Hlavní obsah

Neústupnost a vzdor. Ozvala se část Ruska, o jejíž existenci byly pochyby

Foto: Profimedia.cz

Truchlící lidé, když pohřební vůz s rakví Alexeje Navalného vyrazil na moskevský Borisovský hřbitov, 1. března 2024.

Pohřeb Alexeje Navalného symbolicky stvrdil vůli části ruské společnosti změnit poměry v Rusku za cenu vlastní oběti, píše pro Seznam Zprávy rusista s bezmála dvacetiletou zkušeností z Moskvy.

Článek

Článek si můžete také poslechnout v audioverzi.

V pátek 1. března kolem druhé hodiny odpolední proběhlo v chrámu Ikony Matky Boží „Utiš mé smutky“ v moskevské čtvrti Marjino církevní rozloučení s opozičním politikem Alexejem Navalným. O něco později byl pohřben na nedalekém Borisovském hřbitově.

Rozloučit se s ním přišly desítky tisíc lidí z Moskvy i provincie a pohřeb, který nabyl podoby masového průvodu, se tak proměnil v jasně čitelné gesto svobodně smýšlející části ruské společnosti. Ta mohla vedle hlubokého smutku nahlas vyjádřit i své rozhořčení nad násilnou smrtí nejvýznamnějšího ruského opozičního politika posledních let, z níž viní osobně prezidenta Vladimira Putina. A poprvé od roku 2022 dala také veřejně průchod svému nesouhlasu s válkou na Ukrajině a obecněji s režimem, který stojí za jejím rozpoutáním.

O rozsahu a váze této smuteční akce nejlépe svědčí v nezávislých médiích hojně představované záběry širokých zástupů lidí s květinami a hořícími svíčkami v rukou, stojících v kilometrových frontách nejprve k chrámu a později k dva kilometry vzdálené hřbitovní bráně.

Obvyklé odhadování počtu zúčastněných, které zpravidla dodává větší či menší legitimitu protestním akcím, tentokrát jako by nebylo nutné: Na první pohled je jasné, že zazněl hlas značné části ruské společnosti, o jejíž existenci do pátku mnozí pochybovali.

Lidé přitom přišli i přesto, že pohřbu předcházela rozsáhlá zastrašovací kampaň, a s vědomím toho, že jim za účast hrozí v lepším případě popotahování v práci a v horším trestní stíhání. Politická aritmetika beroucí v potaz takováto rizika přitom jasně říká, že za normálních okolností, tedy bez zastrašování a represí, by účast mohla být mnohonásobně vyšší.

+8

Více než o počty jde však v tomto případě o dějinnou váhu okamžiku. Jak správně podotkl jeden z komentátorů nezávislé ruské televize Dožď, která měla na pohřbu své kameramany, „záběry vysílané v přímém přenosu se okamžitě proměňovaly v historické svědectví“.

Nenaplněný puškinský scénář

A právě zasazení pohřbu Alexeje Navalného do historického kontextu nám může tuto výjimečnou událost osvětlit ještě z jiné stránky: ukázat její symbolickou podstatu, která nejspíše bude hrát roli i do budoucna.

Významných pohřbů, které mají zřejmou konotaci s tím pátečním, se v ruských dějinách najde hned několik. Počáteční snaha orgánů státní moci vydíráním donutit matku Alexeje Navalného, aby svého syna pohřbila v tichosti, někde na odlehlém severním hřbitově skrytém před zraky kamer i veřejnosti, mohla mnohým evokovat pohřeb jiného významného kritika ruské státní moci, básníka Alexandra Puškina.

Car Mikuláš I., který ho pokládal za „nebezpečného volnomyšlenkáře“ a sympatizanta děkabristů (hnutí usilujícího o zavedení konstituční monarchie, pozn. red.), se podobně jako dnes Putin obával, že jeho veřejný pohřeb způsobí společenské nepokoje. A tak odmítl žádost Puškinovy manželky, aby se církevní obřad konal v centrálním petrohradském Isakijevském chrámu a nechal ho přenést do menšího odlehlého chrámu, kam byli vpuštěni jen nemnozí příbuzní a diplomaté pod dohledem velkého množství strážníků.

Poté bylo Puškinovo tělo převezeno do vzdálené Pskovské oblasti a pohřbeno bez účasti přátel a rodiny. Puškinova žena Natalja Nikolajevna se na jeho hrob dostala až po dvou letech.

Co bude dál?

Jan Machonin krátce po smrti Alexeje Navalného pro Seznam Zprávy rozebral, zda mají kritici Kremlu sílu na to, aby změnili zdánlivě nezměnitelnou situaci v Rusku.

Zpočátku vše nasvědčovalo tomu, že pohřeb Alexeje Navalného proběhne právě podle „puškinského scénáře“: Jeho příbuzní a kolegové z Fondu boje proti korupci se do poslední chvíle marně snažili nalézt prostory, kde by se lidé mohli s Navalným důstojně rozloučit – všechny obřadní síně i vhodné sály v centru města byly jako náhodou obsazené nebo mimo provoz.

Den před pohřbem probíhaly v okolí hřbitova policejní manévry, s vytipovanými aktivisty byly prováděny „preventivní pohovory“, a dokonce představený chrámu, kde nakonec poslední rozloučení proběhlo, dostal od církevní vrchnosti instrukci, aby obřad maximálně zkrátil. Zdálo se, že v takové atmosféře se na pohřeb vypraví nanejvýš hrstka odvážlivců.

Ale volba chrámu na moskevské periferii, která se zpočátku zdála spíše východiskem z nouze, se nakonec ukázala jako ideální. Zřejmý politický rozměr pohřbu pro danou chvíli přirozeně zakryl rozměr tradičně-náboženský a lidé pocítili, že jsou do jisté míry hájení rituální podstatou akce: Bylo málo pravděpodobné, že stát, který si do erbu okatě vytkl pravoslaví, bude násilně rozhánět tradiční pravoslavný pohřeb.

Stvrzení touhy po změně

A tak se díky neústupnosti a vzdoru Navalného matky, a svým způsobem také díky náhodě, nakonec nabízejí jiné paralely, než je ta „puškinská“. Z těch starších především pohřeb Fjodora Dostojevského, svého času odsouzeného za protistátní činnost k trestu smrti a na poslední chvíli omilostněného. Loučení s ním se carským dohlížitelům vymklo z rukou a proměnilo se v první spontánní celonárodní pohřeb v ruských dějinách.

A ze současnějších pak především pohřeb disidenta Andreje Sacharova na konci roku 1989. Vyprovázení slavného akademika, jehož propuštění z vyhnanství se stalo symbolem perestrojky, bylo pravda jakýmsi stvrzením nezvratnosti již téměř dokonaných politických změn. Zatímco dnes stojí ta část ruské společnosti, která usiluje o změnu a obnovu, teprve na začátku dlouhé cesty.

V jednom se shodli snad všichni, kdo v pátek přišli Alexeji Navalnému naposledy vyslovit své díky a slíbit mu, že jeho věc nenechají padnout. Směrovat je na té cestě bude oběť, kterou pro ně podstoupil. „Oběť, kterou člověku historická situace diktuje a kterou musí přijmout“ – slovy Jana Patočky, jehož pohřeb měl podobný historický dopad zase u nás.

V symbolické rovině se tak pohřeb Alexeje Navalného stal zjevným kolektivním stvrzením vůle části ruské společnosti změnit poměry v Rusku za cenu vlastní oběti. Kolik jsou lidé ochotní obětovat, zda toto jejich odhodlání nabyde politických forem a zda na to dojde nyní, nebo až později, už je věc úplně jiná.

Související témata:

Doporučované