech doménou science fiction, ale díky pokrokům v miniaturizaci a dramatickému snížení nákladů na vynášení nákladů do vesmíru je dnes technicky přece jen blíže realitě (ve všech ohledech).

I tak zůstává největší překážkou astronomická cena a obrovská složitost. Bránit malé území Izraele je, slovy experta Jeffreyho Lewise pro Seznam Zprávy, jako „manévrovat s kajakem“. Bránit kontinentální Spojené státy je jako „otáčet bitevní loď“. Nezávislé odhady mluví o nutnosti rozmístit na oběžné dráze až 16 000 antiraket, aby systém dokázal čelit i relativně malému útoku deseti střel. Kongresový rozpočtový úřad odhaduje cenu jen vesmírných komponent na více než 540 miliard dolarů.

Rusko a Čína navíc vnímají takový projekt jako hluboce destabilizující a hrozí novými, ještě nebezpečnějšími závody ve zbrojení. Varují, že by to vedlo k vývoji „šílených sci-fi zbraní“, jen aby si udržely schopnost odstrašení.

Na to je ovšem už pozdě. Válka se již do vesmíru dostala. V dohledné době v možných konfliktech ale bude hrát spíše malou roli, třeba jako bombardéry v 1. světové válce. „Hvězdné války“ sice začaly, ale o vítězi se bude ještě dlouho rozhodovat dole na Zemi.